Bývalý prezident Václav Klaus a současný prezident Miloš Zeman FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Tak nevím… Hlavička je zaplněna betonem zvolna tuhnoucím, nepropustným, a můj psací blok má oslí uši. Leží si na stole nepovšimnut, tiše, tichounce zahálí. Takto by vydržel do skonání věků. Ano, věků – plurál. Protože věků je víc než jeden, jednomu by bylo smutno na světě. Až ty věky skonají, skoná s nimi všecko, i můj blok čtverečkovaný, zčásti popsaný, s oslíma ušima. Beton zvolna tuhne a vlaštovky se chystají do teplých krajin. Není co zapsat do bloku popsaného jen malounko, tak se nezapisuje. Nezapisuje-li se, proč se na tom krámu dělají oslí uši? Ještě před nedávnem tu nebyly – a hle: na několika stránkách, i na těch nepopsaných, vlevo a vpravo dole.
Blok je svázaný na výšku kovovou spirálou. Kde se tam ty uši berou? Že by vznikaly jen tak, samy od sebe? Peťka tvrdil, že se nejdřív musí nasbírat do pytlíčku, a potom teprve… Nejdřív musí být plný, a pak to může z pytle ven. Jenže Peťka zůstával jen u toho naplňování. Plnil, plnil, naplňoval… A nic. Patrně byl ten jeho pytel bezedný. Nebo děravý. Co do něj nastrkal, už se nikdy nenašlo.
Když jsem narovnával oslí uši (narovnat je do původního stavu nedokážu, ani kdybych se rozkrájel), napadlo mě, jestli i na oslí uši se dá napsat něco sdělného, byť banálního.
Napsal jsem na ně příhodu, která mě napadla v posteli, ale sen to není, byl jsem už téměř vzhůru. Kráčím v Ostravě po třídě Klementa Gottwalda, jinak se tenkrát ani jmenovat nemohla, protože je nejdelší, pramení v centru, protéká čtvrtěmi, jako jsou Mariánské Hory, Hulváky a tak dále, doteče až do Poruby; sviští po ní automobily i autobusy, kodrcají tramvaje. Kráčím sám, samotinký, ostatní se nacpali do veřejné hromadné dopravy, aby nemuseli po vlastních, levá pravá, levá pravá.
Na úrovni židovského hřbitova, komunisty zničeného, spatřil jsem od středu města přijíždět velký, hodně naleštěný automobil. Seděl v něm prezident republiky Ludvík Svoboda, dříve generál, později účetní jednotného zemědělského družstva v Hroznatíně, a nakonec hlava státu. Byl to skutečně on. Přece poznám svého prezidenta. Zamával jsem mu z chodníku a on mi na pozdrav odpověděl státnickým pokynutím. Příhoda je dávno zapomenutá, až dneska nad ránem se vyloupla ze zvolna tuhnoucího betonu. Vidím to jako dnes: Ludvík Svoboda kyne mně, občánkovi kráčejícímu po chodníku třídy Klementa Gottwalda do Mariánských Hor, na pozdrav.
Později, před několika nemnoha lety, u příležitosti s větším počtem účastníků, do mne drcl Václav Klaus, prezident zvolený prostřednictvím zástupců lidu, lidem – tedy i mnou – zvolených. Nechtěně, neúmyslně, a zdvořile se za drcnutí omluvil. Nynější prezident republiky mi nikdy nepokynul ani do mne nedrcl. Neměl k tomu příležitost. Toto jsou dvě náhodně vybraná setkání s prezidenty, hlavami státu, zapsaná do oslích uší mého čtverečkovaného bloku. Člověk dost dobře neví, co v tom pytlíčku má, co mu z něj může vypadnout, jaké nicotnosti s sebou vláčí životem… Na oslí uši lze napsat cokoliv.
Zeptala se Jarka, na co jsem dnes narazil. O všedním dnu dopoledne nebývá toho mnoho, co člověka na březích toků potká. Jsou to většinou cílevědomí cyklisté a cyklistky v cyklistických úborech s přilbami na hlavách, aby se eventuální pád nestal pádem fatálním. Odfukují a hledí kupředu.
Dále to bývají běžkyně a běžci v přiléhavých kalhotách, s přemoudřelým telefonem upevněným nad levým loktem, s tvářemi soustředěnými na výkon, s výrazy strnulými, potí se neúmyslně, dýchají uvědoměle a rytmicky: Mu-síš, mu-síš, mu-síš! Ty-to-dáš, ty-to-dáš! Také ptactvo nebeské potkávám a psy: poslušné i neposlušné, na provázku nebo jen tak, čmuchající a nožku zvedající, přívětivé i nerudné. Někdy se vyskytnou vznešené policistky městské na černých koních s hnědými ohony, jenže ty nebývají každý den.
Taky jsem v jednom podchodu pod železniční tratí narazil na podivný nápis: uboHEJ! MOUrek a vedle toho: ЗДОХИ СУКА! Slovo zdochi jsem v rusko-českém slovníku z roku 1987 nenašel. Zní zlověstně, ale třeba to není tak zlé, třeba se to ubohého mourka netýká…
Ovšem nejkrásnější a nejradostnější jsou malé děti. Jak ty se dokážou jásavě smát! Pohybují se na odstrkovadlech nebo v kočárcích, začasté i po dvou, za sebou i vedle sebe. Nebo jen tak volně cupitají a pod dohledem bdělých nebo telefonujících rodičů ukazují ručkou napřaženou na cosi určitého neurčitého. Nebo leží v kočárku, ručenky zvednuté, jako by se vzdávaly, ale ony už se vzdaly, už jsou v zajetí spánku bezpečného. Děti sebejisté, suverénní, sebevědomé, odhodlané stát se jednoho dne dospělými; děti bezstarostné, protože tu mají všemocné ochranitele. Když jsou máma nebo táta nablízku, nic zlého je nemůže potkat, nic zlého přeci neexistuje.
Radostné dětičky netuší, jak je to s jejich ochránci doopravdy. Naštěstí nevědí, ani vědět nemohou, že páni rodičové, skály napohled nejpevnější, bývají zmítáni pochybnostmi o svých možnostech, že se trápí obavami o zítřek, o holou existenci, že jsou obtěžkáni starostmi, nepřijde-li pošťák s úřední obsílkou, nevědí, jak splatit hypotéku, přijdou-li o práci, s jakou léčkou se dostaví zítřejší den… Radostné dětičky ťapou zvesela v loužích a netuší, že život před nimi nemusí být pořád jako dosud – samá sranda, samej smích.
Tentokrát jsem dětiček moc nepotkal, ještě na ně bylo brzy. Zato z tunýlku, kterým protéká Rokytka pod cyklostezkou, se vynořili dva mladí mužové; kráčeli k zařízení sloužícímu pro posílení těla. Zdatnější se pověsil na hrazdu a zůstal viset v marné snaze o výmyk předem, druhý ke mně přistoupil a se smíchem zubatým a hlasitým podal přátelskou ruku.
Došlo mi, že ten človíček napořád zůstane dítětem, a já mu budu říkat Láďa. Ruka byla neobratná a chlapec bezelstně důvěřivý. Vložil jsem mu do dlaně dva žaludy, se kterými si cestou pohrávám, protože jsou oblé, hladké, na omak příjemné. Našel jsem je v parku pod cizokrajným žaludovníkem. Myslím, že také jemu udělaly radost. Došlo mi, že ten druhý dbá, aby se Láďovi něco zlého nepřihodilo. Hned seskočil z hrazdy a přiskočil k nám, aby zjistil, neděje-li se s jeho svěřencem něco znepokojivého. A protože jsme se oba smáli, ustaraný výraz zmizel ochránci z tváře, dal se také do smíchu.
V Hrdlořezích na louce u železničního náspu je Rokytka vrácena do původního stavu; spíš do stavu původní stav připomínajícího, což je chvályhodné. Vine se v meandrech loukou a to je mnohem krásnější než předtím, když pádila ve stavu zregulovanosti podél cesty. Na březích už vyrostly mladé stromy a křoviny, olše a vrby. A hle – i do Hrdlořez už dorazili bobři a přiložili zuby k dílu, pilná zvířata.
Zase ti bobři! Pochopili, že přehradit pod zoologickou zahradou Vltavu se jim nepodaří, a tak se o to pokoušejí v Hrdlořezích s méně majestátní Rokytkou. Pracují potmě, skrytě a úporně hryžou, drží přitom bobříka mlčení, aby je pak nepotkal nedobrovolný bobřík hladu. Kácejí, a mají na to právo, vždyť stromy jsou jejich stavební materiál a zároveň potrava. Člověk je sice zasadil, ale nevyrostl; samy vyrostly a jsou tu i pro bobry. Potřebují je k životu víc než my. Nedá se nic dělat, musíme se s nimi podělit…
Dva černí koně městských policistek pošvihávali hnědými ohony jen tak do kroku a městské policistky spolu rozprávěly zvesela. Pohled na svět z koňského hřbetu je mnohem krásnější nežli z chodníku, byť dlážděného a bez kaluží. Já to vím, stále si schovávám pocit bezděčné nadřazenosti jezdce shora pohlížejícího na chodce ustupující stranou v obavách, co kdyby se to zvíře vymklo z otěží… O prázdninách se nám klučiskám občas podařilo odvést Vranku z maštale do zahrady za stodolou, aby stréček Hospodské nevěděl. Ten by nás hnal! Říkali jsme jí krycím názvem Necky, protože Vranku jsme si půjčovat nesměli. V zahradě jsme se na Neckách povozili každý chvilku; bez sedla a bez třmenů, bez udidla, jenom s ohlávkou. Jaké to štěstí, sedět koni na hřbetě! Bylo to báječné, bylo to zakázané.
V čase uzrálém k rozhodování, co z toho chlapce bude, orgánové Sboru národní bezpečnosti koně nefasovali a městské policistky neexistovaly ani v Praze. Fotbalové fanoušky nebylo třeba rozhánět koňskou silou a demonstrace se nekonaly. Byly zakázané. Nebyli koně, proto nebyl důvod stát se policistou.
A nic. Nic, nic, nic… Slunce svítí jako zjednané. Láďu jsem potkal zas, opět u Rokytky, pod mostem, který zvedá cyklostezku k výšinám. Opět šel v doprovodu, ale muž, který ho provázel dneska, byl jiný, bez ambice věšet se na hrazdu, starší než ten minulý. Tentokrát jsem pro Láďu neměl žaludy, neměl jsem v kapse nic, co bych mu dal, posmrkané kapesníky se nerozdávají. Leda tuhle básničku bych mu mohl dát:
V trávě číhá kočička / má fousiska od mlíčka / Číhá, číhá na myšku / v urousaném kožíšku / Nejdřív myši nahání / pak si je dá k snídani / Představit si dovedu / žere je i k obědu / Večer, když se zešeří / sťápe jich pár k večeři.
Za to mě Láďa obdaroval ozubeným smíchem a loňským kaštanem.
Také nás se týká válka, kterou agresor nazývá speciální vojenskou operací, aniž bychom si to museli připouštět. Také my v té naší mírné zemi, z níž okupanti neradi odtáhli už před lety, kde i revoluce, která zvrátila systém a po letech totality přinesla se svobodou také demokracii, přicupitala na sametových tlapkách bez jediné krůpěje krve, také my jsme té války cílem, společně s Evropou a notným kusem světa. Také nás, občany země, v níž jsou šibenice komickou dekorací komických demonstrací proti pandemii, ta válka ohrožuje; a s námi celý svět. Také my jsme zavlečeni do té divné moderní války, v níž agresor bombarduje školy a nemocnice, obsazuje jaderné elektrárny, zabíjí chodce, cyklisty a děti.
Velí tomu chcípáček schovaný za zlatými vraty chráněný ztopořenou stráží, u dlouhého stolu obrací pravdu naruby; tvrdí, že noc je den a my všichni jsme to zavinili. Z pouličního spratka se vyklubal spratek s neomezenou mocí, s oprávněním velet armádám, určovat osud planety. Tak co, zaútočíme za kuropění, nebo až v podvečer? Vyrazíme už v pátek, nebo tam vtrhneme příští pondělí…
Invaze jsme se dočkali v Hangáru. Lojza ležel pod stolem ztichlý jako pěna, do zpěvu mu nebylo. Celý den se honil za ženskýma a nic z toho, jenom tlapy urousané a zrychlený tep. Zvolna jsme s Kahudou upíjeli knipla ze štíhlých sklenic, pivo nefiltrované, dvanáctku tuze dobrou. Lojza svou misku vody vychlemtal naráz a další nechal tak, s hlavou na tlapách snil si svůj erotický sen. Vedli jsme hospodské řeči o politováníhodném stavu světa, jako bychom nebyli jeho součástí, jako by se odehrával na jiné planetě, mimo nás.
Svoje vozidla nechali v ulici a jen tak, beze zbraní, s batůžky na zádech vtrhli do Hangáru a celý ho zaplnili pokřikem. Tři jásavé předškolní hlásky se dožadovaly něčeho dobřoučkého, nejlépe limonády. Za nimi tiše po schodech sestupoval zadní voj, kryl jim záda, zajišťoval jejich bezpečí.
„Jakápak limonáda by to měla být?“ zeptala se jich Manka s chobotnicí na levé paži. „Máme žlutou, červenou, zelenou a modrou.“
„Modrrou!“ poručil první.
„Modvou!“ poručila druhá.
„Modlou!“ poručil třetí. Víc jich nebylo, a přesto dokázali jásavým pokřikem naplnit celou hospodu…
„S brčkem, nebo bez brčka?“ zeptala se chobotnice na Mančině paži.
„S brrčkem!“ rozhodl první za všechny.
Brčko bylo bílé a modré jako ta příšerně modrá limonáda ZONka. Jak by se takové zbarvení asi líbilo panu Ferdinandu Kubešovi, zakladateli Zdravotních osvěžujících nápojů v Třebíči roku 1879… Dva doprovodní otcové si dali knipla ve štíhlé sklenici, bez brčka.
A když dopili, zaplatili a odešli k zaparkovaným odstrkovadlům, vyrazili k domovu. Lojza se vyštrachal zpod stolu, pozvedl čumák ke stropu a zazpíval všem návštěvníkům Hangáru Valčík na rozloučenou. Jenže se mu to moc nepovedlo. Místo valčíku utahaná dumka. Ale co můžeme čekat od psa…
Ivan Binar je spisovatel, publicista a někdejší vězeň komunistického režimu. Roku 1971 skončil ve vyšetřovací vazbě za „pobuřování“ (kvůli satirické zpěvohře Syn pluku na motivy knihy sovětského literáta Valentina Katajeva hrané v Divadelním klubu Waterloo v Ostravě) a v letech 1972–1973 byl vězněn v Plzni na Borech. Poté pracoval v dělnických profesích, publikoval v samizdatové edici Petlice a po podpisu Charty 77 emigroval roku 1977 s rodinou do Rakouska. V roce 1983 začal působit v Mnichově v Rádiu Svobodná Evropa, od roku 1994 žije v Praze. Je autorem povídek, esejů, románů a knih pro děti.
