Na úsvitu 21. ledna 1978 panoval v městečku Kaniv rozruch. Policie nalezla u pomníku Tarase Ševčenka ohořelé tělo neznámého muže a kolem něj tisíc letáků. Agenti KGB rychle rozšířili verzi, že se jednalo o opilce a bezdomovce. Ve skutečnosti se tu odehrál jeden z nejdramatičtějších a nejdůkladněji promyšlených aktů politického protestu v Sovětském svazu. Té zimní noci se upálil Oleksa Hirnyk ze západní Ukrajiny.
Léta Brežněvovy vlády patřila na Ukrajině k nejkomplikovanějším v poválečné době. Když se v roce 1983 vrátil do Kyjeva po letech strávených v lágru přední ukrajinský disident Jevhen Sversťuk, popisoval hlavní město Ukrajiny jako „hluchoněmé a sražené na kolena“. Nebylo to daleko od pravdy. Ukrajinská inteligence se stala terčem sovětských perzekucí hned po nástupu Leonida Brežněva do čela vládnoucí strany. První vlna zatčení proběhla v létě 1965, následovalo hromadné zatýkání disidentů na začátku roku 1972.
Ukrajinci proti sovětské rusifikaci
Tehdy se v lágrech ocitly desítky spisovatelů a intelektuálů. Stejně tak byl potlačen pokus o zahájení lidskoprávního hnutí. Po podepsání finálního aktu Helsinské konference v roce 1975 se v celém tzv. východním bloku rozhýbala občanská společnost. V Československu vznikla Charta 77 a také na Ukrajině deset aktivistů vyhlásilo založení Ukrajinské helsinské skupiny. Všichni však byli záhy zatčeni a uvězněni („standardní“ rozsudek za účast v lidskoprávním hnutí v sovětské Ukrajině znamenal sedm let v lágru a pět let ve vyhnanství). Desítky intelektuálů byly zavřeny v psychiatrických léčebnách, což byl v Brežněvových časech nejbrutálnější nástroj, jak se vypořádat s „nepohodlnými“ občany.
Současně se Ukrajina stala dějištěm masivní rusifikace. Po relativním uvolnění v době Chruščovova „tání“ se sovětské vedení rozhodlo k přísnějšímu přístupu v národnostní otázce. Ukrajinština byla vytlačována ze škol a univerzit, nekompromisně se prosazoval koncept „společných sovětských dějin“ a kultura byla zatlačena do přísných rámců socialistického realismu, které byly střeženy stranickými cenzory.
Renomovaný historik Jaroslav Hrycak tuto politiku shrnul ve výstižné tezi, že „sovětští lídři byli vedeni svojí instinktivní snahou vymýtit z paměti Ukrajinců cokoli, co by je odlišovalo od Rusů a povznášelo je nad úroveň boršče, vyšívanky a hopaku“.
To nakonec vedlo Brežněva k absurdnímu prohlášení, že bylo konečně dosaženo cíle „zformování jednotného sovětského národa“. Národnostní otázka, národní kultura a rodný jazyk ovšem pro mnoho Ukrajinců představovaly hodnoty, za něž bylo třeba bojovat. I když byl disent ochromen masivními represemi, stále zůstával prostor pro protest jednotlivců. Právě tak to vnímal Oleksa Hirnyk, muž se složitým životním příběhem plným útlaku i odhodlání.
Život Oleksy Hirnyka
Oleksa Hirnyk se narodil v roce 1912 v městečku Bohorodčany na západě Ukrajiny, v tehdejší rakouské Haliči a v dnešní Ivanofrankivské oblasti. Byl to čas historických změn a turbulencí. Brzy vypukla první světová válka a Ukrajinci zahájili boj za nezávislost. Někdejší rakousko-uherské městečko se dostalo pod vládu Západoukrajinské lidové republiky. Dne 22. ledna 1919, když bylo Oleksovi teprve šest let, měli Ukrajinci důvod k velké oslavě. Dva ukrajinské státy, které vznikly v důsledku chaosu první světové války, slavnostně vyhlásily sjednocení. Ukrajinský stát byl na světě, i když čelil zničujícímu útoku bolševického Ruska i nezájmu západního světa. Západní část Ukrajiny, v níž vyrůstal Oleksa Hirnyk, se pro změnu stala cílem polských ambicí. Boj, který Ukrajina vedla na všechny strany ještě několik let, skončil fiaskem a Ukrajina se z větší části ocitla pod sovětskou nadvládou. Západní regiony se nakonec staly součástí Polska.
Můžeme jen spekulovat, jaký dopad měly všechny tyto události na světonázor Hirnyka jako malého kluka. V každém případě se jeho rodina ocitla v polském státě, který Ukrajince vnímal spíše jako cizorodý prvek, který bylo nezbytné asimilovat. Mladá generace Ukrajinců však těžce nesla vojenskou porážku a připojení k Polsku vnímala jako křivdu.
V meziválečném období proto v tomto regionu vzkvétal ukrajinský nacionalismus. Oleksa Hirnyk nestál mimo tyto proudy: jako student se aktivně zapojil do organizací Plast (místní obdoba Sokola) a Prosvita („Osvěta“) či mládežnických buněk Organizace ukrajinských nacionalistů.
Jako žák zprvu studoval na polské škole a později nastoupil na vojnu do polské armády. Právě tam zažil Hirnyk první ostrý konflikt ohledně národnostní otázky. Ukrajinci v polské armádě byli terčem posměšků a různého útlaku. Hirnyk si ale zakládal na své národní hrdosti. Nakonec byl v roce 1937 odsouzen polským soudem za vlastizradu na pět let odnětí svobody, poněvadž otevřeně propagoval ideu nezávislé Ukrajiny. Pětadvacetiletý Hirnyk putoval po vězeních ve Lvově, Krakově a Tarnově. O dva roky později vypukla druhá světová válka a mladý muž z internace uprchl.
Hirnykův osud je ilustrací příběhů mnohých Ukrajinců. Polskou vládu vystřídal brutální sovětský režim. Následující rok byl totiž Hirnyk odsouzen sovětským soudem za stejný „zločin“ – vlastizradu, pro změnu již Sovětského svazu. Osm let mladý muž strávil v sovětském gulagu a domů se vrátil až v roce 1949. Své přesvědčení si ale uchoval. Oleksa Hirnyk se oženil s Karolínou Petraš, která si stejně jako její manžel prošla léty ve vězení a vyhnanství. Novomanželé se usadili v městečku Kaluš, kde Hirnyk pracoval v místní cihelně. Manželům se narodili dva synové a nic nenasvědčovalo tomu, že relativně klidný život by měl být narušen nějakými dramatickými událostmi. Hirnyk ale cítil velkou křivdu, se kterou se nemohl jen tak smířit.
Protest na Ševčenkově hoře
Dne 19. ledna 1978 Hirnyk zanechal krátký vzkaz pro manželku: „Odjel jsem do Lvova, vrátím se za den nebo dva, neměj obavy. Na milou shledanou.“ Manželka Karolína opravdu neměla důvod k obavám. V průběhu posledních dvou let si samozřejmě všimla, že si Oleksa zařídil zvláštní pokoj vedle letní kuchyně a trávil tam hodně času.
Brala to ale jako celkem přípustné „podivínství“ a nechávala manželovi jistý osobní prostor. Hirnykovi bylo již přes šedesát let a byl v důchodu. Nebyl důvod nějak dramatizovat jeho chování.
Oleksa Hirnyk si však toto své hájemství nevybudoval jen tak. Večery trávil psaním letáků. Za poslední dva roky zde ručně vyhotovil více než tisíc letáků: hesla proti rusifikaci doplňoval citáty ze svého oblíbeného Tarase Ševčenka. Hirnyk se připravoval na svůj čin minimálně dva roky s neuvěřitelnou důsledností a odhodláním.
Ve svém dopise na rozloučenou nenapsal pravdu. V době, kdy Hirnykova manželka četla jeho krátkou zprávu, samotný Oleksa byl již v Kyjevě. Navštívil katedrálu svaté Sofije a Kyjevskopečerskou lávru – starobylý klášterní komplex. Následující den Oleksa Hirnyk odjel do nedalekého Kanivu, kde se nachází mohyla s pomníkem Tarase Ševčenka.
Symbolismus svého protestu si pečlivě promyslel. Tzv. „Ševčenkova hora“ v Kanivu, kam byly ještě v polovině 19. století přemístěny ostatky Tarase Ševčenka, patří mezi ústřední body ukrajinské kultury. Samotný Ševčenko byl klíčovou postavou národního obrození na Ukrajině v 19. století, jeho kniha Kobzar je považována za klíčové dílo pro sebeidentifikaci ukrajinského národa. Taras Ševčenko je dodnes nezpochybnitelnou ikonou ukrajinských dějin a kultury a právě u jeho pomníku se důchodce ze západní Ukrajiny rozhodl upálit. Datum bylo neméně symbolické: před šedesáti lety, 22. ledna 1918, byla vyhlášena Ukrajinská lidová republika – první nezávislý ukrajinský stát. Rok nato se v Kyjevě konal „Akt sjednocení“ se Západoukrajinskou lidovou republikou. Proto datum 22. ledna bylo hluboce symbolické, stejně jako zvolené místo.
V noci na sobotu 21. ledna 1978 Oleksa Hirnyk vystoupal na Ševčenkovu horu. U sebe měl více než tisíc pečlivě připravených letáků a dva menší kanystry s benzínem. Podle stop, které zanechal ve sněhu, bylo vidět, že třikrát obešel Ševčenkův pomník, než si zvolil místo pro svůj čin. Letáky rozházel kolem sebe a u básníkova pomníku zanechal svůj hlavní vzkaz a vysvětlení svého počínání:
„Protest proti ruské okupaci Ukrajiny! Protest proti rusifikaci ukrajinského lidu! Ať žije samostatný jednotný ukrajinský stát! (…). Ukrajina pro Ukrajince! Na znamení 60. výročí vyhlášení nezávislosti Ukrajiny Centrální radou 22. ledna 1918. – 22. ledna 1978 Hirnyk Oleksa z Kaluše se na protest upálil. Pouze tímto způsobem je možné protestovat v Sovětském svazu!?“
Hirnyk uložil vzkaz, vylil na sebe benzín a škrtnul zapalovačem.
KGB, pomluvy a zavřená rakev
Ohořelé tělo ukrajinského vlastence bylo nalezeno až ráno. Hned po policii přijeli agenti KGB, aby celou záležitost prošetřili. Pracovníkům Ševčenkova muzea, které se nachází na stejné hoře, bylo nařízeno posbírat všechny letáky, kterých nakonec bylo nalezeno 970.
Navzdory podpisu mlčenlivosti lidé, kteří se celé operace účastnili, sebrali některé letáky a vyprávěli příběh o sebeupálení svým známým. Tentýž den již celý Kaniv věděl o tom, že se u Ševčenkova pomníku upálil člověk na protest proti rusifikaci Ukrajiny. Pokus KGB rozšířit zprávu, že se jednalo o bezdomovce a opilce, nemohl zafungovat. Na konci sedmdesátých let Brežněvův režim již postrádal opravdové stoupence a veřejnost považovala takřka každou oficiální informaci za lež.
Manželce Oleksy Hirnyka bylo sděleno, že její manžel zemřel při autonehodě, a proto měl celé tělo popálené. Sovětské orgány rovněž přísně zakázaly otevřít rakev s jeho tělem, ale rodina rozkazu neuposlechla. V noci rakev otevřeli a poté uskutečnili řádný pohřeb.
Navzdory oficiální verzi se obecně vědělo, co se té zimní noci na Ševčenkově hoře odehrálo. Na rodinu Hirnykových padl stín „nepřátel lidu“. Hirnykova manželka společně s oběma syny prošla důkladnými výslechy u KGB. Stejně jako u jiných případů sebeupálení v „sovětském bloku“ agenti hledali organizaci, která stála za Hirnykovým činem. Ale stejně tak jako v případě Jana Palacha, Vasyla Makucha, Jana Zajíce a mnoha dalších se opravdu jednalo o zoufalý, tragický a hrdinský čin jednotlivce, nikoliv organizace.
Hrdina Ukrajiny
Osobnost Oleksy Hirnyka se začala vynořovat ze zapomnění až po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v roce 1991, kdy bylo možné o události otevřeně mluvit. Jeden z lékařů, který ohledával Hirnykovo tělo toho osudného rána na Ševčenkově hoře, shromáždil vzpomínky pamětníků a vydal o tom knihu.
V několika městech byly po Hirnykovi pojmenovány ulice. Na gymnáziu, kde kdysi studoval, byla umístěna pamětní deska. A v lednu 2007 prezident Ukrajiny Viktor Juščenko udělil Hirnykovi nejvyšší státní vyznamenání – řád Hrdina Ukrajiny. Letos se v Kyjevě připravuje vydání edice dokumentů z archivu bezpečnostních složek, které se vztahují k případu Oleksy Hirnyka.
Mgr. Radomyr Mokryk, Ph.D., je ukrajinský slavista a kulturolog působící v České republice, přednáší v Ústavu východoevropských studií FF UK, kde se věnuje především ukrajinským intelektuálním a kulturním dějinám 19. a 20. století.