Ondřej Šteffl, zakladatel ScioŠkol, pro FORUM 24 hovoří o tom, co by mohla dnešní krize a nečekaný výpadek klasické školní docházky přinést jako zkušenost a šanci pro budoucnost. Třeba to, že by se škola přiblížila potřebám konkrétních žáků a studentů a byla účinnější i pestřejší.
Jak karanténa pokračuje, diskutuje se o tom, kdy se děti vrátí do škol. Asi není tajemství, že škola neplní jen vzdělávací funkci, ale také se tam prostě umístí děti, protože by je doma nikdo nemohl hlídat. To se dá těžko nahradit, ale tenhle stav se také nedá improvizovaně dlouho vydržet. Co bude s dětmi, když rodiče musí pracovat, v práci nebo doma? Neplní dnes škola taky funkci guvernantky?
Časy koronaviru ukazují, že hlídání dětí, když jsou rodiče v práci, už není zdaleka tak důležité, jak bývalo. Zatím si žádný podnik nestěžuje, že mu chybějí lidi. Dětí je cca 100.000 v ročníku, ve věku 6 až 11 let to znamená asi 600.000 dětí. Jenže se ukazuje, že žádostí o ošetřovné je zatím jen 11.000 (ke 4. dubnu 2020), pravda bez započítaných OSVČ. Otevření škol tedy očividně není ekonomický problém. Možná to bude tím, že třetina lidí teď nechodí do práce (což je 1,7 milionu lidí). A jak se ukazuje, home office pro spoustu lidí funguje docela dobře. Celé by to teď šlo vyřešit třeba jen otevřením celodenních družin tam, kde k tomu mají podmínky, dětí by asi nebylo moc. Z druhé strany, bez obědů pro děti to pro rodiče, kteří hlídání potřebují, nemá smysl. A stravování je jistě hygienický problém. Zdá se, že vládu to moc netrápí, protože sice navrhuje od 25. května otevřít první stupeň školy, ale s obědy ani s družinami nepočítá. To potřebné rodiče moc nevytrhne. To je hlídání. Jiný nový problém je, že se rodiče s dětmi doma učí, což pro mnohé znamená druhou vyčerpávající směnu.
Je dostatečným důvodem pro obnovení docházky v blízké době potřeba klasifikovat a udělat všechny možné přijímačky a podobně?
Jsme zvyklí na to, že za normálních okolností probíhá zkoušení, selekce, certifikace. Konkrétně maturity a přijímací zkoušky. Žáci a studenti se klasifikují. Ale potřebujeme to? Klasifikaci určitě ne. Mnoho škol neznámkuje už teď. Na Slovensku klasifikaci i známkování do září zrušili. Maturitu asi taky nepotřebujeme, když i MŠMT počítá s tím, že letos taky nemusí vůbec být. Jediné, co je potřeba, jsou přijímací zkoušky. Ale opravdu jen tam, kde je velký převis poptávky. Střední školy, kde se na 30 míst hlásí 35 dětí, mohou přijmout všechny, nejspíš stejně všichni nenastoupí. Nezbytné jsou jen tam, kde je převis vysoký. MŠMT sice omezilo centralizované přijímačky jen na jeden termín, což nepochybně zvyšuje stres žáků, ale budiž, je to riziková koncentrace dětí. Ale bůhví proč MŠMT trvá na tom, aby se konaly na všechny obory s maturitou. Proč? A vláda asi neví, že i přijímací zkoušky jde realizovat online. V zahraniční je několik modelů, které přesně kontrolují situaci a opisovat nebo si nechat radit je prakticky nemožné. Například v Singapuru tak klidně dělají i přijímací zkoušky. A zemí, kde to teď využijí, určitě přibude. Proč by to nešlo u nás? Protože to Cermat nezvládne?
Děti teď určitě trpí izolací. Nepomohla by jim nějaká forma školních setkání? Jak by mohla vypadat?
Mnohé děti zažívají velkou sociální izolaci. A jak jsou všichni doma, je z toho mnohde „rodinná ponorka“. A ten problém rychle narůstá. Pro malé děti nestačí se potkávat online. Potřebují fyzický kontakt jak mezi sebou, tak i s jinými dospělými, než jsou jen rodiče. Navíc ne všechny děti tu možnost mají. Četl jsem, co napsala jedna matka: „Jsem už čtyři týdny doma se všemi svými dětmi (jo, miluju je, ale k tomu s nimi nemusím být 24 hodin denně).“ Problémy to může vyvolat velmi různé až po hluboké trvalé psychické postižení dětí či rozvrat rodin. Takže to bychom řešit měli. V navržených vládních opatřeních se počítá s patnáctičlennými skupinami na prvním stupni, s dobrovolnou docházkou. To je dobré. Ale až od 25. května, a to je podle mého soudu hodně pozdě. Děti tak budou samy jen s rodiči víc než dva měsíce! A pro druhý stupeň jsou jen v nedohlednu třídnické hodiny. Přitom dětem by úplně stačily dva dny v týdnu dvě hodiny, a samozřejmě ani to nemusí být ve škole, a třeba jen ve dnech, kdy je dobré počasí, a venku. Pomohlo by dovolit dětem potkávat se ve škole v malých skupinkách, třeba po pěti. To by myslím šlo povolit mnohem dřív.
Teď asi řada rodičů i dětí zjistí, že se jim vlastně doma pracuje dobře. Je to základ nějaké možné změny do budoucna? Bude se lidem chtít vrátit ke starému stylu?
Na Facebooku se třeba můžeme dočíst: „Já bych brala třídu do školy nebo do parku na dvě krátká dopoledne týdně. A už navždy. Ukázalo se, že trčet tam od pondělí do pátku je neefektivní.“ Nebo „že děti nechodí do školy, neznamená, že se neučí. Jejich samovzdělávání běží bez ohledu na ministerstvo školství“. Některé školy si s online výukou poradily skvěle, jiné se snaží a učí se. Ale jsou i školy, které se nesnaží, věří na návrat minulosti a odnášejí to děti.
A samozřejmě různé jsou i možnosti a dovednosti dětí. Mnoho dětí prokázalo nečekaně skvělou učební autonomii a samozřejmě se ukazuje, že výhodu měly ty, kde jsou děti k samostatnosti a učební autonomii ve škole vedeny. Ale na druhé straně jsou děti, které k samostatnosti škola nevedla anebo dokonce teď vůbec neměly možnost se se školou spojit, či nemají doma podporu rodičů. Nejčastěji půjde o děti ze slabého sociálně ekonomického prostředí. To by bylo třeba přednostně řešit. Ani tady není plošné otevření škol namístě. To by naopak často vedlo k dalšímu zvětšování nerovností. Kdyby se škola otevřela pro všechny, mám obavu, že učitelé nesoustředí mnoho své pozornosti na online-problematické děti, na ty, co nic nedělaly, nepřipojily se, neřešily, nespolupracovaly třeba proto, že nemohly, ale budou se věnovat těm, se kterými byli v kontaktu. Ostatně jak by to asi ty děti, co celou dobu spolupracovaly, nesly? S řešením kritické situace těchto dětí, z nichž mnohé úplně ztratily kontakt se školou, ovšem bohužel žádné vládní opatření nepočítá. Těch dětí asi není mnoho, a u nich by naopak povinnost přijít do školy alespoň jednou týdně, nejspíš individuálně, byla asi namístě. Klidně od zítra.
A myslíte, že si ze současné situace můžeme něco donést do vzdálenější budoucnosti?
Určitě! Na škále online výuka, tedy to, co je teď, a klasická docházka, tedy úplný návrat do stavu před koronavirem, je spousta možností, jak mohou školy fungovat smíšeně. Jak vyřešit problémy, o kterých jsme mluvili, tím, že dobře nakombinují to nejlepší z obojího. Jasné je třeba zjištění, že některým dětem lépe vyhovuje online výuka, naučí se víc a efektivněji, a vyhovuje to i mnohým rodičům. A proč tedy budeme všechny děti honit denně do školy jako donedávna? Ostatně i návrhy vlády jdou trochu tím směrem. Jakkoliv jsou koronačasy rizikové a náročné, mají jednu výhodu: jsou natolik nestandardní, že mnozí lidé jsou ochotni přijmout i nestandardní postupy. Je to nevídaná příležitost změnit fungování škol. K lepšímu!
Možností, co dá vyzkoušet, je spousta. Záleží ovšem samozřejmě na podmínkách, vůli a schopnostech konkrétní školy, konkrétních učitelů, ale i dětí a rodičů.
– Docházku tři dny ve škole, dva dny doma – to je ostatně už léta osvědčený postup. V distriktu Grove Heights v Minnesotě už v roce 2010 nabízeli hybridní třídy. Studenti se scházejí ve třídě jen třikrát týdně a dvakrát týdně mohou pracovat on-line. Jeden rok po realizaci programu kleslo selhání ve standardizovaném testu z angličtiny pro 12. třídu (v USA poslední ročník střední školy) z 63 procent na 13 procent.
– Škola taky nemusí být pro všechny šest hodin denně. Právě teď se ukazuje, že někomu by vyhovovala hodina konzultací (teď dokonce online), hodina s kamarády a zbytek třeba ve studovně. Jiný je naopak rád za šest hodin úkolů. A je vidět, že některé školy i takovou komplikovanou věc umějí v online prostředí realizovat.
– Mnohé děti prokazují vysokou učební autonomii. Ty měly mít mnohem širší možnost sestavit si individuální učební plán a do školy chodit podle potřeby.
– Určitě teď vlastně vyzkoušíme jen dobrovolnou docházku do školy. Jsem zvědav, kolik dětí přijde.
– Školy a učitelé teď nemohou známkovat. Skvělá příležitost naučit se děti motivovat jinak a žít bez známek.
– Vytvoření věkově heterogenních skupin. To by teď mělo být možné i podle vládou navržených opatření. Patnáctičlenné skupiny, kde starší mohou pomáhat mladším, by učiteli určitě usnadnily život, v mnohém (včetně dodržování hygieny) by byly efektivnější. A kromě toho vedou k rozvoji mnoha důležitých dovedností všech dětí.
– Nepochybně je to i příležitost podívat se, co se vlastně děti učí a naučí. Co jim bylo v těchto časech užitečné (učební autonomie, samostatnost) a co jim naopak škodilo (návyk pracovat jen podle pokynů). Co bylo pro ně tak zajímavé, že se samy učily doma, třeba i víc, než musely, a co naopak vzdávaly. A proč? Z vaření nebo pečení se stal reálný projekt s výsledkem, který se snědl.
– A není lepší, když učitel svůj výklad natočí a dá na web? Děti si to mohou pouštět, kdy potřebují a opakovaně, když nerozumějí. Anebo si najít na webu jiný výklad, který jim lépe vyhovuje. Proč bychom se měli teď vracet ke klasické výuce, když víme, že tohle umíme a funguje to líp?
– Teď třeba mezi klasickou docházkou a domácím vzděláváním není nic. Přitom, jak je teď jasné, mnohým se to osvědčuje a chtěli by právě něco mezi tím.
– A jsou i odvážnější možnosti, které si tu a tam (třeba v našich Scioškolách, ale určitě i jinde) v online prostředí některé děti vyzkoušely – „chodit“ do dvou škol současně, do jedné třeba na matematiku, do druhé na nějaký projekt. Nebo skutečně (v classroomu) učit mladší spolužáky, natáčet pro ně videa, číst jim pohádky atd.
To všechno vlastně teď podle platných zákonů nejde, nebo to jde ztuha. Ale když to vyzkoušíme a osvědčí se to, bude už pak větší vůle zákony změnit, uvolnit, přiblížit vzdělávání potřebám každého, zvýšit efektivitu vzdělávání. Zbavit se představy jednotného školství, jednoho střihu pro všechny. Udělat školství otevřenější a barevnější.
