KOMENTÁŘ / V Bílém domě zdaleka nepanují natolik vyhraněné výhrady k izraelskému postupu v Gaze, jak se je snaží prezentovat mediální honci za senzacemi. Avšak veřejná debata v západních zemích přesto krystalizovala v podobného kočkopsa, jakým už se dávno stala debata o Ukrajině. I zde existuje souběh prohlášení ohledně „rozhodné podpory“ – a překážek v čísi hlavě, jež mohou znemožnit vítězství. 

V ukrajinském případě se potýkáme s podivnou představou vzdálených a emocionálně nedostatečně angažovaných západních pozorovatelů, že Kyjev může porazit silnějšího agresora bez náležité západní vojenské podpory – a navíc ještě s absurdními limity pro své akce.

Dále čtěte

Nechceme zamykat obsah. Pomozte nám šířit články deníku FORUM 24 a přispějte nám ve sbírce

Deník FORUM 24 vznikl jako protiváha k médiím, která v Česku převzali oligarchové. Aniž by za námi některý z nich…

Mobilizace západní průmyslové základny stále neodpovídá charakteru sílících hrozeb. Osoby obeznámené se situací naléhavě volají po prolomení hranice mezi uzavřeným klubem tradičních výrobců zbraní a „mírovými“ podniky s odlišnými přístupy. 

Degenerativní tendence v západním zbrojním průmyslu a akvizičním systému, které byly kritizovány již v 80. letech minulého století, se po skončení studené války kvůli pocitu, že Západ už nikdo neohrožuje, ještě dále prohloubily. Hlavním zájmem zbrojařů vystavených naprosto nedostatečné konkurenci se stala maximalizace jednotkové ceny vzácných, technologicky náročných produktů. 

V jiných oblastech průmyslového podnikání, například pokud jde o automobilky, však podobná situace nikdy nenastala – a úkoly těch, kdo je řídí, proto byly jiné, v zásadě opačné než u zbrojařů. Neexistuje přece šance, aby na funkčním trhu řekněme německý výrobce prodával srovnatelný vůz dvakrát dráž než čínská konkurence, aniž by záhy zkrachoval. 

Politické impulzy následující po totální ruské invazi na Ukrajinu dosud nestačily k tomu, aby zmíněné strukturální tendence v západním zbrojním průmyslu přestaly působit. Zbrojovky se stále brání opatřením, jež by vedla k výraznému navyšování produkce a tím na základě úspor z rozsahu k poklesu jednotkové ceny. Manažeři z civilního sektoru, zvyklí otevírat vysokokapacitní automatizované linky pro technologicky náročné výrobky, kroutí hlavami a postupně se začínají domáhat práva podílet se na akcích „arzenálu demokracie“. Trvá to však nepřiměřeně dlouho.

Zatímco se američtí a většina evropských výrobců munice vymlouvá na omezenou dostupnost odpadu z čínské bavlny, který slouží k výrobě střelného prachu, ve Finsku bez potíží rozšiřují výrobu prachů z celulózy získávané zpracováním dřevní hmoty.

Dále čtěte

Den vítězství máme naplno slavit, až když se naučíme stydět i za to, co jsme kdysi provedli sami

NÁZOR / V posledních desetiletích a vlastně už i staletích se u nás zavedlo, že když je tu nějaké střetnutí,…

Protože nedostatkem dřevního odpadu žádná z klíčových západních zemí netrpí, obdobně by mohla postupovat kterákoliv z nich. Avšak místo toho, aby oligopolisté či monopolisté přizpůsobovali své postupy bezpečnostním zájmům státu, setrvačně pokračují v postupech, jež brání rychlému navyšování výroby. Na svou obranu pak mobilizují publicisty, kteří se snaží veřejnosti namluvit, že masová výroba moderních zbraní a munice údajně není možná. 

„Smíte porazit Hamás, ale nesmíte vstoupit do Rafáhu“

Obdobní strategičtí géniové, kteří předepisují Kyjevu nutnost porazit Rusy bez mobilizace západního průmyslu a bez útoků na válečnou infrastrukturu v Rusku, vymysleli i nesmyslné parametry pro izraelskou válku s Hamásem. 

Podle jejich představ má Izrael právo se bránit, avšak nesmí zlikvidovat vojenské kapacity Hamásu. Zbytky tří předválečných brigád pobývající v Rafáhu údajně musejí být ušetřeny, aby se zabránilo humanitárním dopadům válečných operací na civilní populaci. A kromě toho válka prý musí skončit jednáním a mírovou dohodou mezi Izraelem a Hamásem.

Bylo by možné sáhodlouze kritizovat Netanjahuova rozhodnutí ohledně vedení války, zejména průtahy při jejím zahájení a opožděné rozhodnutí ohledně Rafáhu. Je také pravda, že izraelský premiér, který se stará primárně o vlastní politické přežití, má osobní zájem na protahování konfliktu namísto jeho rychlého ukončení. Avšak kritika, která na něj míří ze západních kabinetů a redakcí, se míjí s podstatou věci ještě mnohem více než to, co předvedl sám Netanjahu. 

Pokud by vojenské kapacity Hamásu tuto válku přežily, vedení teroristů by výsledek konfliktu považovalo za vítězství. A obdobně by věc vyhodnotili i sponzoři palestinských ozbrojenců v Teheránu. 

Následovalo by další z dočasných příměří, jež by Hamás bez ohledu na rozsah izraelských ústupků dříve či později po libosti porušil, aby mohl ve vhodnou chvíli spáchat další teroristický masakr proti Izraeli. Zjistit tohle není vůbec těžké, stačí pořádně poslouchat, co samotní představitelé palestinských teroristů říkají o své vysněné budoucnosti.

Bez ohledu na to, kolik lidí křičí, že útok na Rafáh je „nemyslitelný“, ve skutečnosti je nemyslitelné válku ukončit jakýmkoliv jiným způsobem než přinejmenším pod věrohodnou hrozbou takového útoku.

Dále čtěte

Odprásknout demokracii jako psa. Trumpisté považují pravidla předepsaná ústavou za kouli na noze

KOMENTÁŘ / Zamýšlená Trumpova kandidátka na viceprezidentku, guvernérka státu Jižní Dakota Kristi Noemová, vydala knihu pamětí. Neopomenula se v ní…

Čistě teoreticky by ovšem válka mohla zmizet ihned. Kdyby Hamás neprodleně propustil zbylá rukojmí a složil zbraně, boje by přes noc skončily. Stejně tak Putin coby původce války může stažením vojsk z cizího území, na nějž podnikl nevyprovokovaný útok, kdykoliv ukončit válku na Ukrajině. Jenže ani první, ani druhá věc se samozřejmě nikdy nestanou. 

Reálný scénář ukončení bojů v Gaze nezbytně zahrnuje dobytí posledních základen a tunelů v Rafáhu, likvidaci zbytků ozbrojených jednotek Hamásu a jeho vojenské infrastruktury. Nebo přinejmenším musí vedení Hamásu uvěřit, že takový scénář je na spadnutí a Bílý dům mu tlakem na izraelskou vládu nebude chtít zabránit. 

Izraelská operace v Rafáhu buď přinutí fanatické islamisty k přijetí faktu, že mohou být v krátké době definitivně zničeni, a přiměje je k ústupkům rovnajícím se faktické kapitulaci. Nebo způsobí vojenskými prostředky takové škody, že Hamás jako organizovaná ozbrojená síla přestane existovat. 

Jiné scénáře ukončení konfliktu se omezují na luxusně vybavené politické kanceláře a mozkovny divoce fabulujících komentátorů. Se situací v terénu nemají pranic společného. 

Proto je nekonečně nepravděpodobné, že by někdo v Izraeli prohlásil: „Přesvědčili jste mě; v Gaze vyhrajeme, jen když tam prohrajeme“ a přistoupil na podmínky ukončení konfliktu, které by teroristům přinesly faktické vítězství. 

Spojené státy si po Afghánistánu možná mohou dovolit prohrát ještě další války – ačkoliv i to je pochybné. Jejich spojencům bojujícím o přežití však takový luxus rozhodně nehrozí.