Šéf hnutí ANO Andrej Babiš a maďarský premiér Viktor Orbán FOTO: Hnutí ANO / se souhlasem
FOTO: Hnutí ANO / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Překročili jsme Rubikon, aniž by si toho většina z nás všimla. Podle analytického projektu Varieties of Democracy z univerzity ve švédském Göteborgu, který se dlouhodobě zabývá monitorováním stavu demokratických společností ve světě, poprvé za 20 let byl v loňském roce počet demokracií na této planetě (88) menší než počet autoritářských režimů (91). Další zpráva zní ještě strašidelněji. Pokud se věci budou vyvíjet stejným směrem jako v posledních dvou měsících, co se do Bílého domu vrátil Donald Trump, přestanou USA hned podle několika kritérií být plnohodnotnou demokracií. To by možná znamenalo zvrat ve světových dějinách.
Co se vlastně děje? Na to, že takzvané demokratizační vlny, z nichž největší „spláchla“ v letech 1989 až 1991 Sovětský svaz a jeho komunistické satelity, vystřídal na začátku 21. století nový celosvětový vzestup autoritářství, upozorňují politologové už dlouho. Může za to řada negativních jevů, od vedlejších účinků globalizace, například migračních krizí, po výstřelky radikálních pokrokářů.
Nejde však pouze o chyby liberálního světového řádu, kterému teď hrozí podle mnoha pesimisticky naladěných analytiků téměř nevyhnutelný zánik. Je tady jiný faktor: autoritářství začíná být leckde vnímáno, a Česko v tom není výjimkou, jako fungující alternativa údajně stagnující demokracie. Proč? Důvodů je několik.
Stabilita výměnou za loajalitu
Dnešní diktatury, včetně čínské nebo ruské, nejsou natolik kruté a nelidské jako jejich předchůdkyně za Stalina a Mao Ce-tunga. Průměrnému Číňanovi nebo Rusovi nehrozí žádný gulag nebo popravčí četa, pokud se neplete do politiky a chová se loajálně, hraje podle vládou zavedených pravidel. Ba co víc, pokud se mu daří v profesním životě a vydělává dost peněz, může si užívat veškerého pohodlí rozvinuté konzumní společnosti. Mezi druhy zboží, které tyto režimy svým poddaným nabízí, sice nejsou občanské svobody, ale lidí, kteří se bez nich dokážou klidně obejít, není vůbec málo.
Na rozdíl od ideologicky zaměřených diktatur, fašistických nebo komunistických, které kombinovaly tvrdé represe a politickou mobilizaci společnosti, dokázali dnešní autoritáři uzavřít s občany neformální smlouvu. Není nikde zapsána, ale přesto se důsledně dodržuje: my vám vládneme, vy se do našichch záležitostí nepletete, na oplátku vám dáváme možnost žít poměrně pohodlný soukromý život.
Připomíná vám to dobu normalizace v Husákově Československu? Ano, ale se všemi vymoženostmi moderního kapitalismu a tvrdým nacionalistickým („vlasteneckým“) vymýváním mozků, které, jak se zdá, má lepší efekt než někdejší komunistické ideje.
„Ublížení“ Číňané a Rusové
Čína, i když stále pod rudou vlajkou, je dnes ve skutečnosti nacionalistickým režimem propagujícím velikost „říše středu“ a odčinění skutečných i domnělých historických křivd, kterých se na Číňanech v minulosti údajně dopustili Britové, Američané, Japonci a jiní nepřátelé. V Rusku dosáhl resentiment způsobený krachem sovětského impéria ještě větší, opravdu paranoidní podoby, což bylo jedním z důvodů válečné agrese Putinova Ruska proti Ukrajině.
Je to velký paradox. Ve skutečnosti si většina Rusů nepřeje nekonečné války proti sousedům ani Západu, ráda by si užívala klidu a míru, ale zároveň je přesvědčená, že se jejich vlast musí bránit proti zákeřným nepřátelům, a že je Putin momentálně jediným vůdcem, který je schopen této obraně úspěšně velet.
Válka Ruska proti Ukrajině je podle jejich představ, ačkoli nám to může znít bizarně, válkou obrannou a v podstatě spravedlivou. Je to cena za stabilitu Putinova režimu, který opravdu dokázal pozvednout životní úroveň většiny Rusů unavených a vystrašených turbulencí neklidných devadesátých let.
Kouzlo „tvrdé ruky“ a „lidí činu“
Diktatura má oproti demokracii přinejmenším jednu výhodu: je schopna rychlých razantních rozhodnutí, která mohou být stejně rychle uskutečněna. Dlouhé debaty v parlamentu, únavné předvolební kampaně, kritika vlády v médiích, rozhodnutí nezávislých soudů, to všechno je zbytečné.
Vůdce a skupina jeho nejbližších spolupracovníků udělili rozkaz, zbytek státního aparátu ho musí splnit, toť vše. Proto autoritářské režimy často působí navenek jako velice efektivní, ačkoli ve skutečnosti je tato efektivita ochromena korupcí, šlendriánem a obyčejnou tupostí těch, kdo plní rozkazy „neomylného“ vůdce.
Chceš nahoru? Najdi si správné kámoše!
Diktatury mají zpravidla hierarchickou, pyramidální strukturu, což ale neznamená, že postrádají jistou vnitřní dynamiku. Sociální výtahy jsou v provozu i za těchto režimů, alespoň ze začátku. Jenom fungují tak, že abyste se svezli nahoru, potřebujete mít dobré konexe, patřit do jisté vlivné skupiny. Ne že by v demokraciích to bylo úplně jinak, ale za diktatury mají klientelistické vztahy mnohem větší význam.
Proto dostávají tyto politické modely jistý mafiánský nádech, v Rusku za Putina hodně brutální, jinde, jako v Orbánově Maďarsku, poněkud mírnější. Nicméně je tajemství úspěchu jak v Moskvě, tak v Budapešti stejné: najdi si „správné“ kámoše, a budeš se mít dobře, i kdybys neměl žádný talent. Velkému množství lidí to vyhovuje mnohem víc než meritokracie.
Neotravujte s tou vaší pravdou a láskou!
Současní diktátoři rádi mluví o morálce a „tradičních hodnotách“, ve skutečnosti však jsou jejich režimy hluboce amorální. Ve jménu „státních zájmů“ pohrdají nejen lidskými právy, ale i životy. Počet politických vězňů je dnes v Rusku větší, než byl za Brežněva, a ztráty za války proti Ukrajině několikrát vyšší, než měl SSSR v Afghánistánu.
Paradoxně tato amorálnost značné části společnosti vůbec nevadí. V Rusku se rozběhl obchod s vlastními životy: tisíce Rusů z chudých provincií podepisují smlouvy s ministerstvem obrany a jdou na ukrajinskou frontu s vědomím toho, že pokud přežijí, dostanou na jejich poměry slušnou finanční odměnu, a pokud padnou za Putina a vlast, obdrží tyto peníze jejich rodina.
Amorálnost je svým způsobem lákavá, známe to i tady u nás v Česku. Málokteré politické heslo má v dnešní době tolik odpůrců a čelí takovému výsměchu jako to Havlovo o pravdě a lásce vítězící nad lží a nenávistí. Nejde jenom o kritiku údajného pokrytectví liberální společnosti, za jehož protiklad je vydáván „zdravý selský rozum“.
Jedná se o úmyslné pohrdání morálními hodnotami, protože bez nich je život jaksi jednodušší. Silný má vždy pravdu, možná proto je Rusko tak populární mezi odpůrci „pravdoláskařů“. Lež se vyplatí, protože pravda je často nepohodlná. Nenávist je taky dobrá, vždyť umožňuje obviňovat z vlastních chyb a problémů „nepřátele“ – cizince, liberály, „nepřizpůsobivé“ a tak dále. I v tom spočívá zvláštní kouzlo diktatur.
Kolektivistická pohoda pro poddané
„Jednotlivec – kdo ho potřebuje? Jeho hlas je tenčí než pípání“, napsal před sto lety talentovaný ruský básník Vladimir Majakovskij, vášnivý stoupenec a opěvovatel bolševické revoluce. Diktatury se opírají o sílu davu, jeho emoce, a především o to, že je snadné dav zmanipulovat. Na rozdíl od Lenina nebo Hitlera nechtějí Putin ani Si Ťin-pching své poddané úplně zfanatizovat. Stačí jim, když zůstanou loajální, pokorní a budou mít pocit sounáležitosti s vládnoucím režimem, který se prezentuje jako jejich přísný, ale starostlivý ochránce.
Pro vyvolání a udržování tohoto kolektivistického pocitu mají dnešní diktatury k dispozici propracovaný a technologicky rozvinutý systém státní propagandy, kterému by mohl závidět i Joseph Goebbels. Psychologickým základem tohoto typu kolektivismu je touha mnoha lidí po tom, aby se o ně „někdo postaral“, po paternalistickém státu s vůdcovskou postavou v čele. Nesejde na tom, že ve skutečnosti je společnost za autoritářských režimů roztroušená a atomizovaná (touto nemocí však trpí i některé dnešní demokracie).
Spoustu problémů lze připsat na účet všemožným vnějším nepřátelům a podvratným živlům, které se snaží podkopat základy paternalistického státu. Funguje to, alespoň do doby, kdy zkostnatělost, zkorumpovanost a brutalita režimu začne až příliš bít do očí. Ale než se to stane, mohou uplynout roky nebo celá desetiletí.
Kariérní postup loajálních poskoků
Každá „výhoda“, kterou nabízí autoritářství, má svou odvracenou stranu. Loajalita apolitických poddaných je nemusí zachránit před represivními zásahy státu, buď cenzurou tisku a internetu a uzavřením hranic, anebo znárodněním soukromých podniků. Vláda „silné ruky“ je sice rozhodná, ale podporuje kariérní postup loajálních poskoků na úkor schopných, kreativních a samostatně uvažujících jedinců.
Sociální výtahy se postupně zastavují z důvodu, který dobře popisuje starý vtip z ruského vojenského prostředí: pro plukovníka není snadno stát se generálem, protože generál má vlastního syna, který je taky plukovníkem.
„Pravdou a láskou“ lze opovrhovat jako liberálními bláboly, ale lež a nenávist jako základ společnosti vedou k jejímu postupnému rozkladu. Právě takto dopadl kdysi komunistický režim, jenže jak se zdá, na to si už i ve střední Evropě málokdo pamatuje.
Proto slaví úspěchy Orbán v Maďarsku a Fico na Slovensku, Georgescu v Rumunsku a celá parta milovníků Putina v Bulharsku… Možná brzy budou bouchat šampaňské jejich „spřízněné duše“ v Česku. To se stane, pokud si většina voličů neuvědomí, co je alternativou zjevně nedokonalé liberální demokracie.
