Bylo to přesně před třiceti lety – v létě roku 1989. Redakce samizdatových Lidových novin si u mne objednala reportáž z fenomenálního Jednotného zemědělského družstva Agrokombinát Slušovice. Abych se do Slušovic dostal, dohodl jsem si se svým zaměstnavatelem, u něhož jsem pracoval jako programátor, služební cestu, abych posoudil slušovické počítače.

Autobus mě vezl silnicemi, které, ač je to těžko představitelné, byly ještě rozbitější než dnes. Pak ale po půl dni jízdy nastala změna a posledních několik kilometrů před cílem se náhle silnice narovnala, rozšířila na čtyři proudy a zmizely díry. Pochopil jsem, že jsme překročili hranice a vstoupili na výsostné území JZD AK Slušovice. V recepci hotelu Všemina stál na pultě osobní počítač TNS – Made in Slušovice. Z něj mi recepční vytiskla přihlašovací formulář. Stejně jako dnes všude, ale v jiných hotelích v té době měly papír a propisku. Samotná vesnice na mne zapůsobila.

Pověst nepřeháněla. Stejně velké vesnice měly tehdy v nejlepším případě malou prodejnu Jednoty s velmi omezenou nabídkou. Zde stály moderní obchody plné zajímavého zboží. Mnohé vyráběné samotným JZD. A samozřejmě – známá dostihová dráha, moderní administrativní budovy. Upravené ulice. Pěkně oblečení lidé.

Abych to neprodlužoval – napsal jsem, co jsem viděl, a samizdatové Lidovky moji reportáž odmítly. Byla asi příliš pozitivní a v redakci převážil názor, že nebude publikovat článek, který by mohl vyznít jako chvála režimu. Nehledě na skutečnost, že teprve krátce před tím se Slušovice zbavily Standy Devátého, radikálního disidenta, který u nich předtím získal práci.

Bylo tehdy těžké napsat článek, který by obsahoval všechny aspekty slušovického zázraku, jednoduše proto, že tehdy nebyly známé. A obávám se, že nejsou známé ani dnes. Jedno je ale jisté. Slušovice interně aplikovaly systém řízení, který nevycházel z tehdejší socialistické praxe zásluhovosti a politické angažovanosti, ale preferoval schopnosti a vyžadoval osobní zodpovědnost. To byl důležitý aspekt jejich úspěchu.

Charakteristické byl pro fungování Slušovic jejich počítačový příběh. Přesně totiž ukazuje, že by nemohl být ani bez schopných lidí ve Slušovicích ani bez naprosto neschopného systému všude okolo. Podnik, kde jsem tehdy pracoval, rozhodl, že potřebuje osobní počítač (jeden pro více než sto zaměstnanců).

Za koruny nebylo možné zahraniční počítač koupit. Bylo třeba objednat jeho dovoz. Takový dovoz z kapitalistické země musel projít schvalovacím řízením nadřízeného ministerstva, které muselo získat souhlas a příděl deviz z ministerstva financí. Samotný nákup musel zajistit podnik zahraničního obchodu. Od doby objednání k dodání uběhl rok. Když počítač konečně přivezli, zjistili jsme, že nějaký úředník v průběhu schvalovacího řízení škrtl balíček disket. Bez nich nešlo počítač provozovat. Stáli jsme před hrozbou dalšího schvalovacího řízení a roku čekání na dodávku disket. Naštěstí tu bylo řešení. Odjel jsem do Tuzexu, koupil krabičku disket za bony, odnesl ji do státního bazaru, kde ji ode mne koupili za cenu z Tuzexu přepočtenou kurzem černého trhu, přirazili si provizi a prodali mi ji zpět. Účtenku z bazaru mi zaměstnavatel proplatil a mohli jsme pracovat.

Ani dovoz počítačů pro osobní použití nebyl jednoduchý. František Janouch z Nadace Charty 77 ve Švédsku mi poslal počítač, který byl kopií tehdy v zahraničí běžného IBM XT. Jako odesílatel byl uveden prodejce počítačů z Kolína nad Rýnem a počítač přišel bez operační paměti. Komunistický režim totiž vymyslel, že clo se bude vyměřovat z objemu paměti. Když počítač paměť neměl, nebylo jak vyměřit clo. Integrované obvody s pamětí mi pak někdo přivezl v kapse a já je vložil do příslušných zásuvek na desce počítače. Tiskárnu zase kvůli clu deklarovala teta z Kanady jako svatební dar.

Popisuji tyhle historky proto, že bez pochopení, jak tehdy komunistický režim fungoval, si není možné představit, co to znamenalo, když slušovické družstvo nabídlo prodej počítačů na domácím trhu. A jejich počítače byly na úrovni těch dovážených ze Západu. Na začátku to byly kopie amerických počítačů TRS-80 (Tandy RadioShack) s procesory Z80. Příliš originální nebyli slušovičtí ani ve vymýšlení názvu. Počítače nazvali TNS. (Říkali jim ironicky Ten Náš Systém.) Později Slušovice montovaly kopie počítačů IBM PC (a XT a AT). V zemích s konvertibilní měnou mohl takto počítače sestavovat každý, kdo měl dílnu nebo garáž. Díly prodávaly běžné obchody nebo se daly dovézt z Asie. Slušovice vyvážely své zemědělské výrobky na Západ a za devizy tak mohly dovézt potřebné díly a doma z nich sestavit počítač. A pak jej nabídnout na domácím trhu za koruny a bez ročního čekání.

Naše země byla z jedné strany postižena americkým embargem na dovoz nejmodernější výpočetní techniky, která měla bránit tomu, aby komunistický systém získával moderní technologie, a z druhé strany byla postižena zcela neschopnou komunistickou byrokracií. Na poli počítačů tohle sevření Slušovice prorážely. Proto byly úspěšné.

Komunistický režim si se Slušovicemi nevěděl rady. Občas je zkoušel vydávat za příklad úspěchu socialistického hospodářství, ale každý viděl, že fungovaly právě proto, že se principy socialistického hospodářství neřídily. Z dnešního pohledu jsou Slušovice historickou zajímavostí. Jejich úspěch byl v tom, že nalezly cestu, jak obcházet nefunkční komunistický systém. Ten byl ale současně i nezbytným předpokladem jejich úspěchu. Ve chvíli, kdy se systém zhroutil, zhroutil se i slušovický zázrak.