Pořad a text o osudech spisovatelky Evy Tolkovsky z cyklu Příběhy 20. století patří k tématu 50. výročí sovětské okupace Československa.

Ze země po 21. srpnu 1968 odešly do exilu desítky tisíc lidí, mezi nimi i skoro celá Evina rodina. Všechny ty uprchlíky připravila moskevská politika, vojenská akce a následné počínání kolaborantské Komunistické strany Československa o domov; bagatelizovat to dnes zobecňujícím tvrzením, že „emigranti šli na Západ za lepším“ (výrok, s nímž se lze setkat poměrně často), znamená projevovat značnou necitlivost.

Rozhovor s Evou Tolkovsky, který je základem posledního dílu pořadu Příběhy 20. století, natáčeli dokumentaristé Paměti národa před dvěma lety v Izraeli, kde žije. Na rozdíl od mnoha jiných tam však nepřišla jako do vysněné vlasti, nýbrž shodou okolností.

Nestala se z ní Izraelka v pravém slova smyslu, domov pro ni byl v Praze roku 1968: „Ten rok je pro mě traumatický, protože byl skutečně krásný a já jsem se z tehdejších prožitků nevyléčila. Nesla jsem si je pořád sebou a měla jsem emigrantské sny. Stále jsem si představovala, jak chodím po Praze, a zkoušela jsem, zda si pamatuju, kam mám odbočit a kterou ulicí se vydat, když se chci dostat na nějaké místo… Přitom jsem vůbec nedoufala, že se do Prahy ještě někdy podívám.“

Konverze k judaismu

Eva se narodila roku 1952 v Praze pod jménem Kollertová. Vyrůstala v Dejvicích, v české rodině bez vyznání, jako mladší ze dvou dcer. O dětství mluví jako o příjemném čase: chodila do baletu, hrála na klavír, bruslila. Otec Miloš Kollert pracoval jako ředitel české pobočky Air France, na tehdejší komunistické poměry byli Kollertovi zajištění, téměř bohatí.

Eva dokonce občas létala s otcem do Francie a do Alžíru – v republice se zadrátovanými hranicemi šlo o výsadu, kterou si prý jako dítě příliš neuvědomovala. Její rodiče nicméně nebyli horliví komunisté: Eva říká, že od mala věděla, o čem nesmí mimo domov mluvit, a pamatuje si také, že se určité citlivé věci probíraly v koupelně při puštěné vodě, protože otec byl přesvědčený, že v bytě je odposlech.

Rodiče se rozešli, když ještě Evě nebylo ani deset let. Její matka Věra se krátce poté rozhodla, že i s dcerami konvertuje k židovské víře. V Československu to byl na počátku 60. let značně neobvyklý krok – Evinu matku k němu prý vedly vzpomínky na první lásku – židovského spolužáka, a také skutečnost, že byla otřesená holocaustem a antisemitismem.

Starší sestra Věra přijala konverzi s plnou vážností, Eva byla ještě holčička, kterou judaismus ovlivnil až později: „Díky sestře, která chodila na židovskou obec, jsem se tehdy seznámila s takovou ,židovskou partou‘, s jejími vrstevníky, kteří se snažili obec trochu obrodit, přivést ji k normálnějšímu životu, navázat na to, co bylo české židovství před holocaustem.“

V roce 1968 ukončila Eva základní školu, ale nešla dál studovat. Přátelé kolem židovské obce většinou studovali na Univerzitě Karlově, angažovali se ve studentském hnutí, a mladší Eva se do tehdejšího otevřenějšího dění chtěla zapojit. Vypomáhala při různých akcích jako poslíček, sbírala podpisy pod petice, angažovala se v podpoře Republiky Biafra.

Byla šťastná, sympatizovala s reformními komunisty, těch pár měsíců v do té doby nepoznané svobodě pro ni hodně znamenalo. Sovětská okupace, noc z 20. na 21. srpna 1968, v jistém smyslu ukončila její dospívání: „Bydleli jsme naproti ministerstvu obrany a ráno tam stály tanky. Ivani koukali okolo sebe, nevěděli, kde jsou a co se děje, nic nechápali. A lidé honem běželi do samoobsluh, aby nakoupili zásoby.“

Sama v Praze

Po vpádu armád Varšavské smlouvy začali Evini starší přátelé z „židovské party“ postupně odjíždět na Západ. Pro emigraci se rozhodla i matka a také sestra Věra s manželem Tomášem Frittou Haasem – utekli do Vídně a později do Izraele. Tehdy šestnáctiletá Eva však odejít odmítla: „Přesvědčila jsem maminku, že zůstanu, protože jsem si říkala, že bych tu emigraci psychicky nezvládla. A taky jsem byla zasnoubená s jedním zahraničním studentem, Afričanem.“

Se snoubencem se Eva nakonec rozešla, našla si zaměstnání ve spořitelně, chodila na večírky, žila – řekněme – bohémským životem. Svoboda v Československu ještě přetrvávala v první polovině roku 1969, Eva se angažovala ve všemožných protestech proti okupaci, postupně jí však docházelo, že situace se bude jen a jen zhoršovat.

Bála se normalizace, bála se, že jako neplnoletá přijde o byt, že začne mít potíže s úřady. Navíc další a další přátelé mizeli v cizině. Když se nakonec v září 1969 začalo proslýchat, že během pár dní zavře normalizační státní aparát hranice, zašla Eva za otcem, s nímž se příliš nestýkala, a uprosila ho, aby jí zařídil let do Londýna.

Putování po světě

Eva Tolkovsky (tehdy Kollertová) zůstala v Anglii asi tři měsíce u přátel a potom pokračovala za rodinou do Izraele: „Jenomže jsem zjistila, že sestra s manželem, dětmi a matkou žijí v malinkém bytě, kam jsem se prostě nevešla, nebylo možné, abych tam žila s nimi. Vyjednali mi tehdy místo v kibucu, ale v takovém hodně komunistickém, a to pro mě bylo něco strašného. Nebyla jsem komunistka, ale stoupenkyně ,socialismu s lidskou tváří‘. Kibucníci mě chtěli učit ruské písně – a já tam vydržela jen asi tři týdny.“

Přešla pak do jiného, méně kolektivistického kibucu, ale ani tam se necítila dobře: Neuměla hebrejsky ani pořádně anglicky, lidé se k ní asi vcelku pochopitelně chovali jako k dospívající dívce, ale Eva se už cítila dospělá a nezávislá. Seznámila se tehdy s Angličanem Davidem, který v kibucu pracoval jako dobrovolník. Domluvili se, že společně odejdou, že se vrátí do Londýna.

Vzali se na Kypru (Eva tak získala britské občanství), odjeli do Atén – a pak následovala dramatická cesta stopem a z velké části pěšky do Británie. Novomanželé neměli peníze, sedmnáctiletá Eva se během putování dostala na pokraj fyzických i psychických sil. V Londýně se zhroutila, ujali se jí přátelé z pražské „židovské party“, s manželem se rozešla, několik týdnů pak nemluvila a jen se choulila u krbu. Nakonec si ale našla práci a potkala i svého příštího partnera, estetika Tomáše Kulku, tehdy studenta filozofie a ekonomie na London School of Economics.

Izrael podruhé

Roku 1972 se Eva opět přestěhovala do Jeruzaléma. Už to byl jiný příchod do země: Tomáš Kulka působil na hebrejské univerzitě, Eva se učila hebrejsky, začala studovat, měla zázemí i přátele, většinou z intelektuálních kruhů.

Později se s Tomášem Kulkou rozešla, ale v Izraeli už zůstala, ještě dvakrát se vdala, má dnes syna a dceru: „Izrael pro mě až do pádu komunistického režimu v Československu znamenal místo, kde můžu žít, protože nesmím žít tam, kam patřím. Proto jsem se ani nesnažila plně integrovat do izraelské společnosti a z toho také vyplývá moje dost komplikovaná identita,“ říká Eva v rozhovoru pro Paměť národa.

„Poznamenalo to i mého syna, protože si vždycky byl vědom, že je trochu jiný a odlišný, protože jeho matka není skutečná Izraelka. Dcera je mladší, narodila se až po pádu komunismu, ta už to prožívá trochu jinak.“ Eva Tolkovsky dnes žije v Izraeli a občas v Čechách, kde také v roce 2012 v nakladatelství Malvern vyšel její román Jazyky Ráje. Více se dozvíte z jejího vyprávění, z Příběhů 20. století. 

Rozhlasový dokument Příběhy 20. století vysílá každou neděli po osmé večer Český rozhlas Plus (a reprízuje v sobotu od 21 hod. Český rozhlas Radiožurnál). Vyprávění pamětníků zaznamenávají lidé z neziskové organizace Post Bellum, ukládají a zpřístupňují je na portále Paměť národa. Tento projekt je financován nikoliv ze státních dotací, ale především z drobných darů. Máte-li chuť jej podpořit, vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Nebo můžete přispět na poslední velký projekt Post Bellum – výstavu „Paměť národa“ k 100. výročí založení republiky, která bude od října pod bývalým pomníkem Stalina na Letné. Jde to přes veřejnou sbírku na www.nastalina.cz. Děkujeme.