KOMENTÁŘ / Když Maďarsko prvního července na půl roku převzalo předsednictví Rady Evropské unie, očekávání většiny ostatních členských států nebyla příliš pozitivní. Viktor Orbán se od svého návratu do premiérského úřadu v roce 2010 stal postupně největším vyvrhelem v celé sedmadvacítce – nejprve kvůli rozkladu právního státu a demokratických institucí, po vypuknutí plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu pak z důvodu otevřené náklonnosti k Vladimiru Putinovi.

Orbán se v posledních dvou letech opakovaně pokoušel blokovat finanční i vojenskou pomoc Ukrajině, staví se proti přijetí napadené země do Evropské unie a Severoatlantické aliance a dlouho také zdržoval vstup Finska a Švédska do NATO – dokonce déle než Erdoğanovo Turecko. Přesto však zpočátku existovaly určité náznaky, že by Orbán alespoň v průběhu předsednictví Rady Evropské unie mohl ukázat smířlivější tvář.

Maďarský ministr pro evropské záležitosti János Bóka se například dušoval, že jeho země bude působit jako „poctivý zprostředkovatel, který loajálně spolupracuje se všemi členskými státy a institucemi“ a předsednictví označil za „příležitost“. „Jsme ve výjimečné situaci, kdy v sousedství probíhá válka a my musíme zajistit stabilitu,“ sliboval Boka. Konstruktivnější přístup Maďarska očekával také ředitel budapešťského think-tanku Political Capital, Péter Krekó, podle kterého se Orbán bude „chtít zbavit skandální image a ukázat, že je loajálním členem klubu“.

Krekó předpovídal, že maďarské předsednictví může „začít pozitivní spirálu“. Tomu ostatně napovídal i Orbánův článek publikovaný v prestižním britském deníku The Financial Times, ve kterém se maďarský premiér zaměřil čistě na téma konkurenceschopnosti, nebo jeho nečekaná návštěva Ukrajiny. Orbán zavítal do Kyjeva vůbec poprvé od vypuknutí plnohodnotné invaze a napadenou zemi ujistil, že jí bude během maďarského předsednictví „plně k dispozici“. „Pomůžeme vám všemi možnými prostředky,“ prohlásil po setkání s prezidentem Volodymyrem Zelenským.

Pak ale přišel krok, který šokoval politiky napříč unií. V pátek totiž maďarský premiér zavítal za Vladimirem Putinem do Moskvy.

„Mírová mise“

Návštěva válečného zločince byla bezpochyby naplánovaná dlouho dopředu, Orbán o ní nicméně neinformoval nikoho s výjimkou dosluhujícího generálního tajemníka NATO, Jense Stoltenberga – mimo jiné ani nikoho z představitelů Evropské unie. Maďarský premiér svoji cestu označil za součást „mírové mise“ a s Putinem si před zraky kamer potřásl ruce.

„Jezdím do míst, kde hrozí nebo už probíhá válka, která má negativní důsledky pro Evropu a Maďarsko, a seznamuji se s fakty,“ vysvětlil návštěvu Orbán. „Když budeme jenom sedět v Bruselu, nikdy se nedostaneme blíže k míru, protože mír nenastane sám od sebe.“ Premiér Maďarska se tedy „seznámil s fakty“ a zjistil, že Putin i nadále trvá na tom, že Ukrajina zcela přepustí Rusku čtyři částečně nebo úplně okupované provincie na východě země a vyjádřil i „další požadavky“ pro ukončení války – mimo jiné ukrajinský slib nikdy nevstoupit do Severoatlantické aliance.

Zatímco ruský prezident Orbánovi poděkoval za „snahu obnovit dialog“, lídři evropských zemí a představitelé unie na návštěvu reagovali mimořádně ostře. „Viktor Orbán v Moskvě v žádném případě nereprezentuje EU ani její postoje,“ napsala na síť X estonská premiérka Kaja Kallas, která byla vybrána za příští Vysokou představitelku unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. „Využívá pozice předsednictví EU k zasévání zmatků. EU je jednotná, jasně stojí za Ukrajinou a proti ruské agresi.“

Fakt, že Orbán v Rusku nejedná jménem celé unie, zdůraznil i její dosluhující předchůdce ve funkci Vysokého představitele, Josep Borrell. „Orbánova návštěva Moskvy se koná výhradně v rámci bilaterálních vztahů mezi Maďarskem a Ruskem,“ prohlásil Borrell, podle kterého předsednictví Rady EU nedává žádné zemi právo unii zastupovat navenek a Orbán k návštěvě Moskvy od sedmadvacítky „nedostal žádný mandát“. „Maďarský premiér tedy v žádné podobě nereprezentuje EU,“ dodal Borrell, který připomněl, že na Putina vydal zatykač Mezinárodní trestní soud.

Nastavování agendy

Orbánova cesta do Ruska naznačuje, že se Maďarsko bude i v průběhu svého předsednictví chovat stejně jako doposud – tedy bez toho, aby bralo ohledy na zájmy a postoje dalších členských států, natožpak evropského společenství jako celku. Může ale za následujícího půl roku v této pozici napáchat větší škody? S výjimkou těch reputačních pravděpodobně nikoli.

Předsednictví Rady Evropské unie je zvláště od Lisabonské smlouvy spíše formálního charakteru a jeho role spočívá primárně v předsedání jednotlivým schůzím a nastavování agendy, na které se představitelé unijních zemí v průběhu půl roku zaměřují. Málokoho překvapí, že si Maďarsko jako svoje priority nastavilo boj proti nelegální imigraci a snahu o posílení vnějších hranic EU, což je ostatně důležité téma pro většinu členských zemí. 

Vzhledem k prorodinné orientaci Orbánovy vlády chce Maďarsko řešit také „demografické výzvy“ v souvislosti se snižující se porodností a stárnoucí populací v Evropě nebo další rozšiřování Evropské unie – ovšem nikoli o Ukrajinu či Moldavsko, ale o balkánské země v čele s Albánií a Srbskem a potenciálně rovněž o stále problematičtější Gruzii. Maďarsko má zejména zájem o přijetí Srbska, se kterým ho spojuje autoritářsky naladěná vláda a vřelý vztah k Rusku a Číně.

Očekává se, že Maďarsko jako předsednická země uspořádá nový summit Evropské unie a západního Balkánu, jakékoli přiblížení těchto zemí do unie ovšem podléhá jednomyslnému schválení sedmadvacítky a také splnění přísných přístupových kritérií. Fungování EU bude navíc v příštích měsících do značné míry paralyzováno tradičně zdlouhavým sestavováním nové Evropské komise, ve které mimochodem Maďarsko podle všeho přijde právě o dosavadní pozici komisaře pro rozšíření.

Co se Ukrajiny a Ruska týče, předchozí belgické předsednictví udělalo všechno pro to, aby se nejdůležitější kroky schválily ještě předtím, než od něj formální vedení sedmadvacítky převezme Maďarsko. Na úplném konci června se tak podařilo mimo jiné přijmout nové (a zřejmě na dlouhou dobu poslední) kolo sankcí proti Rusku a Bělorusku nebo zahájit přístupové rozhovory s Moldavskem a Ukrajinou. 

Napadené zemi se také podařilo poslat vojenskou pomoc v hodnotě 1,4 miliardy eur (v přepočtu zhruba 35 miliard korun) z prostředků, které pocházejí ze zisků z ruských aktiv zmrazených v EU. Při schvalování tohoto kroku se přitom našel způsob, jak obejít maďarské veto. „Jelikož se jeden členský stát nepodílel na rozhodnutí o použití těchto aktiv, z právního hlediska nemá právo podílet se na rozhodování o tom, na jaké účely budou přidělena,“ vysvětlil s narážkou právě na Maďarsko Josep Borrell.