Lubomír Štrougal, většinu života soudruh, pak už jenom pan Štrougal, protože ho z vlastní strany po listopadu 89 vyloučili, už není. Dožil se 98 let, čemuž se běžně říká požehnaný věk. Pokud jde o to číslo, dalo by se to tak snad napsat. S ohledem na náplň toho života si nemusíme být tou požehnaností úplně jistí, mírně řečeno. A to i s ohledem na „majestát smrti“, který nám připomíná, že nikdo tu nebudeme věčně.
Pokud bude někdo studovat historii z pramenů, dozví se možná mnohem víc, než ve své době věděli lidé, kteří to všechno zažili. To se týká faktů. Zůstává několik momentů, které jsou nepřenosné, totiž pocity, jaké někdo vzbuzoval ve své době. Jedním z nich byl pocit, že je Štrougal „jiný“. Podobně jako třeba Ludvík Svoboda. Jak jsme jako lidé poněkud povrchní, působí na nás, jak někdo vypadá.
Dlouholetý předseda vlády (tehdy se tomu u nás neříkalo premiér) vypadal totiž skutečně aspoň trochu jako politik, který by na fotkách se zahraničními politiky nijak nevyčníval. Když se někde těžkým krokem vybatolila sovětská delegace složená z lidí jako Brežněv, Gromyko, Kosygin a Suslov v beranicích, bylo jasné, že dorazil Východ. V podstatě obličeje toho typu, jaké dnes známe z ruské vlády a Státní dumy. Štrougal byl prostě takový spořádaný úředník.
Kdyby vládl Štrougal, bylo by lépe
Především dva lidé se v normalizačním Československu trochu lišili od zbytku šedo-rudé masy, a to Gustáv Husák a právě Štrougal. O obou se říkalo, že jsou inteligentní, což ve srovnání s lidmi jako Jakeš a Biľak jistě nebyl takový problém. Zřejmě svým způsobem byli. Štrougal vypadal celý život stejně, brýle měl jak z 60. let.
Byl to zřejmě jeden z mála, ne-li jediný, funkcionář, o kterém se tvrdilo, že má milostné pletky. Pamětníci si pamatují legendy o tom, že „chodí“ s Helenou Vondráčkovou. Z něčeho takového podezřívat třeba Aloise Indru, Karla Hoffmana nebo Antonína Kapka by nikoho nenapadlo. Někdy se říkalo, že kdyby vládl Štrougal, bylo by lépe. On byl ovšem předsedou vlády, jak víc by ještě mohl vládnout, není jasné.
Komunismus měli v rodině. Jeho otec, předválečný komunista, byl za války vězněn a zahynul v Německu při bombardování. Už v 35 letech byl Štrougal ministrem zemědělství, pak ministrem vnitra. Traduje se historka, jak s Antonínem Novotným zatýkal svého předchůdce Rudolfa Baráka. Barák se nenechal zaskočit a řekl Novotnému, že ho nemá právo zatknout. Novotný se otočil na Štrougala a zeptal se: „Můžu ho teda zatknout?“ Štrougal ho ujistil, že může. Tak ho sebrali.
Jako šéf vnitra nesl zcela zjevně odpovědnost za takové věci, jako střelba do lidí, kteří se pokoušeli překročit hranici na Západ, za dezinformace vyráběné Státní bezpečností a samozřejmě za to, že celou dobu straně věrně sloužil. Pokud někdy měl nějaké „reformní názory“, tedy koncem 60. let a pak za Gorbačovovy perestrojky, buď je opustil, nebo neprosadil. Funkci měl pořád až do roku 1988, kdy ho nahradili Ladislavem Adamcem.
Kupředu, zpátky ni krok
Byl „jiný“ i doopravdy, aspoň trochu? Bylo aspoň něco z toho dojmu, jaký budil obrýlený muž, z několika procent pravdivé? Tady můžeme o některých věcech jen spekulovat. Je pravděpodobné, že sekerníci jako Biľak a Jakeš by byli schopni uspořádat velkolepé procesy, zatímco Husák se Štrougalem se spokojili jen s postupným škrcením zbytku nějakých svobod z let 1968 a 1969. Nastolili tolik totality, kolik k udržení moci potřebovali. Nevěšelo se jako v 50. letech, zavíralo se (na méně let než za Gottwalda a Stalina), vyhazovalo z práce, vyslýchalo a vyhrožovalo, důsledně cenzurovalo, vyhánělo ze země, ze které jiní zas nesměli odejít. To zvratné „se“ není namístě. Ono „se“ nezavíralo, to oni zavírali a mají za to odpovědnost.
Můžeme si v duchu hrát s myšlenkou, že třeba „za jiných okolností by…“ A to je právě ten problém. Nikdo nežije za „jiných okolností“, ale ve světě, který nějak konkrétně vypadal a dotyčný v něm konkrétně jednal.
Tak už je to všechno pryč. Snad. Pokud jde o cestu od komunismu, hodí se na ni heslo, co měli soudruzi. Kupředu, zpátky ni krok.