HISTORIE / Přesně před osmdesáti lety v noci z 2. na 3. července 1944 byla do okupované vlasti vysazena skupina Glucinium ve složení npor. Vítězslav Lepařík, rotný Ludvík Hanina, rotný František Trpík a četař Josef Cikán. Jejich úkolem bylo navázat spojení s Londýnem a také aktivně bojovat pomocí sabotáží zvláště v prostoru jižních Čech. Shodou nepříznivých okolností však skupina svůj úkol splnit nedokázala. Její velitel byl navíc po nešťastné anabázi nakonec zavražděn v Terezíně.

Muži z Glucinia přistáli nedaleko Purkarce v jižních Čechách, ovšem při dopadu zůstaly na stromech v hlubocké oboře viset samotní parašutisté i padáky s materiálem. Parašutisté se dokázali dostat dolů, ale padáky s materiálem zůstaly na stromech. A nepomohla ani snaha o podříznutí celých stromů.

Dále čtěte

Dramatické chvíle čtveřice parašutistů. Před osmdesáti lety přistál ve vlasti výsadek Potash

V noci ze 4. na 5. května 1944 byl u obce Ostrata poblíž Slušovic vysazen desant Potash ve složení nadporučík Jan…

Protože došlo ke ztrátě materiálu včetně vysílaček, a ani záchytné adresy v Bernarticích, jimiž byla skupina vybavena, nefungovaly, neboť uvedení lidé byli gestapem vesměs pozatýkáni a popraveni již v roce 1942, rozhodli se přesunout ke známým do Vladyčína na Písecku. Během přesunu se však ztratil velitel Vítězslav Lepařík a skupina se ocitla bez velení. Trojice parašutistů se několik dní ukrývala ve Vladyčíně na půdě domu Františka Branšovského, ale nakonec se rozhodli odejít na Slovensko.

V Třebíči, kterou na své cestě procházeli, měl František Trpík známého, k němuž zamířil pro jídlo. Zbylá dvojice na něj čekala ukrytá v lese. František Trpík se u Františka Žemby umyl, najedl a vyčistil si oděv. Večer odnesl jídlo i svým spolubojovníkům ukrytým v lese. Když se ale vracel ještě pro nové boty, zdržel se u Žembových déle a Ludvík Hanina a Josef Cikán pojali mylné podezření, že byl zatčen, a raději odešli. František Trpík tedy následně pokračoval sám.

Vítězslav Lepařík se po nuceném rozdělení skupiny ukrýval v Táboře, kde se mu podařilo uprchnout z léčky nastražené gestapem. Posléze se dostal na Šumpersko, kde se na něj napojil výše zmíněný Adolf Horák, ten jej vylákal do Prahy, kde byl 18. 10. 1944 Vítězslav Lepařík zatčen. Přislíbil spolupráci gestapu, ale uvažoval o likvidaci gestapáků Leimera, Nachtmanna a Andrese a o útěku. Bohužel se se svým plánem svěřil Zdeňku Finkovi, což byl však konfident protiparašutistického oddělení gestapa. Fink vše nahlásil, a tak byl Vítězslav Lepařík 15. ledna 1945 zatčen, mučen a donucen k vyzrazení úkrytu výsadku Barium. Poté byl odeslán do Terezína, kde byl 28. dubna 1945 popraven.

Ludvík Hanina se spolu s Josefem Cikánem dále pokoušeli dostat na Slovensko, ale v Uherském Hradišti byli kvůli své vizáži „pobudů“ zadrženi a převezeni na gestapo do Brna a poté do Prahy. Odmítli nabídku na spolupráci a byli internováni na Jenerálce v Praze. Poté, co je 5. května 1945 osvobodila protektorátní policie, se účastnili bojů v Pražském povstání. Po únoru 1948 Ludvík Hanina emigroval a nakonec se usadil v Austrálii, kde v 80. letech zemřel. Josef Cikán zůstal ve vlasti a pracoval v podniku Chirana. Zemřel 1. dubna 1985.

František Trpík se po rozpadu skupiny pohyboval sám až do 27. července, kdy byl u Valčova zatčen protektorátními četníky a předán gestapu. I on odmítl nabídku na spolupráci a byl internován na Jenerálce a v květnu bojoval v Pražském povstání. Po válce pracoval nejprve na ministerstvu vnitra, později v obchodním odděleni firmy Baťa. Po roce 1949 pracoval jako dělník v gumárnách a byl sledován StB. Zemřel 30. května 2000.

Na počátku pomáhal skupině hajný Josef Rybák, jenž Vítězslavu Lepaříkovi půjčil pilu, aby mohl podříznout strom se svým padákem. O pomoci Josefa Rybáka by se gestapo nikdy nedozvědělo, kdyby 15. září 1944 nedošlo v Jablonném nad Orlicí ke schůzce Vítězslava Lepaříka, prchajícího před gestapem, s Adolfem Horákem, velitelem skupiny Sulphur, který však v té době byl již konfidentem gestapa. Lepařík se mu totiž o pomoci Josefa Rybáka zmínil, což znamenalo zatčení pro hajného i jeho manželku Terezii.

Josef Rybák zemřel 16. října 1944 v Malé pevnosti v Terezíně, Terezie Rybáková zahynula v Ravensbrücku 22. ledna 1945. Pro pomoc výsadku byl zatčen i lesní dělník Vojtěch Ambrož, jenž zahynul v koncentračním táboře v Dachau těsně před koncem války – 10. dubna 1945. Po válce byl v místě seskoku zřízen pomníček a na stěně hájovny u Červeného kříže byla instalována pamětní deska připomínající manžele Rybákovy a hájovna byla pojmenována „U Rybáka“.