Snímek pořízený během sovětské okupace Berlína. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 4.0/Public Domain.
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 4.0/Public Domain.
Debata o tom, jestli příchod Rudé armády znamenal na konci války osvobození, nebo jen začátek jiné nesvobody, se netýká jen politických záležitostí. Chování vojáků na územích, kde skončila nacistická nadvláda, bylo dlouho poměrně tabu. Vůbec se o tom nesmělo mluvit v Sovětském svazu a zemích východního bloku. I ve Spolkové republice to ale bylo citlivé téma, protože Němci byli poražený národ.
Tabu bylo prolomeno mimo jiné v roce 2009, kdy se objevil film „Žena v Berlíně“ a také průkopnická univerzitní studie o německých obětech znásilnění ze strany vojáků.
Nejdříve je ale třeba udělat jednu odbočku. Z hlediska historické spravedlnosti je třeba říct, že znásilnění se nedopouštěli jen sovětští vojáci. J. Robert Lilly v knize „Taken by Force“ odhaduje počet znásilnění spáchaných americkými vojáky v Německu na 11 040. Německá historička Miriam Gebhardtová píše o 190 000 znásilněních. Autorka svá tvrzení z velké části opírá o zprávy, které si v létě 1945 vedli bavorští kněží. Mnichovský a freisingský arcibiskup tehdy požádal katolické duchovní, aby si vedli záznamy o postupu spojenců, a arcidiecéze později zveřejnila výňatky ze svého archivu.
Autor článku v Der Spiegel v roce 2015 však dospěl k závěru, že čísla nejsou doložená.
„Všechna hlášení, která katolická církev v Bavorsku shromáždila, čítají jen několik stovek případů. Duchovní navíc často chválili ‚velmi korektní a slušné‘ chování amerických vojáků. Z jejich zpráv se zdá, jako by sexuální zneužívání páchané Američany bylo spíše výjimkou než pravidlem,“ píše v článku autor Klaus Wiegrefe.
„Celkový počet není výsledkem hlubokého výzkumu v archivech po celé zemi. Jedná se spíše o extrapolaci. Gebhardtová vychází z předpokladu, že pět procent ‚válečných dětí‘, které se do poloviny 50. let 20. století narodily neprovdaným ženám v Západním Německu a Západním Berlíně, bylo produktem znásilnění. To představuje celkem 1900 dětí amerických otců. Gebhardtová dále předpokládá, že na každý porod připadá v průměru 100 případů znásilnění. Výsledkem je tedy 190 000 obětí. Takový celkový počet se však zdá být stěží věrohodný. Kdyby byl počet skutečně tak vysoký, je téměř jisté, že by ve spisech nemocnic nebo zdravotnických úřadů bylo více zpráv o znásilnění nebo že by bylo více zpráv očitých svědků. Gebhardtová není schopna předložit takové důkazy v dostatečném množství,“ uvádí dále.
Historik R. M. Douglas mapoval záznamy vojenské policie americké armády. Ta obdržela v Německu v období od ledna do července 1945 1301 hlášení o znásilnění německých žen. Odhalení pachatelé byli souzeni vojenským soudem a potrestáni. Za brutální nebo zvrhlé sexuální delikty vůči německým ženám byli někteří vojáci zastřeleni.
Pokud jde o sovětskou zónu, jsou čísla velmi vysoká. „Odhady počtu německých žen znásilněných sovětskými vojáky se pohybují až kolem dvou milionů. Podle historika Williama Hitchcocka byly ženy v mnoha případech obětí opakovaného znásilnění, některé až 60krát či 70krát. Na základě prudce rostoucího počtu potratů v následujících měsících a dobových nemocničních zpráv se předpokládá, že v Berlíně bylo znásilněno nejméně 100 000 žen, přičemž odhadem 10 000 žen na následky znásilnění zemřelo. Celkově se počet úmrtí žen v souvislosti se znásilněním v Německu odhaduje na 240 000.“ (Viz Rape during the occupation of Germany)
Film zmíněný v úvodu vychází ze skutečného deníku anonymní berlínské ženy. Po dlouhém mlčení se tehdy 83letá Ruth Schumacherová rozhodla vyprávět o svých vlastních zážitcích. Vzpomíná na to, jak hledala úkryt před americkými a sovětskými leteckými a dělostřeleckými údery. Když ostřelování ustalo a americké jednotky se přesunuly dál, začali vojáci Rudé armády sexuálně napadat mladé ženy ve městě.
„Okamžitě mě hromadně znásilnilo pět Rusů. Vzpomínky se vám vracejí znovu a znovu, na něco takového nemůžete nikdy zapomenout. Někdy poté, co o tom mluvím, spím několik hodin a pak se probudím s pláčem a křikem. Nikdy nemůžete zapomenout,“ vypověděla.
Mnoho jejích kamarádek bylo také opakovaně znásilněno. Ale říká, že o tom téměř nikdy nemluvily. „Varovala jsem jednu kamarádku, aby o tom, co se jí stalo, také nemluvila. Nikdo o tom nemluvil, nebezpečí bylo příliš velké.“
V poválečném komunistickém východním Německu byla nucena podepsat prohlášení, v němž fakticky popírala, že ke znásilnění vůbec došlo. Následky si ale nesla celý život, protože už nikdy nemohla mít děti.
Doktor Phillip Kuwert, vedoucí lékař na katedře psychoterapie a psychiatrie univerzity v Greifswaldu, provedl rozhovory s 35 staršími německými ženami, které byly znásilněny v roce 1945. Odhaduje, že asi 200 000 dětí bylo počato rodilými Němkami znásilněnými ruskými vojáky.
Přesto doktor Kuwert mluvil velmi opatrně, a to kvůli roli Německa ve válce. „Před válečným masovým znásilňováním v Německu se také německá vojska dopouštěla mnoha znásilnění, hlavně ve východní Evropě. A samozřejmě také v koncentračních táborech docházelo k velkému sexualizovanému násilí. Považuji za velmi důležité se o tom zmínit, abych se nedostal do nějakých pochybností, že se snažím nějak minimalizovat utrpení lidí pod německou nacistickou okupací,“ říká.
Německo ale leželo až na konci válečných tažení. Rudá armáda postupovala od východu a svědectví o znásilněních se objevila i v Rumunsku. Ionuț Iamandi před dvěma lety psal o napětí, které zveřejňování historických faktů vyvolalo na ruské straně.
Velvyslanectví Ruské federace v Rumunsku koncem roku 2018 ve svém příspěvku na sociálních sítích odsoudilo „existenci očerňovací kampaně proti Rudé armádě v Rumunsku“, jejímž prostřednictvím byli sovětští vojáci prezentováni jako „banda lupičů a násilníků“. Takto prezentovaní vojáci Rudé armády podle velvyslanectví již nemohou být vnímáni ve své hlavní roli, totiž jako „osvoboditelé Rumunska“. „Komu prospívá jedovatý olej lží přilévaný do ohně rusofobie, infiltrovaný do veřejného povědomí rumunského lidu mnoho let po skončení válečných akcí v Evropě? Je to kvůli blížícímu se 75. výročí osvobození Rumunska Rudou armádou?“ ptali se ruští diplomaté.
Velvyslanectví pak 13. srpna 2019 zveřejnilo příspěvek na své facebookové stránce s názvem „Mýtus o dvou milionech znásilněných německých žen konečně vyvrácen“. Velvyslanectví připouští, že během postupu na Berlín se „vojáci Rudé armády skutečně dopustili válečných zločinů“, ale tvrdí, že jejich rozsah byl na Západě zveličen a že pachatelé těchto zavrženíhodných činů „byli pohnáni k odpovědnosti“.
Velvyslanectví neuvádí, s jakým počtem znásilnění odhadovaných historiky by Moskva souhlasila. Jediná zmínka v tomto ohledu zní, že „podle zprávy předložené prokurátorem 1. běloruského frontu bylo od 22. dubna do 5. května 1945 zaznamenáno 72 případů znásilnění“.
Ionuț Iamandi ve svém článku cituje názory historiků. Britský autor Tony Judt ve svém díle „Poválečná Evropa: Dějiny od roku 1945“ napsal, že ve Vídni tři týdny po vstupu Rudé armády do města lékaři zaznamenali asi 87 000 případů znásilnění. Podle Judta „(o něco) větší počet žen byl znásilněn v Berlíně během sovětského postupu do města, většina z nich mezi 2. a 7. květnem“, a k tomu se přidaly „nesčetné případy agrese vůči ženám ve vesnicích a městech na trase sovětských vojsk pochodujících do Německa nebo směrem k němu přes Rakousko a západní Polsko“. Celkem se v oblasti sovětské okupace v Německu, tvrdí Judt „v letech 1945 a 1946 narodilo 150 000 až 200 000 ‚ruských dětí'“, nemluvě o nesčetných potratech nebo případech znásilnění, které nevedly k otěhotnění. Judt přesně neuvádí, kolik z těchto „ruských dětí“ bylo počato v důsledku znásilnění, i když se předpokládá, že jde o naprostou většinu.
Holanďan Ian Buruma dodává, že od podzimu 1945 se sovětští vojenští i civilní představitelé snažili tento jev omezit, ale „riziko znásilnění ženy sovětským vojákem zmizelo až v roce 1947, kdy byly jednotky omezeny na základny“.
Americký historik Norman Naimark píše, že situace byla lepší v Bulharsku, protože tam panovala „kulturní a jazyková blízkost“ a obyvatelstvo přijímalo sovětské vojáky „s opravdovým nadšením“. Bulharské tažení navíc vedla disciplinovanější vojska maršála Fjodora Tolbuchina. K nejméně disciplinovaným patřili vojáci pod velením maršála Rodiona Malinovského a někde uprostřed byli vojáci maršála Ivana Koněva. Malinovského vojáci se podíleli na obléhání Budapešti. Tvrdý německý odpor podporovaný maďarskými jednotkami Rudou armádu dráždil. „V důsledku toho následovala po sovětském převzetí Budapešti v únoru 1945 strašlivá vlna znásilnění a loupeží,“ uvedl Naimark. „Dívky byly vězněny v sovětských kasárnách v Budíně, kde byly opakovaně znásilňovány a někdy i zabíjeny,“ citoval Naimark z dokumentů objevených během svého výzkumu.
Dnes je v Rusku celá záležitost kolem chování sovětských vojáků opět předmětem cenzury a za údajné znevažování Rudé armády hrozí přísné tresty. Historie se přepisuje jako za časů SSSR. Mimo území, kde vládne Vladimir Putin, už se ale pravdu potlačit nepovede. Popírání reality už se ujímají jen ti, kdo Stalinovu nástupci a jeho propagandě slouží.
