Téma uprchlíků už celkem nikoho nezajímá jako za starých zlatých časů a Tomio Okamura se svým stranickým útvarem poněkud ztrácí dech. Jakmile se proto nějaká zmínka o uprchlících někde objeví, je jako politý živou vodou. To je jediné téma, kterému „rozumí“. Myšlenkové výkony podává ale pořád stejné. Pro určitou část publika to zřejmě stačí.
Některé z nás si Tomio Okamura na svých facebookových stránkách zablokoval. Některé preventivně, byť mu tam nikdy nic nepsali. To je jasné, na prevenci je třeba dbát a opatrnosti není nikdy nazbyt. Ale nevadí, kremelský Sputnik jeho myšlenky hned předává dál, takže o žádné klenoty nepřijdeme.
Teď se tedy prostřednictvím Sputniku 23. září dozvídáme, co si vůdce Tomio myslí: „EU prosazuje politiku cukru a biče. Pokud přijmou státy migranty z přetížených zemí či lidi ‚zachráněné‘ na moři, dostanou na každého člověka příspěvek 10 tisíc eur (270 tisíc korun). To jsou ale naše peníze! Ne peníze Bruselu! EU nás chce korumpovat za naše peníze. A té zemi, která odmítne přijímat migranty, bude hrozit soud a pokuta. Pokud nebudou chtít členské státy takové migranty přijímat, mohou také na své náklady zařídit návrat těch, kteří nemají právo na azyl. Právo na azyl ale bude mít podle současných pravidel v EU většina z nich. Proč to máme zařizovat my? Ať si každý stát hlídá své hranice a svou migrační politiku. My můžeme dobrovolně pomoci někomu chránit hranice, ale odmítám, aby nám někdo něco nařizoval!“
Tak nejdřív by si měl pan Okamura trochu ujasnit, jak je to s těmi penězi. Protože jsme pořád ještě čistí příjemci a odevzdáváme do evropské pokladny méně, než přijímáme, jsou to přece jen převážně peníze těch druhých.
Pokud jde o ty „hordy migrantů“, v kritickém roce 2015 jich do Evropy dorazilo zhruba jeden a čtvrt milionu. V roce 2019 přišlo do Evropy 125 069 migrantů, z toho asi sto tisíc po moři. Počet už tedy není takový problém jako zátěž pro jednotlivé země, protože třeba do Řecka jich přišlo 70 tisíc, do Španělska 30 tisíc a do Itálie 11 tisíc. Země Evropské unie mají půl miliardy obyvatel. Oddaný okamurovec si neumí spočítat, jaký je to pak poměr, a bude stále zalézat pod postel v hrůze z islámských hord.
Když už je Tomio tak rozhořčen, měl by si to nejdřív vyříkat se svým „přítelem“ Matteem Salvinim z Itálie. Ten je jedním z hlasatelů přerozdělování uprchlíků. To Tomio svým stoupencům nejspíš tají, protože pak by nebylo jasné, proč má takové kamarády. To je známá nevýhoda nacionalistického populismu, že se vůdci dost teoreticky shodnou, jenže pak se ukáže, že vybičované nároky jejich národů se mohou střetnout a najednou je družba v koncích. Oddaný okamurovec ale nemá takovou představivost, aby viděl trochu do budoucnosti.
V podstatě jde Okamurovi jen o jedno – abychom vystoupili z Evropské unie: „Čím dříve z ní vystoupíme, tím lépe. Pokud z EU nevystoupíme, EU zničí naši vlast imigranty a islamizací, naši ekonomiku zničí Zeleným údělem a šílenými regulacemi a naše rodiny a společnost zničí genderem a sluníčkářskými šílenostmi.“
Nemá to Tomio jednoduché. Potřebuje nějak dostavět svou tubusovou vilu, nějaká ta procenta preferencí mu berou mladoklausovci, lidé se zajímají víc o virus než o muslimy. Populistických bojovníků máme docela dost a tříští síly. Nad vším se vznáší přízrak osudu kdysi slavného doktora Sládka, přítele lidu, který dokázal taky slíbit všechno všem, hlavně jak zatočí s elitami. Kdepak je mu dnes konec? Jeho duch sice žije dál, ale vstoupil už do tolika bojovníků, že se v tom jeden nevyzná.
Možná by měl předseda posílit výjezdy do domovů seniorů, ale to by mohlo v době karantén trochu drhnout. Bude potřeba hodně přemýšlet, jak v té spanilé jízdě na opelichaných oslících pokračovat. Vzhledem k tomu, jakými „akademiky“ se úmyslně obklopil, nebude snadné nějaké myšlenky dát dohromady.
