Dostali jsme se do zvláštní situace. Místo, abychom vnímali, o čem Miloš Zeman hovoří ve svých projevech 28. října, radujeme se, že si odpustil očekávanou dávku hulvátství, nadávek a sprostoty. Dopracovali jsme to skutečně daleko, ale rozhodně není proč jásat. Lepší už to ovšem se současnou hlavou státu nebude.

Oslavy sta let republiky očekávali mnozí. Někdo byl zvědav, jak se tak důležité jubileum bude slavit, jiní čekali, jak se projeví prezident. Naštěstí se nenaplnily katastrofické scénáře a Miloš Zeman zvládl celý den bez větších trablů. Pokud se tedy výběr vyznamenaných dá přejít jako bezproblémový.

Od hlavy státu se však po nedávném extempore v Českém rozhlase, kde si opět po čtyřech letech neodpustil vulgární výrazy, dalo čekat mnohé. Na to, aby urážel, dehonestoval či někomu nadával, měl Zeman prostoru spoustu. Něco v něm se však patrně zlomilo a všechny jedovaté sliny dokázal spolknout.

Přitom se nedá říct, že by na prezidenta dopadla síla okamžiku, tu totiž nepociťuje téměř nikdy. Když si vzpomeneme na inaugurační projev, který v momentě, kdy Zeman začal urážet novináře, opustilo několik poslanců v čele s Miroslavou Němcovou, musíme uznat, že nějakou hranici únosného dávno hradní mocipán nectí.

Tentokrát se mu ovšem něco přihodilo. Projevy, které po celý den pronášel, byly prosty osobních útoků, nezazněl ani náznak vulgarit. Copak se asi Zemanovi přihodilo? Vysvětlení se nabízí. Všichni předpokládali, že se prezident zase zachová jako nevkusný hulvát, každý čekal, kdy mu to zase „ujede“. Prezident se ovšem neprezentuje nepřijatelně, pokud sám nechce a není to součástí plánu.

Na státní svátek nemusel Zeman strhávat pozornost sám na sebe, aby zakryl nějakou jinou nepřístojnost, kterou provedl někdo z jeho blízkých. Byl od prvopočátku v centru dění, pozornost byla upřena na něj. V ten moment už nemusí být za každou cenu „důležitý“. Právě proto se ukázal v tom lepším světle.

Je to ovšem důvod k radosti? Nikoliv, jedná se jen o jakýsi pocit úlevy, že se tentokrát nemusíme za našeho nejvyššího ústavního činitele stydět. Postupem let ve funkci se totiž Zeman stal nepředvídatelným a tím i nebezpečným. Na každé jeho vystoupení je nutné se dívat se zatajeným dechem a doufat, že to třeba tentokrát nebude tak hrozné.

V neděli nebylo, za což svým způsobem patří prezidentovi dík. Je to však hodně málo, když se mu dá poděkovat jen za to, že se jednou za čas chová jako důstojný starý muž.