Datum 15. března 1939, den okupace našich zemí nacistickým Německem, není nic, co bychom mohli slavit. Byl to konec Československa, pokud se tak ten útvar dal ještě nazývat. Ještě předtím, než prezident Emil Hácha podlehl duševnímu i fyzickému nátlaku a to dramatickém nočním jednání s Hitlerem. Předtím už se 14. března oddělilo od republiky Slovensko.

Emil Hácha popisuje noční jednání popsal ve své zprávě:

„V dalším svém projevu řekl jsem, že jsme si vědomi, že osud českého národa je položen do rukou říšského kancléře, že však hledím na to s plnou důvěrou, poněvadž je mně známo hluboké porozumění říšského kancléře pro národnost (‚Ihr tiefes Verständnis für das Volkstum‘), v němž vidím záruku, že odpovídá smýšlení říšského kancléře, aby český národ žil a úplně se vyžil.

Říšský kancléř na to odpověděl, že jeho úmyslem vskutku je, aby český národ nerušeně žil a že nejde mu o jeho odnárodnění (‚keine Entnationalisierung‘). Potom prohlásil, že dnešního dne o 6. h ranní překročí říšské vojsko naše hranice a narazí-li na odpor, že jej bezohledně zlomí. Vím, řekl dále, že i mne to bude státi velké oběti na životech, ale výsledek že nemůže být pochybný. V průběhu svého projevu řekl kancléř výslovně: ‚Meine Entschlüsse sind unabänderlich.‘ (Moje rozhodnutí jsou nezvratná.)“
Odpověděl jsem, že při krátké době několika hodin pochybuji, že mám možnost, abych jako vrchní velitel branné moci zabránil skutkům obranným, načež říšský kancléř prohlásil, že mi dává k disposici telefonní zařízení říšské kanceláře.

Poté byl rozhovor přerušen a já jsem s ministrem Chvalkovským odebral se do vedlejší místnosti, odkud jsme dosáhli telefonického spojení s ministrem národní obrany a později s celou vládou. Za mého pobytu v této místnosti dostavil se ke mně osobní lékař generála poln. maršálka Goeringa prof. Dr. Morel, který mě požádal, abych mu dovolil vyšetřit můj tep a shledav, že je nepravidelný, nabídl mně injekci. Zprvu jsem odmítl, poněvadž jsem necítil žádné potřeby lékařského zákroku, ale k Morelově opětovnému naléhání jsem se konečně podrobil, načež mi Morel dal injekci z hroznového cukru. Při tom bylo nám nabídnuto občerstvení.

Armádnímu generálu Syrovému jsem telefonicky oznámil, jaká je situace, a dal jsem mu přesný rozkaz, aby nařídil posádkám, aby německému vojsku nekladly odpor. Poté informoval jsem telefonicky předsedu vlády a po nějaké chvíli dostalo se mi jeho odpovědi v ten smysl, že vláda, která se zatím shromáždila, béře můj postup na vědomí a že s ním souhlasí.“

Že dojde k okupaci, věděl šéf naší tajné služby František Moravec s jistotou už od počátku března, ale nikdo mu to nevěřil. Ministr zahraničí Chvalkovský mu řekl, že on by o tom přece musel vědět. Moravec navrhnul aspoň nějaká opatření: „Vláda může nařídit branný odpor, i když jen symbolicky, jako symbol postoje československého lidu. Vláda může uprchnout do Londýna nebo do Paříže na znamení protestu a jako demonstraci světové veřejnosti, jaké je cítění československého lidu. Řekl jsem, že budova generálního štábu by mohla být vyhozena do povětří a všechny papíry a zařízení zničeny. Všechny vojenské letouny by mohly odletět ze svých základen. Nejdůležitější a nejtajnější zbraně by se měly přesunout do zahraničí nebo zničit.“

A tak dále, včetně zničení důležitých podniků, aby je Němci nemohli využít. Vláda však odmítla cokoliv udělat, protože Moravcovi nevěřili. Moravec se tedy zařídil po svém, sebral důležité papíry a s vybranými spolupracovníky na poslední chvíli zmizel letadlem do Londýna.

Pak je tu ještě jeden Moravec. Emanuel Moravec. Od počátku snah o vznik republiky stál na její straně. V roce 1915 padl na ruské frontě do zajetí. V letech 1917 až 1920 byl v našich legiích v a účastnil se i bitvy u Zborova).

Po válce byl v letech 1920 až 1923 sloužil jako důstojník v armádě, profesor válečných dějin a strategie na pražské Vysoké válečné škole a v roce 1933 byl Moravec jmenován plukovníkem generálního štábu československé armády. Podporoval Masaryka a Beneše, byl proti přijetí Mnichovské dohody.

Mnichov a pak ukupace znamenaly pro něj trauma. Změnil se v symbol českého kolaborantství. Ve svých projevech stál na straně Německa až do posledních chvil. Ještě po vypuknutí Pražského povstání se pokoušel dorazit do rozhlasu a pronést projev. Tam už se kvůli zmatku v ulicích nedostal a spáchal sebevraždu.

Do lidské duše nevidíme. Kdybychom na podmínky z Mnichova nepřistoupili, mohl možná Emanuel Moravec zůstat v paměti národa jako vlastenec. Možná by se stal kolaborantem po naší porážce.

Kdyby. Historie ale „kdyby“ nezná. U lidí předpokládáme svobodu a opak se musí dokazovat. Víme jen to, jak lidé v určité situaci jednali. Moravec mohl odejít do exilu jako jiní. Nebo se zapojit do odboje, což by ho nejspíš stalo život. Nebo by přežil a komunisté by ho pověsili, popřípadě zavřeli. Třeba by kolaboroval i s nimi a pak by se stal pro změnu postavou Pražského jara 1968. Po srpnu 68 ho mohli vyhodit, nebo by stál na straně normalizace. To všechno by byly hezké náměty pro romány v žánru alternativní historie. Historie je ale jen jedna.

František Moravec vstoupil do historie jako člověk jednoho postoje, který nezměnil a podle něj jednal přes nepřízeň doby a s malou nadějí na úspěch. Emanuel Moravec přešel na druhou stranu. Možná si také myslel, že dělá to, co je v danou chvíli nejlepší.

Bůh ví a to doslova. Podle našeho pozemského a lidského pohledu ale jeden jednal správně a ten druhý špatně.

Revue Forum Banner
Jan Jandourek
Jan Jandourek
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora