Sinoložka Olga Lomová upozorňuje na to, jak naivní představy mají někteří naši politici a ekonomové o obchodování s Čínou, a vysvětluje, proč režim v kapitalistické Číně pořád můžeme nazývat komunistickým.

Poslední aktualitou ohledně našeho vztahu s Čínou je zpráva, že se ministerstvo vnitra stále domáhá toho, že postup policie, která vnikla do budovy stojící proti hotelu s ubytovanou čínskou delegací a dožadovala se odstranění tibetských vlajek, byl správný. Proč se tak urputně brání?

Přiznám se, že tomu nerozumím. Mohou být samozřejmě dva důvody, buďto že ministerstvo se chce očistit, že to bylo v pořádku, protože jinak by to byl samozřejmě skandál. A stejně tak může být druhý důvod, že chtějí čínským přátelům dát najevo, že dělají všechno proto, aby obhájili správnost svého jednání.  Je skandální, když naše úřady jednají v zájmu cizí mocnosti, ať si o důvodech obsahu myslíme cokoli. Úřady jsou tu od toho, aby nás bránily, ne aby proti nám bránily někoho jiného. Vytváří to dojem nepatřičné servility.

Jak je to vlastně s tou výhodností ekonomické spolupráce s Čínou? Prezident Zeman stále hovoří o nějakých miliardách, ale zatím jsme celkem nic neviděli.

Jako sinologové nebo lidé, kteří čínské prostředí znají, jsme od začátku měli pochybnosti ohledně slibů pro českou ekonomiku. Moc dobře víme, že Číňané si především hledí svých národních zájmů a mají své vlastní politické i ekonomické zájmy, není důvod, proč by měli pomáhat nějakým způsobem nám. Je to dokonce i logické, svým způsobem Číňany chápu. My také máme stejně jako oni dbát na prvním místě o naše zájmy. Představa, že sblížení s Čínou založené na rezignaci na naše hodnoty nám přinese bůhvíjaké výhody, je mylná.  Připomeňme prohlášení našich ústavních činitelů, která zněla dobře uším představitelů Komunistické strany Číny. Někdy se zapomíná, že před tím slavným „restartem“ česko-čínských vztahů jsme měli naprosto regulérní diplomatické styky a o všem se dalo se vždycky jednat regulérním způsobem v rámci existujících struktur a postupů běžných diplomatických zvyklostí.

Proč si ale někteří lidé myslí, že máme Číně s takovou snaživostí nadbíhat?

Myslím si, že část našich politiků, kteří se toho účastnili, na základě svého technokratického pohledu na to, jak funguje hospodářství a jak funguje Čínská lidová republika, věřila, že dělají dobrý obchod. Byl v tom jednoduchý pohled na to, že Čína je obrovský trh, ale také nedostatečná reflexe toho, jak je těžké pro nás se tam prosadit za podmínek, které v Číně panují.

Někteří zřejmě vážně věřili ekonomickým poučkám, že musíme diverzifikovat své ekonomické směřování, když jsme tak jednostranně orientováni na Německo a na Západ. Pro případ krizí mít trhy i na jiných frontách. Nevidím do hlavy našim ekonomům, ale myslím, že by jim pomalu mělo začít docházet, že obchod s Čínou není tak jednoduchý, jak vypadal původní kalkul.

Vedle naivní představy o výhodách obchodu s Čínou jsou samozřejmě v pozadí politického sbližování zájmy konkrétních ekonomických subjektů, především PPF. To je vlastně jediná firma, která z našeho obratu k Číně prokazatelně měla prospěch. Získala celostátní licenci, ve své době jako jediná zahraniční finanční společnost, pro podnikání v Číně v oblasti finančnictví. Všichni si pamatujeme, jak prezident Zeman měl tehdy Petra Kellnera po svém boku, když byl přijímán u Si Ťin-pchinga a vracel se zpátky jeho soukromým letadlem. Jako velký úspěch české firmy v Číně se také uvádí Škodovka. Škodovka byla ovšem velmi dobře usazená na čínském trhu dávno předtím, než začala česká diplomatická ofenziva.

V čem je ten rozdíl mezi námi a Západem, když anglická královna veze čínského prezidenta ve svém kočáře a Francouzi nasvítí Eiffelovku rudě?

Myslím, že jsou tam rozdíly v zásadě dva. Česká republika dnes nemá – až na výjimky – velké firmy, které by se nějakým způsobem mohly prosazovat na čínském trhu a potřebovaly by k tomu politický lobbing, takže čistě pragmaticky je naše nadbíhání z hlediska ekonomických zájmů České republiky vlastně zbytečné. Pro nás jsou charakteristické menší a střední firmy, a některé z nich se v Číně etablovaly a dobře tam fungují. Na to ale nepotřebují podporu nejvyššího stranického vedení, aby si někde našly partnera a úspěšně podnikaly. Samozřejmě by se jim hodilo, kdyby v Číně bylo transparentnější a pro zahraniční investory férovější prostředí, než jaké tam je. Ale o tom koneckonců spíše dokáže něco vyjednat Evropská unie jako celek, než Česká republika jako jeden malý stát.

Druhá věc je, že s Čínou západní země obchodují a jejich nejvyšší představitelé se chovají v Číně super zdvořile a vozí si tam delegace podnikatelů. Zároveň ale nerezignují na některé základní body vlastních hodnot. Nevydávají prohlášení, kde budou podle přání čínského velvyslanectví formulovat to či ono. Na jedné straně vyjednávají spolupráci, na druhé straně trvají na určitých zásadách, a nejde jen o často zmiňovaná lidská práva, ale také přístup na čínský trh, nebo naopak pronikání Číny do strategických odvětví v Evropě. Zde už Evropská komise mluví o regulaci, zatímco my zatím o takových věcech neuvažujeme. Zdá se mi, že na Západě je politika vůči Číně promyšlenější a zejména v poslední době začíná být ostražitější. Nejde o bombastické přijetí čínského státníka, ale o celou síť dalších jednání a rozhodnutí.

Prezident Zeman má od roku 2015 čínského poradce, předsedu představenstva čínské skupiny CEFC Jie Ťien-minga. Je to jen formální, nebo mu skutečně něco radí?

Každopádně je jasné, že CEFC není jen tak nějaký soukromý subjekt a ten čínský poradce má velmi dobré vazby na – kulantně řečeno – nejvyšší kruhy čínského vedení.  Je to zvláštní, vystupuje jako poradce a objevuje se při různých příležitostech a on sám se tím velmi chlubí na webových stránkách v Číně, ale my vůbec nevíme, jak ta spolupráce probíhá. Je to dost nestandardní, představte si, jaký rozruch by vzbudilo, kdyby měl prezident amerického poradce nebo třeba poradce z Evropské unie. Také nás napadá, jestli má Si Ťin-pching českého poradce? Opět nás to posouvá ve vztahu k Číně do pozice toho, který je především připraven poslouchat.

Za pozornost ale především stojí, že Jie Ťien-ming, poradce našeho prezidenta, je předsedou firmy CEFC, s níž úzce spolupracuje Patrick Ho, generální tajemník neziskové divize CEFC registrované v Hongkongu. Ten je v současnosti v USA ve vyšetřovací vazbě a je obviněn, že uplácel africké politiky. V době, kdy se údajně uskutečnilo uplácení, byl Jie Ťien-ming jmenován poradcem tehdejšího předsedy valného shromáždění OSN a ministra zahraničí Ugandy Sama Kutesy. Stalo se to zhruba ve stejné době, kdy byl tentýž Jie Ťien-ming jmenován čínským poradcem prezidenta Zemana. V obvinění Patricka Ho se uvádí, že Kutesovi poskytl půl miliónu dolarů. Nabízí se zde přirozeně otázka, když Sam Kutesa dostal za jmenování Jie Ťien-minga svým poradcem půl milionu dolarů, kolik za stejnou věc mohl dostat český prezident?

V čem je dnes kapitalistická Čína vlastně ještě komunistická, pokud vůbec?

Řekla bych, že je to komunistický stát v tom smyslu, že v něm existuje institut vedoucí úlohy komunistické strany a ta strana je postavena nad zákon. V praxi to znamená, že stranický aparát a představitelé strany rozhodují de facto o všem.

Čína je komunistická ve smyslu totalitních režimů, které jsme zažili i v Evropě. Základem její ideologie oficiálně označované jako „socialismus s čínskými rysy“ je podřízení individuálních zájmů zájmům kolektivním, poslušnost a pevně daná interpretace světa. Každý, kdo by chtěl prosazovat jiný světový názor, se ocitá v nebezpečí perzekuce.

Z hlediska čínské komunistické strany je na prvním místě síla a bohatství státu identifikovaného se stranou, anglicky se pěkně říká „party-state“. Tak se to podává v ideologických školeních. To je opačná perspektiva pohledu na smysl života, než je ta naše, kde bez ohledu na všechny ideologické rozdíly zůstává na prvním místě člověk, lidská bytost.

Dnes u nás vyrůstá možná už druhá generace lidí, kteří minulý režim vůbec nepoznali a slovo socialismus, kterým se čínský režim ohání, může vzbuzovat sympatie svým spojením s představou sociální spravedlnosti, rovnosti a svobody. Čína je ale jednou ze zemí s největšími rozdílem mezi bohatými a chudými na světě a o svobodě zde nemůže být řeč.

V Číně se pořád mluví o boji s korupcí…

Protože Čína zároveň zavádí principy tržního hospodářství, na němž se podílejí i členové komunistické strany, je přirozené, že straníci rozhodují i ve prospěch svých vlastních ekonomických zájmů. Za těchto okolností je korupce endemickou součástí čínského režimu.

Pochopitelně že když jsem nad zákonem, tak mohu sloužit nejen zájmům své, dodejme téměř spiklenecké, organizace, která má vlastní neprůhledný systém rozhodování a komunikace. Kdo má takovou příležitost, rozhoduje i o svém zájmu. Nota bene ve státu, který buduje kapitalismus pod vedením komunistické strany. Málokdo nevyužije těchto podmínek k vlastnímu obohacení, jak se o tom pak hodně píše v západních médiích. Komunistické špičky mají obrovské majetky, velmi často ve Spojených státech nebo v Austrálii. Mají obrovské příjmy, protože ten systém jim to umožňuje.

Někdo ale čínský model obdivuje. Není to nakažlivé?

Žijeme v globalizovaném světě, kde se neustále objevují nové výzvy a nová nebezpečí. Mluví se o hospodářských krizích, sociálních nejistotách, ekologických katastrofách, o nebezpečí terorismu atd. Za této situace se najednou Čína začíná stavět do čela globalizace jako vůdce světového společenství. Slibuje, že zaručí stabilní hospodářský růst, odstraní ekologické hrozby, vypořádá se s terorismem. Součástí řešení, které nabízí Čína, je podřizování se „vyšším“ zájmům a kontrola obyvatelstva v míře, která je vzhledem k novým technologiím stále účinnější.

Zatím to vypadá absurdně, ale některá nabízená řešení mohou vypadat lákavě, zejména pro toho, kdo neví, jak reálně vypadá život v Číně. Když slyšíte, jak naši politici žehrají na zdlouhavost stavebních řízení a chtějí upravovat zákon, aby se rychleji stavěly dálnice, člověka napadá, jestli nakonec nemají k Číně v něčem blíž, než bychom rádi věřili.

Může v Číně existovat nějaká pluralita aspoň uvnitř komunistické strany? Ta strana je přece jen dost velká.

Musíme uvědomit, že komunistická strana je v tuto chvíli jediná možná politická síla v zemi a jsou v ní přirozeně lidé s různou motivací a různou mírou ztotožnění se se systémem. Osobně si myslím, že pokud se má čínský režim změnit, tak se musí změnit zevnitř komunistické strany. Už proto, že veškeré státní instituce a státní správa jsou stranou prorostlé. To nejde odstřihnout. U nás byla v roce 1989 situace jiná, navzdory všem nedostatkům jsme měli fungující stát a komunistickou stranu bylo možné odsunout, aniž by se zhroutily všechny státní instituce. V Číně to nejspíš není dost dobře možné.

Si Ťin-pching teď provádí mohutné ideologické tažení za očistu strany a upevnění disciplíny. Přesto nepochybuji o tom, že uvnitř čínské komunistické strany je stále ještě významná skupina lidí, která si myslí, že v Číně potřebná nějaká míra demokratizace, uvolnění svobody slova, respekt k základním lidským právům a především nezávislé soudnictví, přinejmenším že straničtí představitelé mají být podřízeni zákonům jako všichni ostatní, že se má oddělit moc soudní a moc výkonná a že jenom tak může fungovat zdravá společnost.