KOMENTÁŘ / V neděli k polednímu prošel centrem Prahy průvod zahajující sedmnáctý všesokolský slet. Kraj po kraji, župa po župě, vyšli spolu se mnou zpívající a skandující sokolové a sokolky z Václaváku, prošli kolem Národního divadla, po nábřeží kolem budovy Filozofické fakulty UK, zahnuli do Pařížské a dorazili na Staroměstské náměstí. Vedro bylo k zalknutí, vody trvalý nedostatek, vítr chvilemi sliboval déšť, který se nakonec nedostavil.

Přesto byla ve vzduchu naděje a nabízela se otázka: Jak je to vlastně s tou propastí mezi hlavním městem a zbytkem republiky?

Každá župa přijela s písní, anebo alespoň sloganem na rtech, každé město, každý kraj byl v tu chvíli celebritou. Můžete mě nařknout z dojmologie, já to unesu, ale ten patnáct tisíc hlav čítající had, jemuž dominovaly ženy středního věku, patriotky v tom nejlepším slova smyslu, byl plný energie, a když vlašimští skandovali „Blaničtí rytíři zdraví Prahu“, já jim to věřil. Byla v tom chuť žít teď a tady, hrdost na své hlavní město a veliký optimismus. Fotograf stojící vedle mě poznamenal: Pilířové národa.

Proč ne.

Člověka napadne, jak rozdílnou energii může mít tentýž prostor Václavského náměstí, když na něm fangličkují rajchlovci a okamurovci, naštvaní na celý svět. Sokolové nemají nad hlavami zdaleka tolik českých vlajek. Spíš se hrdě hlásí k místu, kde žijí a cvičí a organizují kulturu i jiné aktivity. Trikolory není třeba, vědomí celku, to téma jedné země si nesou samosebou v sobě, v sokolské tradici, na kterou mohou být právem hrdi.

Když se na chvíli připojím k procesí, řekne mi paní Jana z městysu Lukavec nedaleko Letohradu, jenž má tisíc obyvatel a v centru krásnou tělocvičnu: „Jsem nadšená z průvodu. Mám silné, i když protichůdné  dojmy. Nejdřív projít kolem Národního divadla, z kterého vám mávají lidé, to je taková radost. A pak dojdeme sem, k filosofické fakultě, a já mám husinu a knedlík v krku. Byly to naše děti.“

Pokud se někdo celoživotně věnuje kopání příkopů a rozdmýchávání vzájemné zloby, asi by se divil, jak snadno se vyjeví pošetilost jeho snažení. Stačí k tomu, když se setkají lidé, které spojují takové obyčejné pravdy jako „Ni zisk, ni slávu“. Tomu ale Tomio Okamura nemůže rozumět.

Nejsou to blaničtí rytíři, kteří mohou spasit tuto zemi. Jsou to tito lidé.