K debatám o tom, jestli se starosta Řeporyjí nechoval příliš extravagantně, je třeba vzít v úvahu, jak to vnímají normální Rusové. Tedy ti, kteří nejsou zpracovaní prokremelskou státní televizí.
Na webu ru.krymr.com se objevil výběr různých reakcí.
Politolog Kirill Rogov zase píše: „Ano, je to vážně o vlastenectví. Máme koncept „vlastenectví“, který je silně v zajetí široce chápaného stalinistického diskursu, je zakryté směsicí agresivního etatismu a autoritářského sociálního archaismu. To je mrtvé vlastenectví, které je živeno hlavně nenávistí.
Nedávno jsem na síti na tomto webu narazil na fotografie s popisky a mně se tam přes čelo píše: ‚Žid, patologický rusofob‘. To je směšné. Neurasteničtí psychopati se pokoušejí diskursivně zneužít jak ‚ruskost‘, tak ‚fobii‘.
Tragédie, o které píše Saša Morozov (vědecký pracovník v Centru Borise Němcova pro studium Ruska, který napsal text o vlastenectví, pozn. aut.), je samozřejmě pokračováním občanské války, která se odehrála v Rusku nejen v letech 1918-1922, ale také v polovině 30. let, kdy jednotky NKVD prováděly násilnou kolektivizaci. A když si představíte přední linii Velké vlastenecké války, pak se jednalo o německé jednotky složené z jednoho milionu sovětských občanů, kteří přešli k Němcům. Z hrdinských sovětských občanů bojujících proti Wehrmachtu, kterým stály za zády jednotky SMERŠ. Pro stalinisty je zjevně jasné, kde tady prochází hranice mezi našimi a nenašimi, a pro vlastence, tedy člověka, který je schopen prožívat historii své země a jejích obyvatel, se ta hranice rozdvojuje a ztrojuje jizvami, které se překrývají s historickými tragédiemi. Tak, jak se rozdvojila a ztrojnásobila, zdvojnásobila a ztrojila u ‚patologického rusofoba‘ Solženicyna.“
Básník a spisovatel Oleg Salomatin zase píše: „Vždycky jsem si myslel, že to byla Buňačenkova chyba. Nepomohlo to dosáhnout dohody se spojenci, Češi, myslel jsem si, to stejně neocení a celkem to dopadlo dost ošklivě. Češi jsou ale skvělí (‚molodci‘). Pravděpodobně stálo za to zachránit Prahu aspoň proto, abychom nyní mohli sledovat, jak rudá svoloč řádí. Jako kdyby je pokropili svěcenou vodou. Tento krok pomůže demarginalizovat seriózní diskusi o ruském antibolševickém odporu ve druhé světové válce. Diskuse již v Rusku probíhá. To je – obecně vzato – dobrá zpráva.“
Tolik aspoň malá ukázka, jak se také v Rusku dnes píše, samozřejmě ne v oficiálních a v Kremlu loajálních médiích.
Zatímco my řešíme, nakolik bylo vystoupení starosty Novotného „přiměřené“, Rusové se na věc dívají jako na otevření pro ně vážného tématu. Jak hovořit o vlastenectví, když byli Rusové sami rozděleni, když v občanské válce stáli proti sobě a pak ti, co nenáviděli Stalina a jeho režim, měli bojovat v jeho armádě? V debatách se připomíná, že Hitler byl nepřítel a vrah, ale to byl pro mnoho lidí také Stalin, který zničil celé ruské rodiny a zlikvidoval celé vesnice. Pak byli hnáni proti Němcům a v patách jim šly jednotky Smerš, které zastřelily každého, kdo by se pokusil na chvíli ustoupit. Navíc dnes o vlastenectví mluví lidé, kteří nechávají vlastní občany tlouct obušky a zavírají je do vězení jen proto, že pokojně vyjádří svůj názor na ulici.
Co si o tom myslí lidé v jiných zemích, kterým leze krkem ruská rozpínavost a neschopnost podívat se na sebe taky jinak než jen jako na nevinné a obětavé spasitele, velmi výstižně ve svém článku vyjádřil Jiří Padevět.
