Ondřej Havelka má několik tváří. V roli zpěváka a tanečníka svých Melody Makers dokáže dostat do varu Lucernu narvanou k prasknutí swingovými fandy z celé Evropy, ale také umí ustoupit do pozadí a natočit úspěšný film či vdechnout život opernímu představení. Týdeník FORUM, který je ještě dnes k dostání v trafikách, s ním přináší rozhovor.
Hovoříme spolu v den voleb, a tak bych se chtěl zeptat, kde vy byste rád viděl tuto zemi za deset let.
Svět je dnes mnohem otevřenější než dřív a cítím, že povědomí o schopnostech nás, Čechů, je větší než dřív. Na druhou stranu pořád vnímám bariéru, kvůli níž jsme považováni za „dálný východ“. Přál bych si, aby tahle hranice definitivně padla, abychom byli za deset let respektováni jako malá, ale funkční země se solidní vládou, jejíž členové nebalancují na hraně zákona. O České republice se nyní píše především v souvislosti se skandály, za nimiž se ztrácejí schopní lidé, kteří tu žijí a pracují.
Jako novinář střelím do vlastních řad, ale překvapilo mě, že o nedávné premiéře vaší operní inscenace v Essenu, která v Německu sklidila úspěch, nebyla u nás, ani ve zpravodajském servisu, ani čárka. Přitom mám e-mail denně zavalený zprávami PR agentur, jak ten který jejich kůň ráno posvačil, případně bude natáčet album v nějakém slavném studiu. Druhý den jsou o tom plné noviny. Vy nemáte PR agenturu?
V tomhle jsem ze staré školy. Člověk čeká, že si ho někdo všimne. Jenomže to se dnes nenosí. Skromnost je přežitek. Konkurenční boj vypadá tak, že o sobě každý mluví v superlativech. Za větší problém ovšem považuji, že se nedozvídáme o úspěších v podstatnějších oborech, než je opera. Když se něco povede vědcům, architektům, dozvíte se to na páté straně novin, pokud vůbec. Mimochodem, v onom PR se mohou stát absurdní kiksy. Hornista Radek Baborák přes facebook propagoval nové album svého ansámblu a v PR zprávě stálo, že na nahrávce hrají horny. Tak se u nás běžně říká lesním rohům. Facebook ji smazal. Horny totiž v angličtině znamená sprosté slovo.
Inscenace Mozartovy opery Falešná zahradnice v Essenu je vaše první velká práce v cizině. Jak k ní došlo?
Iniciátorem spolupráce byl dirigent Tomáš Netopil, který působí v tamní opeře jako šéfdirigent. Z praktických důvodů hledalo divadlo pro začátek této nejisté sezony komorní titul, jenž by byl provozně co nejjednodušší, čili beze sborů a v malém obsazení. Oslovili mě poměrně dost narychlo, což v operním světě znamená, že nabídka nepřišla tři roky před uvedením, ale pouze rok a půl.
Kdysi hornický Essen je jedno z deseti největších německých měst. Jaké mají divadlo?
To divadlo je krásné, a především technicky dokonale vybavené. Jakkoli jsme měli rozpočet na inscenaci na německé poměry průměrný, u nás by byl zřejmě srovnatelný pouze s Národním divadlem. Tradiční německý řád byl během zkoušek hmatatelný, někdy mě až zaskočil. Každý nápad si poznamenali, osvojili si jej, jenže já, věren české flexibilitě, jsem třeba za nějaký čas přišel s lepším řešením a vyváděl je z míry tím, že jsem provedl změnu. Ale byla to úžasná zkušenost. Loni na podzim jsme se scénografem vytvořili po telefonu a přes FaceTime výtvarný koncept představení, letos na konci srpna jsme začali zkoušet.
Z vaší strany to byl vlastně skvělý nápad schovat se před bolševikem za pamětnický swing. Na rozdíl od rockerů jste byli nezranitelní – peprné výrazy v textech, dlouhé vlasy, bizarní názvy kapel, nic takového jste nepodnikali. Byli jste uhlazení a nezranitelní.
To je omyl. Byli jsme zranitelní, neboť jsme hráli americký repertoár. A tak jsme se zaštiťovali heslem, že hrajeme hudbu amerického utlačovaného lidu. Přesto nás třeba rozhlas nikdy nehrál.
Váš otec, Svatopluk Havelka, byl vážený skladatel vážné hudby. Vy jste nikdy neměl chuť sednout a napsat písničku?
V tom jsem si moc nevěřil. Pár pokusů něco zkomponovat bylo v pubertě, ale tím jsem skončil.
Nechcete už přijít o žádný rozhovor? Předplaťte si Týdeník FORUM ZDE a podpořte nezávislou žurnalistiku.
