Proces, o kterém ruská opozice tak dlouho mluvila, je nyní v plném proudu. Americký Kongres zahájil schvalování zákona o konfiskaci majetku ruských oligarchů. Hlavní je zajistit, aby to nevedlo ke stejnému výsledku, o kterém mluvili bolševici před 105 lety. Přijetí tohoto zákona již vyvolalo diskusi v Kongresu a reakci v Kremlu.
Koneckonců, v USA jde o precedens. Proti se vyslovilo pouze osm kongresmanů z krajní levice a krajní pravice. Ti, kteří nemají příliš v lásce liberální hodnoty. A Kreml je v tom samozřejmě podporoval. Dmitrij Peskov, tiskový tajemník ruského prezidenta, bez obalu prohlásil, že „poctiví“ ruští podnikatelé, jejichž majetek byl kvůli sankcím zabaven, byli okradeni „jako na „Divokém západě“. Tady je to jasné, dalo by se říct. Ruští podnikatelé, kteří slouží Kremlu, jsou poctiví. Západ je divoký.
Bezúhonnost ruských podnikatelů je podle ruského vedení dána jejich blízkostí ke Kremlu. Zvláště když Kreml ovládají lidé s chladnou hlavou, planoucím srdcem a čistýma rukama. Z nějakého důvodu se o tom ale Peskov nezmínil. Tam jsme mohli skončit. Zvláště když v Patruševově (šéf ruské bezpečnostní rady) axiologii ruské společnosti vlastnictví vůbec nepatří mezi tradiční hodnoty. ALE… V tom jsou problémy. Především politické. V roce 1991 se v Rusku vytvořil systém, v jehož rámci začali lidé nabývat majetek. Z hlediska zdravého rozumu to spolu s vytvořením demokratického politického zřízení dalo Rusku šanci na dynamický rozvoj a předvídatelnost.
Před několika lety publikoval V. Inozemcev zajímavý článek s názvem „Kupte si Rusko“. V něm se snažil analyzovat chyby té doby. Co by se stalo, kdyby Západ tehdy přijal Marshallův plán, když celá ruská ekonomika měla v té době podle jeho výpočtů hodnotu asi 50 miliard dolarů. S odpovídající modernizací institucí, bez vzniku oligarchie atd. Doporučuji všem, aby si jej přečetli. To se však nestalo. V důsledku toho se velký ruský majetek a veřejné blaho začaly v podstatě rozvíjet souběžně. Avšak místo toho, aby byly základem liberalismu, staly se páteří fašistické diktatury. Západní establishment je přirozeně vážně znepokojen tím, že se se spoluprací s ním dostal nejen do hybridní války, do problémů pro své daňové poplatníky a voliče, ale i do skutečné války a do bezprecedentního vydírání a hrozeb vůči němu.
A pak je tu právní stránka věci. Někteří „poctiví“ ruští podnikatelé již vyjádřili svůj záměr napadnout tuto skutečnost u soudu. Jenomže právě u soudů byli „okradeni“ jako na Divokém západě, nikoliv tam, kde byli podporováni. Podle mého názoru by západní politici a zákonodárci měli vyvodit z činnosti ruských proputinovských oligarchů některé důležité závěry.
Za prvé, je třeba provést jasné právní posouzení Putinova režimu. Samozřejmě na základě právního rámce Norimberského a Tokijského procesu. On totiž splňuje všechna kritéria fašismu, alespoň podle klasifikace Umberta Eca a Lawrence Britta.
Za druhé, stanovit odpovědnost všech osob a subjektů za spolupráci s tímto režimem a jeho podporu.
Za třetí, vyvodit závěr, že právo řádně funguje pouze v demokratickém právním státě. A vyloučit jakoukoli možnost jeho zneužití lidmi a organizacemi, které porušily základní právní předpisy, o domněnce dobré víry, o nepřípustnosti jednání v rozporu se zájmy třetích osob atd.
Za čtvrté, projevit politickou vůli, která donedávna zřetelně chyběla. Nejde jen o konfiskaci majetku nebo potrestání viníků. Jde o vytvoření mechanismu, který by znemožnil vznik rizik takového rozsahu. Především tito lidé sotva splňují obecně přijímaná kritéria solidních vlastníků.
Vlastník v běžném životě vlastní, užívá a spravuje svůj majetek. Pokud jedná v dobré víře, podniká všechny nezbytné kroky k ochraně svých práv a zájmů. Vždyť „… člověk bojující o svou existenci je schopen skvělých činů“. A putinovští oligarchové to jasně prokázali. A to do té míry, že v souvislosti s nimi se na královském dvoře v Londýně v rámci anglosaského práva vážně zkoumaly takové právní kategorie jako PRÁVO, PODVOD a tak dále.
Za tímto účelem ruští vlastníci formalizovali vlastnická práva způsobem, který minimalizuje ruská politická rizika. Z právního hlediska to jen posílilo ochranu jejich majetku a zajistilo jejich nezávislost.
Ve skutečnosti to však vypadá úplně jinak. Téměř žádný z významných ruských vlastníků nevyužil legitimních možností k ochraně svého majetku. Takových pokusů bylo tak málo, že to jen dokazuje, co říkám. Jukos a několik dalších případů jsou výjimky. Všichni ostatní se rozhodli pro spolupráci s úřady a korupci. Samozřejmě to spojovali s minimalizací rizik.
Když však člověk slyší podnikatele velmi blízké moci říkat, že jakýkoli nesouhlas s Kremlem je nemožný nebo velmi nebezpečný, vzpomene si na římského císaře Marka Aurelia a jeho proslulý citát „PROBLÉM JE V TOM, ŽE NERISKUJEME-LI, RISKUJEME STOKRÁT VÍC.“
Lze si z hlediska zdravého rozumu vysvětlit, že lidé, kteří si vybudovali firmu a využili všech legálních prostředků k její ochraně, žijí v zahraničí a bojí se dokonce veřejně odsoudit jednání úřadů? A to i v době, kdy jsou na ně uvaleny sankce, což způsobuje značné škody jejich podnikům. To má smysl pouze v následujícím případě. Tyto podniky mají nějakou prioritu, jejíž podstatu nechápeme, nebo jsou konkurence neschopné. Pravděpodobnější je, že se jedná o obojí.
Koneckonců jen hrstka lidí z ruského seznamu Forbesu vytvořila konkurenceschopné technologické společnosti nebo společnosti poskytující služby nezávisle na úřadech. Jinak si lze jen těžko vysvětlit některé kroky ruské internetové společnosti Yandex, kterými plní zcela nezákonné příkazy úřadů, jež zasahují do řízení jejího podnikání a jednoznačně přispívají k oslabení pozice společnosti na trhu. Ruská prezidentská administrativa zjevně rozhoduje o tom, která aktiva prodat společnosti Yandex a která média nebo jména ignorovat ve vyhledávacích dotazech. Mělo by se jednat o obchodní algoritmy, nikoli o politiku. Navíc se již nejedná o obchodní, ale o právní záležitost, která se řídí ústavou. Jaké právo má vláda určovat vlastníkovi, na které burze a v jaké jurisdikci má umístit své cenné papíry?
Nebo od koho bude ruské ministerstvo financí klasifikovat údaje o firmách, pokud jsou podniky a plánují růst? A jak by na to měl reagovat svědomitý, zákony dodržující a konkurenceschopný vlastník?
Pokud podnik, který aktivně spolupracuje s úřady při čerpání rozpočtových prostředků na IT, pomáhá stejným úřadům při obcházení sankcí prostřednictvím kryptoměnových transakcí, čím se chce bránit u stejného amerického soudu? Pokud Tinkoff Bank blokuje karty pro dary na zaplacení pokut za projekt Picketman, jak to vypadá?
Pokud se vlastník zjevně nesnaží svůj majetek chránit, lze ho považovat za řádného vlastníka?
Je to možné v jurisdikcích, kde mohou Putinovi oligarchové podávat žaloby? Nemluvě o tom, že i na základě vlastních zkušeností mám všechny důvody tvrdit, že v Rusku nelze vlastnická práva v hodnotě 50 milionů dolarů a více vůbec uplatnit mimo pochybná spojení s úřady.
Tento problém má ještě jeden důležitý aspekt. Sankční mechanismy dosud fungovaly pouze ve vztahu k části majetku. Jsou zaměřeny především na spotřebu a částečně na investice. To je samozřejmě důležité, ale je třeba si uvědomit, že zabavení jachet nebo sídel nevyřeší problémy, na které jsou zaměřeny.
Ne, dokud nebude proveden audit majetku, který tito lidé vlastnili před uvalením sankcí, a dokud nebudou přijata opatření, která jim zabrání v odchodu. Samozřejmě, že Abramovič pod sankcemi je lepší než Abramovič, který se jim vyhýbá. Když je však v okamžiku zařazení na sankční seznamy jeho majetek přepsán na E. Švidlera, D. Davidoviče, A. Abramova nebo A. Flolova, ukazuje to na slabiny tohoto procesu.
Nejde přece o to zabavit jachty Usmanovovi, Melničenkovi a podobným, ale o to, aby jejich majetek nemohl být nadále využíván jako ekonomická opora režimu. A jejich kapitály byly použity k náhradě škod, které ruskému lidu a západním daňovým poplatníkům způsobil systém, jehož jsou ve spojitosti s agresí proti Ukrajině součástí.
Autor je předsedou sdružení Svobodní Rusové v České republice