Motto 1: „Nic z toho, co děláme, se nositelům oficiální kultury nemůže líbit. Protože je to nepoužitelné k vytváření dojmu, že věci jsou v pořádku. Věci totiž nejsou v pořádku.“ Ivan Martin Jirous

Motto 2: „Vidím naši skupinu, jak jsme sedávali na letním sídle Karla Čapka na zeleném trávníku pod vysokými vrbami, od potoka válo chladem a šaty našich žen byly bílé. A my jsme mysleli, že jsme věční. Ale nyní vím, že jsme byli malá skupina na dlani nemilosrdného času. Ale já věřím, že něco zbude. Snažili jsme se, a jednoho dne národ bude obrozen také z našeho snažení.“ Ferdinand Peroutka

Svoji legendární Zprávu o třetím českém hudebním obrození Ivan Martin Jirous začíná vzpomínkou na návštěvu Líšnice – „malé vesnice západně od Prahy“. Bylo krátce před Silvestrem 1974 a tehdejší hudební underground a jeho posluchači tam mířili na povolený koncert. Dlouhovlasí poutníci měli při několikakilometrové cestě od nádraží k centru Líšnice pustou polozmrzlou krajinou povznesený pocit blízký tomu, který podle jejich mínění zažívali první husité při poutích na hory.

Dopadlo to jako mnohokráte předtím i potom. Koncert se z rozhodnutí tehdejších mocných nekonal. Ale to vlasáče milující svobodu a muziku neodradilo. Nezastavilo je ani policejní bití při jiných koncertech, ani dlouhá léta v komunistických kriminálech. Konkrétně Jirous si v nich odseděl osm a půl roku. „Je povinností hudebníka hrát takovou hudbu, jakou mu velí jeho svědomí,“ zní jedna z klíčových vět jeho Zprávy o třetím českém hudebním obrození.

O čtyřicet let později, přesně 10. prosince 2014, v téže Líšnici sídlící Ústav nezávislé žurnalistiky spustil investigativně-analytický web HlídacíPes.org. Protože jsem jako tehdejší zakladatel Ústavu a líšnický usedlík byl u toho, přivedla mě tahle shoda okolností dnes – rovných šest let od vzniku „Psiska“ – na myšlenku sepsat Jirousovou analýzou inspirovanou Zprávu o třetím českém novinářském obrození.

Líšnicí totiž podobnost obou „obrození“ sice začíná, ale rozhodně nekončí.

Bod zlomu

Jirous druhé hudební obrození datuje na sklonek 60. let minulého století, kdy vzniklo i zaniklo obrovské množství bigbeatových kapel. O to první se nijak nestará – „Kdy vlastně bylo 1. české hudební obrození /bylo-li někdy vůbec/, není v této souvislosti důležité.“ Klíčové – třetí obrození umísťuje „nejspíše tak do roku 1973“. 

Já si druhé české novinářské obrození dovolím datovat do počátku 90. let minulého století. Tedy do doby po listopadu 1989, kdy byla zrušena cenzura, musely odejít nejvýraznější režimní žurnalistické tváře, veřejnoprávní televize, rozhlas i agentura se dostaly zpod kurately vládnoucí moci, začaly vznikat nové tituly a projekty, umožněno bylo vysílání soukromých televizí i rádií a mladé ženy i muži nezatížení službou totalitnímu režimu dostali šanci jako novináři i mediální manažeři.

Doba to byla hektická, dobré úmysly (ale i instinkty) často převažovaly nad profesionalitou. Na vlastnictví médií se dalo skvěle vydělávat, což mnozí i činili. Čím dál více se mezi majiteli českých stanic či titulů začaly objevovat zahraniční mediální koncerny. Cítily výnosný byznys a vše bylo, jak má být. Včetně svobody pro novinářky a novináře. Zahraniční vlastníci neměli jiné byznysové zájmy než bohatnout na provozování médií.

Druhé české HUDEBNÍ obrození utnul vpád tanků Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem v srpnu 1968. Zlaté časy druhého českého MEDIÁLNÍHO obrození končily s rozvojem internetu. Globální finanční krize, která vypukla na podzim 2008, pak zatloukla poslední hřebík do jeho rakve. Média přestala být skvělým byznysem a zahraniční vlastníci začali zařazovat zpátečku. Šlo to postupně, ale vlastně velmi rychle – ostatně jako po srpnu 1968.

Zásadní zlom přišel v červnu 2013. Andrej Babiš, miliardář s politickými ambicemi, tehdy oznámil, že koupí Mafru, nejsilnější vydavatelství v zemi. Jeho bezprecedentní porušení pravidel mediálního byznysu, které v krátkém časovém sledu v Česku i na Slovensku napodobili další miliardáři jako Daniel Křetínský, Patrik Tkáč, Marek Dospiva, Jaroslav Haščák a letos nakonec i nejbohatší Čech Petr Kellner, dalo paradoxně vzniknout fenoménu, který si dovolím (inspirován Jirousem) nazvat 3. české mediální obrození (ve shodě s Magorem neřeším, kdy a zda vůbec bylo nějaké první…).

Toto obrození datuji „nejspíše tak do roku 2014“. A o co kráčelo, jsme s kolegy z redakce HlídacíPes.org popsali v knize Šok! Hrůza! Média! s podtitulem Čeští novináři po roce 1989: Od svobody k oligarchům.

Žurnalistika z garáže

Vzpomínáte ještě na jaro 2014? Andrej Babiš je usalašen na ministerstvu financí i ve vydavatelství Mafra, které si koupil, protože se rozhodl ovládnout tuzemskou politickou scénu. A naplno hraje hru, že jeho politické angažmá nemá nic společného s nákupem vlivného mediálního domu, který má v portfoliu Mladou frontu DNES, iDNES či Lidové noviny, k nimž záhy přikoupil jedno z nejposlouchanějších rádií v zemi – Impuls.

Alibi mu dělá Sabina Slonková v židli šéfredaktorky Mladé fronty DNES, důvěryhodnost má dodat osobnostmi nabitá redakční rada největšího seriózního deníku v zemi (Kejval, Krobot, Kosatík, Kryštof, Pomahač, Valová, Jirků). Mnohým ještě chvíli potrvá, než pochopí, kdo a oč hraje a jakou roli přisoudil jim. Nejsou v tom však zdaleka sami.

Mnoha úctyhodným ženám i mužům kobří pohled Andreje Babiše zatemnil úsudek a jako v hypnóze opakují mantru: „Andrej to myslí dobře. Je třeba dát mu šanci.“ Mnozí se hlásí do služby i jako „tváře z billboardů“ (novinář Martin Komárek, profesorka práv Helena Válková, exherec a diplomat Martin Stropnický), případně nastupují do jím ovládaných ministerstev v Sobotkově vládě (aktivista Lukáš Wagenknecht, disidentka a politička Hana Marvanová). Když poslouží a přestanou na slovo poslouchat, jsou hozeni přes palubu. Pak přichází ČAS SLUHŮ.

Ale to předbíháme. Teď se píše polovina března 2014 a Dalibor Balšínek, bývalý šéfredaktor v tuto chvíli již Babišových Lidových novin, spouští s exkolegy z tohoto listu projekt Echo24.cz. Od samotného počátku totiž jasně vidí, proč Andrej Babiš koupil „jejich vydavatelství“ a co se bude po zaměstnancích mediální divize Agrofertu požadovat.

Stejně jako parta odhodlaných kolem Roberta Čásenského, kteří již pracují na projektu měsíčníku Reportér, jehož první číslo vyjde v září 2014. Stejně jako na konci roku 2013 z Economie vyhozený šéfredaktor týdeníku Ekonom Ondřej Neumann (tedy autor tohoto textu), který od ledna chodí po Praze a přesvědčuje potenciální donátory o projektu neziskové Žurnalistiky ve veřejném zájmu, který najde své zhmotnění ve webu HlídacíPes.org. Později se přidává i Pavel Šafr s projektem Svobodné fórum (dnes Forum 24).

Všichni jmenovaní přesně vědí, že politická i byznysová moc musí být pod mediální kontrolou. A jak svobodně asi mohou kontrolovat zaměstnanci svého chlebodárce? To nakonec pochopí i iluzí zbavená Sabina Slonková, která založí web Neovlivní.cz.

„Jako reakce na vpád firem obchodujících s čímkoliv, co přináší ekonomický, případně politický zisk, vzniká (…) sektor ‚neovlivných‘, kteří většinou na síti a částečně i v tištěné podobě hledají cestu, jak uniknout naznačenému oligarchizačně-normalizačnímu tlaku, respektive ztrátě profesní autonomie a rozpadu profesní identity. Periodika jako Echo24, Neovlivní, Reportér, ale i televize DVTV představují pro domácí novináře jednu z mála strategií, jak zůstat ve veřejné mediální sféře a udržet si elementární profesní autonomii,“ konstatují o tři roky později ve své studii Čeští novináři v komparativní perspektivě (2017, Academia) Jaromír Volek a Marína Urbániková.

Pavel Šafr si na rozdíl od akademiků v rozhovorové knize „Obrana před Babišem“ nebere servítky a o důvodech vzniku nezávislých novinářských projektů, jako reakci na oligarchizaci médií, hovoří přímočařeji: „Nic tak absurdního nemůže profesionální novinář akceptovat. Proto se musela celá řada novinářů sebrat a odejít do internetového undergroundu. Na bázi garážových projektů jsme začali opět dělat svobodná média. O tom obřím konfliktu zájmů nepíší média, která dominují trhu, nýbrž malá začínající média bez potřebných prostředků a infrastruktury. A neskutečné množství lidí, kteří by o tom měli mluvit a psát, raději mlčí a tváří se, že se vůbec nic neděje.“

Anti-Babiš projekty? Jde o svobodu

V roce 2014 a později vzniklé nezávislé mediální projekty sehrály klíčovou roli v popisu střetu zájmů Andreje Babiše, opakovaně ho usvědčily ze lži při vysvětlování kauzy Čapí hnízdo, sečetly jako první státní zakázky i evropské dotace pro jeho Agrofert.

Nepsaly však zdaleka jen o Andreji Babišovi – i když je kritici často nálepkují jako „antibabiš projekty“.

Například HlídacíPes.org jako první začal systematicky mapovat ruský vliv v Česku, napojení lidí z okolí Miloše Zemana na ruské peníze, ve spolupráci s expertním projektem Sinopsis rozklíčoval vliv skupiny PPF a dalších finančních skupin na pročínskou politiku Miloše Zemana, více než rok před protesty proti jmenování Marie Benešové ministryní spravedlnosti zmapoval českou justici a ukázal, že čelí tvrdým atakům na svoji nezávislost. V neposlední řadě HlídacíPes.org vytrvale mapoval a odhaloval případy zneužívání mediální moci vlastníky vydavatelských domů.

Server a posléze i tištěný týdeník Echo24 se zase dlouhodobě věnuje například Evropské unii, roli a místu Česka v ní, obsáhle referuje i o brexitu, americké politice a Donaldu Trumpovi. Své místo v něm má i kultura.

Server Neovlivní.cz Sabiny Slonkové mapoval byznys spojený se zaváděním tzv. smart cities či lži českých politiků bez rozdílu stranické příslušnosti. A měsíčník Reportér je vlastně „obyčejným“ měsíčníkem zaměřeným na kvalitní čtení. Měsíčníkem, v němž ovšem publikuje investigativec Jaroslav Kmenta, mimo jiné autor knihy o Andreji Babišovi či Miloši Zemanovi.

Výjimku představuje Forum24.cz Pavla Šafra. Ten se od samotného počátku netajil tím, že jeho projekt není čistě novinářský, ale i „aktivistický“. Ve smyslu obrany před politickými predátory, kteří podle Šafra usilují o destrukci demokratického systému. Svůj přístup zformuloval v knize – rozhovoru Obrana před Babišem takto:

„Komentátorovi, jemuž je jedno, který politik inklinuje k autoritářství a který reprezentuje demokratický vývoj, se celá politická scéna jeví jako akvárium, a on sám sebe chápe jako akvaristu, který jen nezúčastněně pozoruje přírodní proces. Když do akvária vtrhne masožravý predátor a začne požírat býložravé ryby, nezúčastněného komentátora to nijak nerozhodí a řekne si, že je to prostě příroda. (…) Osobně nejsem komentátorem akvaristou. Jsem totiž taky ryba v akváriu a popisuji predátora, který akvárium ovládl. Jistěže jsem pozorovatelem, ale v otázce kontroly moci a udržení podmínek svobody jsem jako novinář i přímým účastníkem děje.“

Reklama od ministra financí zdarma

Hlavním impulsem pro vznik mediálních „prcků“ jednoznačně byl vstup Andreje Babiše do Mafry a rozšiřování jeho mediálního impéria. O tom žádná. Jejich zakladatelé si jasně uvědomovali systémová rizika pro demokracii a svobodu vyplývající z tohoto bezprecedentního nákupu.

Na druhé straně – „prcky“ jako vážné riziko pro své plány hned od počátku vnímal i Babiš. Vstoupil do médií, zaplatil za to téměř dvě a půl miliardy korun a teď mu vážně hrozilo, že draze vykoupený „klid na práci“ bude narušován lidmi, kteří se – pro něj nepochopitelně – odmítli stát kolečky v jeho ANOfertu. Svědčí o tom i jeho reakce na vznik prvního z nezávislých projektů – webu Echo24.cz. Takhle na start vzpomínala redakce po třech letech, v březnu 2017:

„Bylo lehce po 22. hodině, když Dalibor Balšínek zmáčkl tlačítko enter. Malá chvilka napětí, jestli se to povede. Povedlo, stačilo, aby se stránky ‚nakešovaly‘. Za pár vteřin bylo Echo24.cz na světě. Po několika měsících příprav, bez zázemí velkého vydavatelského domu a s pomocí vývojářského studia Coolpany, spatřil světlo světa nový názorovo-zpravodajský server. U jeho zrodu stáli novináři, kteří odešli z Lidových novin na protest proti ztrátě jejich nezávislosti. Onen první stisk enteru se odehrál 16. března 2014. Dnes jsou to přesně tři roky, co tu Echo24.cz je. A není samo, za tu dobu významně rozšířilo svou nabídku. Do půl roku byl spuštěn digitální Týdeník Echo, který záhy začal vycházet i v tištěné podobě. V loňském roce pak přibyla exkluzivní platforma pro náročné čtenáře EchoPrime. Redakce věděla, že nebude lehké se na mediálním trhu uchytit, peníze na reklamu a velkou kampaň neměla. Už po několika dnech existence ji ale v přímém přenosu obstaral Andrej Babiš. Nikdy jsme mu nestačili dost poděkovat.“

Redakce Echo24.cz v posledních dvou větách naráží na atak Andreje Babiše, který přišel týden po startu webu. Tehdejší ministr financí na vládní tiskové konferenci označil bývalé redaktory Lidových novin za tuneláře a deklarovaného investora projektu Jana Klenora (až později Balšínek přiznal, že na projekt poskytl peníze i Rudolf Ovčaří, někdejší spoluprivatizátor Třineckých železáren) označil za bílého koně a naznačil, že v pozadí nového online deníku stojí Martin Roman, bývalý šéf ČEZ.

„Ta vaše skupina tzv. novinářů z Lidových novin, co jste vytunelovali Lidové noviny, udělali tam 50milionovou ztrátu a fandili ODS, tak rozumím, že jste si udělali hezký projekt, abyste napadali mě a moje hnutí. (…) Děláte to pro Kalouska s Romanem,“ řekl tehdejší ministr financí směrem k novinářům deníku Echo24.cz. Dodal, že doufá, že investor projektu Jan Klenor má „dostatečně velké majetkové přiznání“, aby náklady na chod deníku prokázal. („Doufám, že váš bílý kůň, ten Klenor, protože se povídá leccos, kdo to financuje, má dostatečně velké majetkové přiznání, aby prokázal potom ty vaše náklady.“) Z pozice šéfa státní kasy tím fakticky pohrozil finanční kontrolou.

Z vyjádření byl skandál prvního řádu a Echo24 mělo o bezplatnou reklamu postaráno. Babiš se posléze omluvil s tím, že se „nechal unést“, učinil tak „exkluzivně“ na stránkách své Mladé fronty DNES. „Jde o reakci na přímý dotaz MF DNES, zda necítí potřebu se omluvit. Nabídli jsme mu prostor, Babiš ho využil,“ vysvětlil to tým tehdy vedený šéfredaktorkou Sabinou Slonkovou.

Další vlnu bezplatné reklamy Echu24 nabídla finanční správa hned v květnu, kdy se do Echa nahlásila na finanční kontrolu, kterou Andrej Babiš Balšínkovi a spol. na konci března nepřímo vyhrožoval.

Korunka ke korunce

Otázka financí byla od samotného počátku pro vznik nových mediálních platforem klíčová. Proto také všechny – až na měsíčník Reportér – odstartovaly na webu. Je to ta nejlevnější varianta.

Zatímco Dalibor Balšínek pro rozjezd Echa24.cz i Robert Čásenský pro spuštění magazínu Reportér dokázali sehnat investory, HlídacíPes.org se inspiroval unikátním neziskovým projektem ze Spojených států amerických – webem ProPublica.org.

Ten je financován z darů nadací, významných byznysmenů i prostých občanů, kterým leží na srdci hodnoty (americké) demokracie. ProPublica funguje od poloviny roku 2008. Kromě mnoha jiných ocenění se může za krátkou dobu existence pochlubit i několika Pulitzerovými cenami. Z ProPublica.org si autoři projektu HlídacíPes.org vypůjčili i klíčový slogan: Žurnalistika ve veřejném zájmu.

„HlídacíPes.org není klasickým zpravodajským serverem. Zaměřuje se především na originální zjištění a dlouhodobé monitorování témat, která zůstávají stranou zájmu mediálního mainstreamu. Nekopírujeme denní zpravodajství, nechrlíme další názory na obecně známá fakta. Zakládáme si na originálních odhaleních, na původní, do hloubky jdoucí publicistice. Chceme odhalovat nečestné praktiky s cílem dosáhnout změny. Pracujeme zcela nadstranicky, bez ideologických předsudků, snažíme se o přístup padni komu padni,“ vysvětluje šéfredaktor Robert Břešťan.

Provoz HlídacíPes.org je od samotného počátku financován z darů od firem či jednotlivců, grantů, crowdfundingu a z prodeje reklamy. Stejný postup zvolil při založení webu Forum24.cz o pár měsíců později i Pavel Šafr. A stejně jako Neumann či Čásenský do projektu vložil i své peníze.

„Rozbil jsem doma prasátko. Skoro doslova. Dlouhou dobu jsem patřil k nejlépe zaplaceným lidem v médiích. (…) Moje vlastní peníze by ale nestačily na zavedení nového média. (…) Takže jsem se také zadlužil. Pomohlo mi několik lidí, jako třeba můj bratr. Velkým přínosem pro fungování Svobodného fóra (původní název Forum24) byla a je veřejná sbírka. V ní se shromažďují prostředky i po relativně malých částkách od velkého množství lidí. To dává naší redakci vědomí, že nás naši čtenáři považují za užitečné,“ zavzpomínal v roce 2018 Šafr v knize Obrana před Babišem.

Idealisté a pragmatici

Novináři v nově vznikajících projektech logicky upřeli svoji pozornost na Andreje Babiše. Na jeho střet zájmů, státní zakázky, evropské dotace i kontroverzní byznysové kroky z minulosti.

Důvod byl jednoduchý. Babišova média o ničem z toho nepsala, televize Nova mu šla na ruku a tituly z vydavatelských domů ovládaných dalšími oligarchy okolo těchto témat jen rozpačitě našlapovaly. Čestnou výjimkou byla Česká televize a částečně Český rozhlas, které za to sklízely nevoli všemocného ministra financí a prvního místopředsedy vlády.

Od jara 2014 se v tomto ohledu mnohé změnilo. I proto, že znepokojivá zjištění „prcků“ redakce ve velkých mediálních domech mohly jen těžko ignorovat. „Hlídání“ a popisování probabišovských úletů v jeho novinách a časopisech zase otupilo největší excesy a poskytlo těm slušnějším novinářům, kteří dostávali peníze od majitele Agrofertu, i argument, proč některé věci nepsat či netisknout. („Zas nám to omlátí o hlavu.“)

Nákup velkých vydavatelských domů tuzemskými velkobyznysmeny s sebou přinesl i velkou polarizaci mezi novináři, kteří se odmítli s tímto stavem smířit a brát výplatu od oligarchů, a těmi, „kteří zůstali“, či se chytli nové příležitosti.

Zatímco redaktoři nově vzniklých projektů získali velkou novinářskou volnost i prostor na do hloubky jdoucí analýzy či investigaci, jejich kolegové se stávali čím dál tím více jen kolečkem ve stroji na politický či byznysový prospěch svých majitelů.

Tento smutný osud přitom nepostihl jen české žurnalisty z velkých mediálních domů, ale je celosvětovým trendem. „Primární novinářskou funkcí se postupně stává obrana zájmů svého zaměstnavatele-firmy, který/á ve většině případů hraje významnou ekonomicko-politickou roli na úrovni národní i nadnárodní. Této privatizaci veřejného zájmu v médiích odolávají částečně jen média veřejné služby, o něž svádí boj řada „potenciálních ‚vlastníků‘ na politické scéně,“ konstatují Jaromír Volek a Marína Urbániková v knize Čeští novináři v komparativní perspektivě.

Převedeno na české poměry to shrnuje Pavel Šafr v knize Obrana před Babišem, když mluví o motivacích „domácích vydavatelů“, kteří do médií vstoupili od roku 2013: „Podle mých měřítek to vůbec žádní vydavatelé v pravém slova smyslu nejsou. Jedná se ve většině případů o miliardáře východního typu neboli oligarchy, kteří šikovnými tahy a s využitím politických kontaktů získali původně státní majetek. Obchodují obvykle s energiemi, což je u nás oblast, k níž je zapotřebí politického krytí. A často obchodují se státem a potřebují, aby s nimi za Českou republiku jednal někdo, kdo jim bude vycházet vstříc. Média jim slouží právě jen k tomu, aby byli mocnější a silnější a mohli ovlivnit, kdo bude vládnout. Z povahy věci proto nepotřebují média, kterým jde o pravdu a o veřejnost.“

Česká novinářská obec se pod tlakem nástupu výše popsaných oligarchů rozdělila na dva tábory. „Idealisty“, kteří se odmítají podvolit tlaku vydavatelů a ohýbat pro čtenáře, diváky či posluchače skutečnost v zájmu svého zaměstnavatele. A „pragmatiky“, kteří jsou přesvědčeni – nebo to zdárně předstírají – že majitel má právo určovat, co a jak se bude psát, točit a vysílat.

Smyslem Zprávy o třetím českém novinářském obrození je věnovat se novinářům – idealistům. Ostatně Jirous ve svém pamfletu jasně píše: „Je lepší nepsat vůbec, než to, co si přeje establishment.“ A rovnou přitvrzuje: „Není to lepší. Je to nutné.“

Jejich nejskvělejší hodina

Zpět k novinářům. Druhý díl své monumentální série Druhá světová válka s podtitulem Jejich nejskvělejší hodina Winston Churchill anotuje větou: „Jak britský lid hájil pevnost sám, dokud ti, kteří až do té doby byli napůl slepí, nebyli napůl připraveni.“

Zaměňme „britský lid“ za „idealistické“ žurnalisty a poměrně výstižně to vyjadřuje úsilí, nasazení i osamělost „prcků“ – mediálních projektů, které založili a zhusta i ze svého financovali svobodomyslní novináři, kteří odmítli hrát s Andrejem Babišem a dalšími hru na „normální situaci“.

Tito „idealisté“ šli do ekonomické nejistoty v situaci, kdy i nejštědřejší donátoři „dobra“ – a spolu s nimi i drtivá většina významných byznysmenů – žili v přesvědčení, že „Andrej to myslí dobře a je třeba mu dát šanci“. A těm, kteří se veřejně přihlásili k podpoře nezávislých projektů, bylo otevřeně vyhrožováno odvetou ze strany státního aparátu.

„Já bych vás rád podpořil, nebo zadal inzerci. Vím, že je to špatně. Politik nemůže vlastnit média. To je jasné. Ale když se k tomu otevřeně přihlásím, tak mě Andrej rozšlápne. Nechci skončit jako pan XY,“ slýchali v různých obměnách často z úst prozíravějších českých podnikatelů Balšínek, Čásenský, Neumann či Šafr.

Variantou byly hovory a přesvědčování managementu velkých firem či finančních ústavů se zahraničními majiteli.

Manažer: „Zahraniční matka mi nikdy neschválí peníze pro politický projekt.“

Novinář: „My nejsme politický, ale novinářský projekt.“

Manažer: „Píšete o Babišovi a on se vzteká.“

Novinář: „Jsme novináři. Není to politika. Je to o svobodě slova.“

Manažer: „Striktně po celém světě nepodporujeme politické projekty. Nezlobte se. To jim nevysvětlím. Kdybyste se starali o malé děti, menšiny, nebo přírodu. To by byla jiná…“

V roce 2014 i 2015 si klíčovou roli nezávislé žurnalistiky pro udržení svobodné společnosti uvědomovali jen ti nejprozíravější. Navíc i známá novinářská jména pracující v prvních měsících pro Andreje Babiše pomáhala vytvářet dojem, že se neděje nic zvláštního, že vše je „v normě“.

Jak přibývalo odhalení a analýz z klávesnic autorů HlídacíPes.org, Reportéra, Echo24 či Forum24.cz, ale i investigativců v České televizi a Českém rozhlase, o Babišově střetu zájmů, o státních zakázkách a eurodotacích pro Agrofert, o zneužívání médií, o proruské a pročínské aktivitě Miloše Zemana, o hybridní válce vedené proti Západu Kremlem, o fake news, o deziformačních webech, o zneužívání bezpečnostních složek k politickému boji, o snaze ovládnout, „zkrotit“ veřejnoprávní média a později o atacích na nezávislou justici, začala se karta mírně obracet.

Faktor Lukačovič

Důležitá byla druhá polovina roku 2016. Vznikl Nadační fond nezávislé žurnalistiky – iniciativa skupiny podnikatelů, kteří se rozhodli pravidelně podporovat nezávislé investigativní novináře a šířit povědomí o klíčové roli svobodné žurnalistiky pro demokratickou společnost. Vyššími obnosy přispěly desítky žen a mužů, nižšími částkami pak stovky dalších.

V okruhu zakladatelů Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky se též zrodila myšlenka podpořit vznik úplně nového zpravodajského webu doplněného i tištěným deníkem. Jeho vzorem se stal slovenský Denník N, jehož vydavatel poskytl know-how. Vzniklý web DeníkN.cz odstartoval na výročí vzniku republiky 28. října 2018. Je založený na placeném obsahu, na začátku roku 2019 internet doplnil i tištěný deník.

Na rozdíl od předchozích „prcků“, kteří začínali s půjčkami a vlastními úsporami, dostal nový projekt „do kolébky“ desítky milionů korun. S tím, že je nemusí nikdy vrátit.

„Pro nás je to filantropický projekt, naše role je čistě porodní. My vkládáme do toho projektu peníze, aby vůbec vznikl. Závazek nás všech, co se na tom podílíme, je, že poté, co se Deník N postaví na vlastní nohy, vložíme jej do trustu či nějaké skutečně nezávislé entity, která nás definitivně oddělí od vlastnictví. A budoucí výnosy, protože věříme, že Deník N bude úspěšný a bude vydělávat i peníze, kromě toho, že bude dělat kvalitní žurnalistickou práci, tak ty peníze z trustu budou určeny znovu na nezávislou žurnalistiku. Takže skutečně je to filantropický projekt, neočekáváme peníze zpátky,“ vysvětluje jeden z klíčových investorů, šéf firmy Eurowag a miliardář Martin Vohánka.

O dva roky dříve než Deník N – v říjnu 2016 – odstartoval majitel Seznamu Ivo Lukačovič projekt Seznam Zprávy. Do Seznamu ostatně zamířili novináři jako – mimo desítek dalších – Šídlo, Kubík, Stuchlíková, Dolejší, Nohl… I když ze strany Lukačoviče nešlo o idealismus, ale primárně o byznysový krok, sehrál jeho vstup do mediálního byznysu pozitivní roli i při podstatném rozšíření dopadu usilování „prcků“.

Počátkem roku 2017 Seznam totiž spustil rubriku „Další zajímavé články z internetu“, službu později nazval Newsfeed. Díky tomu se zjištění HlídacíPes.org, Reportéru či analýzy a komentáře Forum24 a Echo24 dostaly na homepage Seznam.cz (výměnou za až 70procentní podíl Seznamu na inzertním výnosu z prokliků přes homepage Seznamu).

V roce 2014 započaté třetí mediální obrození proti miliardářskému mediálnímu kartelu v tu chvíli začalo nést své ovoce.

„Chození na horu“

Ivan Martin Jirous je – logicky vzhledem k době vzniku Zprávy o třetím českém hudebním obrození – v závěru své analýzy skeptický, co se možností změny poměrů týče.

Píše: „Nic z toho, co děláme, se nositelům oficiální kultury nemůže líbit, protože je to nepoužitelné k vytváření dojmu, že věci jsou v pořádku. Věci totiž nejsou v pořádku. (…) Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury (…), která zbaví ty, kdo se k ní budou chtít připojit, skepse, že se nedá nic dělat, a ukáže jim, že se toho dá dělat mnoho, když ti, kdo to dělají, chtějí málo pro sebe a víc pro druhé. Jedině tak se dají důstojně přežít zbývající léta života, která čekají nás všechny, kdo souhlasí se slovy táborského chiliasty Martina Hůsky: ‚Člověk věrný jest cennější než jakákoliv svátost‘.“

Skepsi může nahrávat i analýza zveřejněná krátce před šestým výročím vzniku HlídacíPes.org Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky pod titulkem Oligarchizace médií není mýtus. Analyzuje se v ní vliv oligarchizovaných médií na tuzemskou populaci.

Souhlas, situace je ovládnutím médií okolo skupiny Nova Petrem Kellnerem, „znormalizováním“ Českého rozhlasu Reném Zavoralem i zvýšenými útoky na standardní redakční postupy v České televizi vlastně horší než před šesti lety, kdy z Líšnice nedaleko hlavního města začal publikovat HlídacíPes.org.

Na druhou stranu platí, že „velkým klukům“ ovládajícím mediální domy s více než miliardovým ročním obratem se ovládnout tuzemskou mediální scénu nepodařilo. Více než zdatně jim totiž na internetu – platformě, kde hledá nejvíce lidí informace – dnes konkurují „garážové projekty“ za jednotky či nižší desítky milionů ročně. A lidé jejich informace sledují se stejným pocitem „chození na horu“, jaký měli vlasáči před Silvestrem 1974 v malé vesnici západně od Prahy.

Začínal jsem svoji Zprávu o třetím novinářském obrození citátem Ivana Martina Jirouse. Zakončím ho vzpomínkou novináře Ferdinanda Peroutky z amerického exilu: „Vidím naši skupinu, jak jsme sedávali na letním sídle Karla Čapka na zeleném trávníku pod vysokými vrbami, od potoka válo chladem a šaty našich žen byly bílé. A my jsme mysleli, že jsme věční. Ale nyní vím, že jsme byli malá skupina na dlani nemilosrdného času. Ale já věřím, že něco zbude. Snažili jsme se, a jednoho dne národ bude obrozen také z našeho snažení.“

O tom totiž celé to novinářské snažení je. A osobně jsem rád, že Líšnice má opět šanci zapsat se do české historie. Tím, že tam před šesti lety vznikla „psí bouda“.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením serveru HlídacíPes.org.