Madeleine Albrightová FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
K prvnímu výročí úmrtí Madeleine Albrightové, ministryně zahraničních věcí USA (+23. 3. 2022), bych ráda přispěla krátkou vzpomínkou. Poznaly jsme se v lednu 1990 a ihned se spřátelily. Kdykoliv jsme se potkaly, vždy mi se smíchem oznamovala, že má „opravdu bláznivý život“. Mně připadal báječný a neuvěřitelný. Mimořádně chytrá, s perfektním vzděláním, pracovitá a s nezdolnou energií, pevným charakterem, s šarmem a vtipem snadno získávala přátele a obdivovatele.
Nejmocnější ženou planety se stala, když ji v roce 1997 Bill Clinton jmenoval ministryní zahraničních věcí. Takový grandiózní úspěch samozřejmě nebyl náhodný. V Demokratické straně zastávala od osmdesátých let funkci poradkyně pro mezinárodní vztahy, bylo jen logické, že ji v roce 1993 prezident Clinton vybral na post velvyslankyně USA při OSN. Osvědčila se natolik, že jí po svém znovuzvolení nabídl post šéfky americké diplomacie.
K tomuto významnému postavení ovšem vedla dlouhá cesta, která započala v Praze na Smíchově, kde se v roce 1937 Marie Korbelová narodila. Válku prožili manželé Korbelovi a jejich tři děti v Londýně, krátce po návratu zpět byl Josef Korbel, šéf kabinetu ministra zahraničí Jana Masaryka, jmenován československým velvyslancem v Bělehradě. Tehdy desetiletou Marii poslali rodiče z Bělehradu do internátní školy ve Švýcarsku, kde si osvojila francouzštinu a změnila jméno na Madeleine.
Po komunistickém puči v roce 1948 požádal Josef Korbel o politický azyl v USA. Nový domov nalezli Korbelovi v Denveru, ve státě Colorado, na místní univerzitě se Josef Korbel stal profesorem mezinárodních vztahů. Otec měl na svoji dceru Madeleine nesmírný vliv, vzpomínala na jejich živé diskuse a na to, jak ji zasvěcoval do kouzla mezinárodní politiky. Madeleine se přiznala, že po celý život myslela na to, co by asi řekl tatínek, a jak si vždy moc přála, aby ji pochválil.
Po absolvování střední školy nastoupila Madeleine ke studiu politologie na univerzitu Wellesley ve státě Massachusetts, které v roce 1959 zakončila s výborným prospěchem. Každé letní prázdniny pracovala jako stážistka v redakci Denver Post, kde se seznámila s jiným stážistou, Josephem Albrightem. Vzali se krátce po ukončení studií. Joseph se narodil do rodiny mediálních magnátů Medill Patterson, jméno Albright převzal po rozvodu rodičů od adoptivního otce, známého malíře Ivana Albrighta.
Kariéru novináře zahájil Joseph v Chicagu, zde se manželům Albrightovým narodila v roce 1961 dvojčata. Veškerý volný čas věnovala Madeleine studiu ruštiny. Později se rodina odstěhovala do Washingtonu, tehdy se Madeleine zapsala na studium mezinárodních vztahů na univerzitě Johnse Hopkinse. Po narození třetí dcery v roce 1967 si pro další vzdělání zvolila Kolumbijskou univerzitu, navštěvovala katedru veřejného práva a vládnutí. Doktorát zde získala v roce 1975, disertační práci psala na téma Role novinářů během pražského jara 1968. Pro postgraduální studium si vybrala kurzy vedené Zbigniewem Brzezinským. Tento krok se později jevil jako skvělá trefa. Byl to právě Brzezinski, který poté, co byl prezidentem Jimmym Carterem jmenován poradcem pro národní bezpečnost, pozval v roce 1978 svoji talentovanou studentku Madeleine do Bílého domu. Získala zde neocenitelné zkušenosti ohledně fungování prezidentské kanceláře.
Manželova nevěra a následný rozvod v roce 1982 Madeleine hluboce ranily. Těžkou situaci nakonec zvládla tím nejlepším způsobem, soustředila se na práci. S nadsázkou později prohlásila, že nebýt rozvodu, nestala by se nikdy ministryní. Začala vyučovat na Georgetownské univerzitě a s plným nasazením se věnovala práci v Demokratické straně.
S pádem komunismu v Československu se pro Madeleine otevřela nová kapitola, své aktivity zaměřila na pomoc bývalé vlasti. V lednu 1990 se seznámila s prezidentem Havlem a stala se jeho poradkyní, zejména pomáhala svými odbornými znalostmi a kontakty s vlivnými politiky. První setkání s Václavem Havlem popsala v doslovu k mé knize Sametová diplomacie: Vzpomínky na výjimečné roky 1989-1992 (2019).
Její velký úspěch přišel v roce 1993 se jmenováním velvyslankyní USA při OSN. V rámci americké administrativy jde o významný post, tento vysoký diplomat má přístup na jednání kabinetu a je v přímém kontaktu s prezidentem. Madeleine byla ve svém živlu, na mezinárodním poli potvrdila své mimořádné schopnosti a na domácí půdě získala všeobecný respekt mezi demokraty i republikány. Pro prezidenta Clintona byla jasnou kandidátkou pro jeho kabinet, funkci ministryně zahraničních věcí zastávala od roku 1997 do roku 2001. Byla odhodlanou zastánkyní rozšiřování Severoatlantické aliance na východ, a zejména jí ležela na srdci naše bezpečnost. Měla osobní zásluhu na tom, že se v roce 1999 Česká republika stala plnoprávným členem NATO.
Po ukončení ministerské kariéry se vrátila k pedagogické dráze na Georgetownské univerzitě a neúnavně cestovala po Spojených státech, byla nesmírně populární, na její přednášky se stály fronty. Založila konzultační firmu a každá kniha, kterou napsala, se stala bestsellerem. Byla výjimečně talentovaná, jako autorka si vytvořila nezaměnitelný styl, ačkoliv se ve své tvorbě věnovala vážným tématům, psala lehce, s vtipem a s nadhledem.
Byla držitelkou řady státních a mezinárodních ocenění, od prezidenta Havla obdržela v roce 1997 nejvyšší státní vyznamenání České republiky Řád bílého lva. Madeleine s naším prezidentem pojilo silné přátelské pouto. Václav Havel a Madeleine Albrightová prožili rozdílný život, společně však sdíleli důležité hodnoty. Patřili k předválečné generaci s vysokým morálním kreditem, byli vychováni v rodině přesvědčených demokratů, v prostředí intelektuálů a vlastenců. Díky zkušenosti s válkou byli odhodlanými a vytrvalými bojovníky za svobodu. V jejich projevech nebyl nikdy přítomen žádný podlézavý populistický podtón, mluvili jasně a srozumitelně, byli opravdoví. Oba byli velice skromní, nepotrpěli si na žádný luxus, pozornost médií využívali, aby prosazovali svobodu a demokracii. Václav Havel a Madeleine Albrightová byli naprosto mimořádné osobnosti, jejichž práce a myšlenky měly vliv na miliony lidí na celém světě. Bylo naším velkým štěstím, že se jejich cesty setkaly ve správnou dobu na správném místě. Vděčíme jim za mnohé.
Autorka pracovala od 11. prosince 1989 jako vedoucí kabinetu ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera. Poté působila jako velvyslankyně ve Finsku, Egyptě a Malajsii a jako generální konzulka v Chicagu. O svých zkušenostech z diplomacie napsala knihy Sametová diplomacie a Matka diplomatka. Závěrečné slovo první jmenované je od její přítelkyně Madeleine Albrightové.
