FOTO: Facebook T. Okamury.
Tomio Okamura vytáhl další „myšlenku“, která jistě nepříliš bystré „vlastence“ zaujme. Rád by, aby Německo splatilo reparace za druhou světovou válku. Celé je to demagogie a bylo by lepší, kdyby zrovna on o penězích nemluvil.
Okamura se na svém facebooku (6. 2.) hezky rozjel: „Německý stát nám dluží zhruba 15tis. miliard korun na reparacích. Tolik dělá minimální a částečná náhrada za škody, které nám Německo způsobilo od roku 1939 do jara 1945. Jakkoli se o tom snaží čeští politici a čeští novináři lhát, není tento dluh promlčený, protože promlčet nelze. Je to závazek, který Německu uložily mezinárodní dohody v Postupimi a na Pařížské konferenci.
Další lží je, že reparace byly splaceny majetkem sudetských Němců. Tahle lež ukazuje jen nehoráznost našich politiků a novinářů, protože reparační dohoda výslovně uvádí, cituji, že při provádění výše uvedeného majetku, který byl vlastnictvím země Spojených národů nebo jejich příslušníků v době její anexe nebo okupace Německem, nebude započítáván na její účet reparací.“
Tomio Okamura se fakty, zvláště pokud jde o peníze, moc nezatěžuje. V novinách působí dobře, když se tam píše, že donedávna Německo splácelo ještě i reparace z první světové války. Jenže ono je to trochu jinak. To „trochu“ ovšem ukazuje civilizační rozdíl mezi Německem a některými jinými státy. Nebyly to přímo reparace, ale v roce 2010 šlo o poslední splátku z dluhopisů, které Německo vydalo v letech 1924 a 1930, protože potřebovalo peníze v hotovosti na obrovské reparace. Koupili si je soukromí investoři a některé vlády. Tak své dluhopisy slušně splatilo.
Peníze za reparace týkající se druhé světové války jsou zamotaná historie, a to naší vlastní, tedy československou vinou. Prezident Beneš 8. 10. 1945 v Národním shromáždění (před pařížskou konferencí, kde se měly reparace řešit) mluvil o zkonfiskovaném majetku sudetských Němců jako „o záloze na čs. reparace“. To byla ovšem chyba, jak byl záhy upozorněn. Spojenci si toho všimli a na konferenci se stanovilo, že „každá signatární vláda si ponechá formou, již sama zvolí, německý nepřátelský majetek ve své pravomoci… a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích“. Pak se kolem toho pokoušelo Československo sice všelijak manévrovat doplněním pasáže, že majetek, který byl vlastnictvím země Spojených národů nebo jejich příslušníků v době její anexe nebo okupace Německem, „nebude započítáván na její účet reparací“, ale účelovost tu byla jasná a navíc u nás šlo o majetek tří milionů lidí, kteří byli obráni skutečně důkladně prakticky úplně o všechno. Navíc jsme vyhnali podle národnostního principu skutečně všechny a o majetek přišli i němečtí antifašisté.
Zvláště komicky působí tato Okamurova věta: „Německý blahobyt tak v západní zóně budovali Němci i za naše peníze, zatímco my jsme zůstali na obnově válečných škod sami.“
Není jasné, jaké „naše peníze“ má na mysli. My jsme jim samozřejmě nedali ani korunu. Němci svůj blahobyt (v západní části) vybudovali jednak svou prací, jednak jim pomohlo, že si (i hlasy vlastních občanů ve volbách) nezavedli komunistický režim. My jsme to udělali, a ještě předtím jsme odmítli Marshallův plán na obnovu zemí poničených válkou. K tomu nás donutila Moskva, takže by měl velký vlastenecký předseda nějaké požadavky směřovat na V. V. Putina, když je tak odvážný. Jenomže pro evropské tzv. vlastence je Putin přítel, tak to by měli (lidově řečeno) nejspíš bobky. Třeba by pomohl italský přítel Salvini, když chodí v tričku s Putinem. Jenže ten potřebuje ruské peníze na své vlastní politické rejdy a má pak kolem této své činnosti dost co vysvětlovat.
No ale protože je to celé blbost, bude se to líbit. Přinejmenším prostomyslným jedincům, co Okamurovi tyhle řečičky baští.
