Pokud se dnešní opozici nepodaří Andreje Babiše konfrontovat přímo, bude vždycky vypadat jako ten druhý v pořadí, jako někdo, kdo nemá patřičný lesk, jako parta šmudlů, která klopýtá za zářícím a velkým vůdcem. Pošetilé volání po osobnostech s charismatem zastírá a mate, protože jakékoli charisma vynikne pouze ve srovnání a konfrontaci a to je něco čemu se držitelé moci vyhýbají. Ať jde o Miloše Zemana nebo Andreje Babiše.

Ať už vědomě nebo nevědomě chovají se příslušníci dnešní mocenské elity přesně podle svých ruských vzorů, především Vladimira Putina. Ten, když kandiduje ve zjevně zfalšovaných volbách, pečlivě se vyhýbá tomu, aby někde vystoupil společně s nějakým protikandidátem, protože by mohl dostávat nepříjemné otázky. Ztratil by tak aureolu člověka, který povznesen stojí nad rozhádanými protivníky. Vypadal by také jen jako jeden z mnoha, což by znamenalo ztrátu obrazu génia, který ční nad davem trpaslíků. Přitom je pravděpodobné, že by sotva mohl úspěšně čelit otázkám, které by mu kladl inteligentní student.

Jak tento model a současně problém vypadá, popisuje příslušník ruské opozice Garry Kasparov:

„To vede k dalšímu z mýtů, totiž že opozice prostě není dostatečně kompetentní ani charismatická, aby se Putinovi postavila. Kdo to může vědět? Nemluvím o tom proto, abych obhajoval svou vlastní roli nebo své vlastní postavení, ale pro ilustraci toho, jak je absurdní mluvit o ruské opozici, jako by se jednalo o nějakou malou nešikovnou stranu ve skutečné demokracii. Naši členové jsou vykázání z médií, s výjimkou toho, kdy jsou v nich uráženi a pomlouváni, mají zakázáno pořádat setkání a shromáždění, jsou fyzicky napadáni, pronásledováni policií a je jim bráněno objevit se na kandidátkách. Jaké brilantní a koherentní poselství, jaký transcendentní vůdce by nás za těchto okolností asi mohl přivést k moci?“

U nás je situace mírnější v tom, že příslušníci opozice mají přístup do médií a je u nás svoboda shromažďování. Přesto se podařilo (především kvůli vlastnictví významných  médií oligarchy a ustrašenosti vedení médií veřejnoprávních) deformovat obraz politické soutěže. Televize tak bez protestu přijímají model, kdy premiér Babiš smí vystupovat ve studiu sám jen s moderátorem a převážně odmítá být konfrontován s nějakým soupeřem. Dobře ví, proč to dělá. Protože kdykoli ke konfrontaci dojde, prohrává. Stejně postupoval Miloš Zeman, který nejdříve vyhlašoval, že se žádných debat nebude účastnit, až se do nich nahrnul před druhým kolem. Přitom měl být vystaven názorům všech ostatních kandidátů, ne jen jednoho. I ten třetí nebo čtvrtý v pořadí preferencí by mu mohl zatopit, protože pořadí preferencí nemá nic společného se schopností klást správné otázky. Povedlo se mu pak vystupovat jen v boji „muže proti muži“, kde je v některých ohledech silnější a působí výrazněji.

Televize by si neměly nechat diktovat od mocnáře, s kým chce mluvit. Nemůže se stát nic horšího, než že nebudou zvát nikoho, ale toho se nikdo neodváží. Od soukromých stanic takový postoj nemůže čekat ani optimista.

Opozice by si měla tento dialog vynutit, v médiích i kdekoli jinde na veřejnosti. Měla by ho vést o širokém spektru témat, aby se nešířila domněnka, že jejím programem je jen „antibabiš“ a nic jiného na programu nemá, což je nesmysl. Když Babiš a spol. odmítají přijít, je třeba chodit za nimi a otravovat je, aby se museli vyslovit a čelit inteligentní kritice. Právě z toho je momentální premiér vyděšený, a jakmile se něco takového děje, má výraz nevinné štvané laně. Není ovšem ani nevinný, ani laň. Je to přirozeným instinktem vedený technolog moci, který navíc zaměstnává na vytváření svého obrazu chytřejší lidi, než je sám. V takovém případě je třeba být chytřejší než jeho zaměstnanci. A nehrát s ním šachy podle pravidel, která si vymyslel.

Ekonomický cyklus teď nabízí opozici příležitost, kterou by neměla propást. Politoložka Ellen Lust-Okarová píše: „Studie ekonomického přizpůsobení a politické liberalizace často dochází k závěru, že ekonomické krize podporují politický neklid. Rostoucí lidová nespokojenost nad klesajícími standardy života činí pro politické oponenty snadnějším mobilizovat lidovou nespokojenost a tlačit na politické požadavky. Ekonomické reformy také vytvářejí nové vítěze a poražené v politických elitách. Nové koalice politických oponentů mohou mobilizovat a formovat lidovou frustraci a vyžadovat politické změny…

Když panující politické elity nevnesou mezi opoziční skupiny rozdělení, mají opoziční elity větší šanci mobilizovat politický neklid během ekonomických krizí. Když nicméně panující elity efektivně rozdělí politickou opozici na loajalisty a radikální tábor, oponenti mají za pokračující krize na mobilizaci nespokojenosti menší šanci.“

Jinými slovy je to známé „rozděl a panuj“. Proto je sjednocování opozice životně důležité a stranou by se mělo dát všechno ostatní. Je to přesně to, čeho se momentální moc bojí. Je to celkem prosté. Je lepší se spojit do široké koalice a dosáhnout pak aspoň něčeho, než prohrát, nechat Babiše u moci a nezískat vůbec nic. Až přijdou ekonomické problémy, což z osobního hlediska nikdo nechce, ale stejně se to stane, bude to startovací okno, které by se nemělo propást. Amatérismus na straně opozice by k takovému smutnému konci ale vést mohl.