Ústavní soud zúžil výklad poslanecké beztrestnosti za projevy, uvádí ČTK. Beztrestnost poslanců se podle ÚS týká jen jejich projevů k ostatním zákonodárcům, například při schůzích Sněmovny a jejích orgánů. Výroky v kuloárech, na internetu, sociálních sítích nebo pro televizi nepokrývá, a to ani když jsou vysloveny v parlamentu. Ústavní soud se tak vymezil vůči starším verdiktům Nejvyššího soudu, který takzvanou poslaneckou indemnitu, tedy beztrestnost poslance či senátora za jeho výroky a projevy, vykládal mnohem šířeji.
Podle ústavních soudců není takzvaným chráněným projevem například uzavření smlouvy mezi dvěma lidmi, fyzický útok, uvedení falešných údajů v souvislosti s poslaneckými náhradami, nabídnutí nebo přijetí úplatku ani vzdání se mandátu.
Nejvyšší soud v minulosti v kauzách Víta Bárty a tří rebelujících exposlanců ODS kontroverzně rozhodl o vynětí z pravomoci policie a soudů v těch částech obžalob, které se týkaly skutků souvisejících s výkonem mandátu ve Sněmovně. Bárta po rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyl dále souzen za to, že spolustraníkům na jednání poslaneckého klubu Věcí veřejných nabídl výhodnou půjčku. Exposlanci údajně složili mandáty výměnou za slib míst ve státních firmách.
Už žádné řeči na Facebooku
Ústavní soud v minulosti neměl příležitost vyjádřit se k oběma rozhodnutím Nejvyššího soudu. Své argumenty shrnul až ve středečním nálezu, jímž zamítl stížnost exposlance Otto Chaloupky, který se marně domáhal vynětí z pravomoci policie a soudů v souvislosti s výroky o Romech na sociální síti Facebook.
Takzvaná indemnita se podle nálezu nevztahuje na soukromá jednání a projevy poslance. „Z toho mimo jiné vyplývá, že pokud poslanec v průběhu schůze Poslanecké sněmovny poskytne rozhovor celostátní televizi, i kdyby to bylo přímo v sále, kde schůze probíhá, nejde o projev chráněný parlamentní indemnitou, protože to není projev směřující vůči jiným poslancům, ale projev, který je funkčně totožný s projevem v televizi mimo budovu parlamentu,“ uvedla soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková.
K čemu je imunita
Tolik zpráva ČTK, kterou si dovolíme okomentovat. Je třeba od sebe odlišit dvě věci, jednak vymezení imunity poslanců a potom konkrétní případy, které jsou tu zmíněny. Imunita poslanců měla svůj smysl v dobách, kdy zastupitelům hrozilo pronásledování z politických důvodů. Jak ukázala historická zkušenost, když totalitní moc chtěla, na nějakou imunitu nebrala ohled, třeba na počátku normalizace, když si poslanec troufl hlasovat proti schválení invaze vojsk varšavského paktu v roce 1968. Zatím se v posledním čtvrtstoletí nestalo, že by imunita někomu pomohla z politických důvodů, spíše se pomocí ní lidé vysekali z nějaké přestupkové nebo trestní kaše. Dovedeme si ještě představit, že by někdo mohl být objektem zlomyslné šikany a odstraněn ze Sněmovny kolem nějakého důležitého hlasování. Proto by bylo dobré, kdyby nebylo tak snadné poslance nebo senátora „zmáčknout“, na druhou stranu by nemělo platit, že už se nebude zákonodárce zodpovídat nikdy z ničeho.
Mysl nezkoumáme
Pokud jde o výše uvedení případy, ti tři poslanci stíhaní za údajné trafiky byli následků své rezignace na mandát zbaveni skutečně krkolomným rozhodnutím, které zanechává jistou pachuť. Stíháni být neměli, protože celá věc je nesmysl. Jednak jeden z nich nedostal nic, co by připomínalo trafiku, takže není jasné, co vlastně provedl, jednak – pokud šlo o politický kšeft – těžko vinit politika z politického kšeftování. Kdybychom byli důslední, museli bychom třeba pátrat, proč jistí lidé dostali ministerskou funkci, když na ni zjevně nemají. To bychom se už dostali do zkoumání stavů a obsahů lidské mysli, po čemž zase žádnému soudu nic není, protože do člověka nevidíme.
Omezení imunity na projevy v parlamentu není nic, co by demokracii poškodilo, je to jen vyjasnění pravidel. Pokud jde o další projevy, mají si být zastupitelé rovni s ostatními občany. Pokud je zajištění svobod projevu občanů nedostatečné, jsou zákonodárci první, kdo by s tím měl něco udělat, a ne si imunitou vytvářet kastu rovnějších mezi rovnými.
Nejvyšší soud tehdy v případě tří poslanců Tluchoře, Fuksy a Šnajdra mínil, že za výkon poslaneckého mandátu, který chrání imunita, je třeba považovat i různé politické dohody, kompromisy či politická rozhodnutí. Asi by bylo dobré, kdyby toto mínění přetrvalo, protože pak by bylo možné žalovat kohokoli, protože politika se jinak dělat nedá, vždycky je něco za něco. Jen by se svoboda těchto politických kejklů měla zajistit něčím jiným, než je ustanovení ohledně svobody projevů ve Sněmovně. Zatím tedy víme, co spadá pod projevy chráněné imunitou, což je dobře. Nevíme ale, jak chránit normální politický život a odlišit jeho běžné projevy od skutečné korupce.
