„Uspěl by Gándhí se svou politikou nenásilí v jiné zemi a jiné době?“ položil si otázku filozof Slavoj Žižek a dospěl k názoru, že pokud by Gándhí zahájil protestní hladovku například v nacistickém Německu, nacisté by ji nejspíš uvítali, starost by jim zřejmě dělalo jen to, aby ji dotáhl až do konce. Úspěch politiky nenásilí v koloniální Indii není pouze dokladem morální síly Gándhího, ale zároveň vizitkou morálního étosu tehdejší britské koloniální správy.
Gándhí studoval na britských univerzitách a jeho názory se formovaly i pod vlivem západního myšlení. Už evropské osvícenství zpochybnilo víru v nadřazenost západní kultury vlastní koloniálním mocnostem a položilo základy pro pozdější kritické antikolonialistické postoje.
Multikulturalismus není výdobytkem kulturního marxismu, ale jedním z rysů západní civilizace vůbec. Vlivem osvícenství a jeho víry v univerzální lidské hodnoty dokázala západní kultura přijmout a docenit i jiné kultury. Pohádky tisíce a jedné noci, upanišady, arabská poezie nebo filozofie byly evropskými umělci a mysliteli nejen přeloženy, ale odrazily se i v jejich díle, a staly se tak nedílnou součástí západní kultury (např. Chaucer, Boccacio, Schopenhauer). Naopak zmíněná arabská kultura, díky níž se nám dochovaly např. Aristotelovy práce, zmíněného Aristotela nikdy neakceptovala, pouze si z něj vybrala ty části, které měly dodat Koránu metafyzický rozměr a podržela si nadále svůj monokulturní charakter.
Jak se tento multikulturní rys západního myšlení projevoval v soužití rozdílných kultur, ilustruje tradovaná historka o britském koloniálním správci, kterého oslovili místní Indové s požadavkem postavit hranici a upálit na ní vdovu, podle místní tradice. Britský úředník nejprve odmítl, a když Indové pohrozili vzpourou, zareagoval s typicky britským sarkasmem: „Dobrá, postavte si tedy hranici, na které chcete upálit vdovu, a my vedle ní postavíme šibenici. Až vdovu podle vašeho zvyku upálíte, my vás zase podle našeho zvyku pověsíme.“
Mýtus „ušlechtilého divocha“
Lingvista Steven Pinker je přesvědčený, že soudobé uvažování o kulturách třetího světa je doposud ovlivňováno konceptem „ušlechtilého divocha“ Jeana J. Rousseaua. Podle Rousseaua přichází člověk na svět jako nepopsaný list a formován je následně vnějšími okolnostmi a výchovou. V divošství spatřoval předobraz našeho prapůvodního, nezkaženého stavu: „ušlechtilý divoch“ do příchodu bílého muže radostně souzněl s přírodou, aby z ní byl následně vytržen a uvržen do koloniální poroby. Rousseau nejenže nikdy žádného divocha neviděl, protože po celý svůj život neopustil Evropu, ale dokonce se vyhýbal i pobytům v přírodě, navzdory jím hlásanému ideálu návratu k přírodě.
Na rozdíl od kontroverzního idealisty Rousseaua humanista Albert Schweitzer mezi „divochy“ odjel a obětoval jim kus svého života i nemalou část majetku. Život strávený v pralese měl pro Alberta Schweitzera do rousseauovského ideálu daleko. Dětsky bezstarostná mentalita domorodců měla své stinné stránky. Domorodci podléhali iracionálním pověrám, výbuchům nesmyslného násilí, své nemocné nechávali často bez pomoci.
Radost z násilí
Podle statistických průzkumů, srovnávajících pravděpodobnost násilné smrti v předstátních společnostech a společnostech moderních, je v přírodních společnostech výskyt násilného úmrtí rukou jiného člověka několikanásobně vyšší. Součástí mentality těchto společností je to, co se občas označuje jako radost z násilí. Zabíjení nepřátel nebo kolektivní znásilňování nabývá v některých přírodních společenstvích rituálního významu, stvrzující pocit kmenové sounáležitosti.
Kolonialismus je široký pojem zahrnující různé modely fungování v dlouhém časovém úseku, které nelze zjednodušujícím způsobem nálepkovat. Zahrnuje jak nepochybně kladný vliv (bývalé kolonie patří k nejlépe fungujícím státům třetího světa), tak temné kapitoly genocidy původních obyvatel a bezohledného drancování přírodního bohatství.
Antikolonialismus levicových aktivistů vycházejících ze zjednodušujících ideologických pozic často končí na opačné straně extrému: ikona levicové filozofie Alain Badiou nebo lingvista Noam Chomsky svého času obhajovali řádění Rudých Khmérů v Kambodži, ve kterém viděli osvobozující povstání proti západnímu imperialismu. V roce 2008 postavil advokát a zarytý marxista Jacques Verges obhajobu svého mandanta Khieu Samphana před mezinárodním tribunálem OSN pro Kambodžu na stejné antikolonialistické rétorice.
Tato antikolonialistická rétorika povýšila i v Africe boj za „osvobození černého lidu“ na obecný imperativ a přispěla k ústupu potomků bílých kolonialistů. I z toho důvodu v současném jižním Súdánu zažívá nový vzestup otroctví a v Nigérii a Somálsku posiluje hnutí Boko Haram, fúze extremistického islamismu a afrického animismu. Únosy žen, zotročování a rituální vraždy nemusí být v tomto případě žádným nepochopitelným excesem, ale jen návratem k modelům chování dočasně potlačeným britskou koloniální správou.
