Jan Palach, student historie a politické ekonomie, obětoval svůj život na protest proti potlačování svobod 16. ledna 1969. Toho dne se v horní části Václavského náměstí zapálil a tři dny na to, v nemocnici zemřel. V roce 1989, dne 15. ledna disidentské skupiny chtěli uctít památku právě Jana Palacha a tím začala série občanských nepokojů, které trvaly pět dní. Byly tak největším projevem občanského odporu proti totalitnímu režimu.

Redakce deníku FORUM 24 se při příležitosti výročí úmrtí Jana Palacha ptala významných osobností, které se účastnily v roce 1989 Palachova týdne neboli tzv. palachiády, jak na tyto významné dny vzpomínají a která událost jim nejvíce utkvěla v paměti.

Radek Schovánek

Do Prahy jsem přijel v úterý a vyzvedl si u Ivana Klímy nové exilové časopisy Listy, Svědectví, poslední číslo samizdatových Lidových novin a vydal se na Václavské náměstí. Při výstupu z metra u Národního muzea mi dobromyslný příslušník pohotovostního pluku s obuškem v ruce prozradil, že tam probíhá zásah proti živlům a že bude lépe, když půjdu jinam. Uznal jsem, že nechat se sbalit na demonstraci s exilovou a samizdatovou literaturou v batohu, by byla opravdu velká pitomost a odešel ke své přítelkyni Veronice vyslechnout večerní relaci Hlasu Ameriky. Ve středu jsem vyrazil dříve, aby mi zase nějaký hodný esenbák nerozmluvil procházku po Václavském náměstí. Horní část byla zcela zaplněna a náměstím dunělo „je nás tady třista“ což byla reakce na duchaplný článek v Rudém Právu „Záměr je jasný: Provokovat k neklidu“ ve kterém soudruzi Bradáč, Podzimek a Walter informovali normalizované obyvatele, že se na Václavském náměstí asi třista živlů pokusilo narušit veřejný pořádek. Vzhledem k podpisu helsinského dokumentu ve Vídni ten večer SNB nezasáhl. O to větší nářez jsme dostali ve čtvrtek. Celá zábava měla pro mě pracovněprávní dohru, neboť jsem obdržel výstrahu propuštěním od zaměstnavatele za účast na demonstracích. Dokonce jsem si ji musel napsat sám, neboť pan ředitel Havránek, který se mnou celou prekérní situaci projednával na Jičínské poště v kabelovně, neuměl psát na stroji. Ještě mám ten papírek schovaný. Bezpochyby nejsilnějším zážitkem bylo slyšet, jak tisíce lidí skandují „Ať žije Havel“, jen mě tehdy mrzelo, že to není slyšet v ruzyňské věznici, kde právě pobýval.

Daniel Herman

Na Palachův týden 1989 mám i po 30 letech živé vzpomínky. Studoval jsem tehdy teologii v Litoměřících. Od začátku týdne jsme především prostřednictvím zahraničního rozhlasu sledovali aktivitu, která tenkrát dvacáté výročí Palachovy sebeoběti provázela. Ještě s několika spolužáky jsme se rozhodli, že se ve čtvrtek 19. ledna do Prahy vydáme. Vyrazili jsme z Litoměřic autobusem v odpoledních hodinách. Nikomu z představených kněžského semináře jsme raději nic neříkali, abychom se nevystavovali případné snaze nás od této cesty z bezpečnostních důvodů odvrátit. Tak jako tak jsme už v hledáčku StB z titulu svého studia byli a měli s výslechy komunistické bezpečnosti své zkušenosti.

Z autobusového nádraží v Praze na Florenci jsme se vydali k Václavskému náměstí, kam jsme dorazili nějak kolem páté hodiny odpolední. Vzpomínám si, že horní část Václavského náměstí byla již zcela zaplněná značným množstvím lidí. Tak zaplněný Václavák jsem do té doby na vlastní oči ještě neviděl.

Pamatuji se, že nám kdosi zkušený radil, abychom se nezdržovali u telefonních budek nebo velkých skleněných výkladů, kvůli nebezpečí zranění z rozbitého skla. Této rady jsem se snažil držet. V tom stále vzrůstajícím množství lidí jsme se s kolegy záhy ztratili jeden druhému z očí. V okamžiku, kdy jsem zaslechl z tlampačů policejní výzvu k rozchodu a něco v tom smyslu, že manifestace není povolená a každý jsme tam na vlastní riziko, jsem zjistil, že už jsem v davu sám, bez kolegů. Nacházel jsem se v tu chvíli v blízkosti hotelu Jalta.

Najednou se mezi lidmi začala šířit informace, že jsme obklíčeni a náměstí uzavřeno. Policisté se začali vrhat na lidi a nastala panika. Mnozí začali utíkat a já jsem si uvědomil, že je nutné velice rychle na nastalou situaci nějak zareagovat. V blízkosti hotelu Jalta, kde jsem v tu chvíli stále byl, stála skupina zahraničních turistů, později jsem zjistil, že jsou to Švédové. Přiblížil jsem se tedy k nim a spolu s nimi jsem vstoupil do Jalty, kterou bezprostředně potom uzamkli. Slyšel jsem, jak si personál mezi sebou říká, že přišel příkaz uzamknout všechny vchody, aby se lidé neměli kam schovat.  My jsme tedy byli uvnitř a za těmi velkými okny jsme s úžasem a nevěřícně sledovali, jak venku policisté mlátí lidi obušky, srážejí je na zem, bijí je, kopou do nich. Živě si pamatuji, že jsem těm švédským turistům říkal, aby se dobře dívali a vyprávěli doma co vidí. Jak v Praze, v srdci Evropy, komunistická policie brutálně mlátí lidi. Že to je reálný socialismus, pod jehož knutou jsme nuceni žít a který nechceme. Bylo to děsivé divadlo odehrávající se před vlastníma očima.

Nepamatuji si už přesně, ale byly to dlouhé hodiny, možná 3, možná 4, kdy jsem byl v Jaltě. Po takové dlouhé době jsem se rozhodl vyjít ven, protože jsem se potřeboval ještě toho večera vrátit zpět do Litoměřic. Šel jsem zcela prázdným a ztichlým Václavákem. Na zemi rozbité brýle, kusy oblečení, boty, kaluže krve, rozházené věci z tašek. Tísnivý pocit. Došel jsem pak k jedné z bočních ulic a ta byla stále sevřená policejním kordonem. Musel jsem tedy těsně mezi policisty se štíty a obušky projít. Všiml jsem si, že se tak divně po mně dívají, jako by byli opilí nebo zfetovaní. Byl jsem rád, že jsem mezi nimi prošel bez problémů, dostal se zpět na Florenc a ještě toho pozdního večera se šťastně vrátil do Litoměřic. Kolegové už na mě čekali. Podařilo se jim utéct a obávali se, že já jsem asi skončil v policejní vyšetřovně. Dlouho do noci jsme si pak vyměňovali své zkušenosti a diskutovali o oněch dramatických událostech.

Moje první osobní vzpomínka na čin Jana Palacha sahá však už do roku 1969. Žil jsem tehdy v Českých Budějovicích a jako malý kluk si vzpomínám, že studenti drželi ve vypuštěné Samsonově kašně na dnešním náměstí Přemysla Otakara II. solidární „Palachovu“ hladovku a lidé jim tam chodili vyjadřovat svou podporu.

Alexandr Vondra

Vzpomínky se dělí na dny před lednovou palachiádou a pak na dny následné. Před tím jsme byli trochu namlsaní tím, že nám v prosinci roku 1988 bolševici nezakázali demonstraci na Škroupově náměstí. Byli jsme rozhodnuti tehdy 20.výročí od smrti Jana Palacha připomenout přímo na Václaváku. Necouvli jsme ani když nám to zakázali, ani když StB pomocí vykonstruovaných anonymních dopisů adresovaných Václavu Havlovi vyhrožovala smrtí dalšího studenta. Po nocích jsme ve velkém distribuovali do schránek letáky. Bylo to složitější než dnes, protože žádné mobily ani sociální sítě ještě neexistovaly, ale zas to bylo dobrodružnější. Také jsem tehdy navštívil sochaře Olbrama Zoubka, který kdysi snímal Palachovu posmrtnou masku. Zvažovali jsme, že bychom ji veřejnosti ukázali ve Všetatech, městečku, kde Palach žil, kde jsme také chystali vzpomínkovou demonstraci. V předvečer výročí jsme společně s manželkou, s Danou Němcovou, s níž jsem denně spolupracoval (byli jsme ještě s Tomášem Hradilkem mluvčími Charty 77 a jedni ze svolavatelů demonstrace), s Václavem Havlem a dalšími šli pěšky položit kytky k pomníku svatého Václava na Václaváku. Ale na místo činu už jsme nedošli. Ještě před Národním muzeem nás zadržela StB. Převezla nás nejdřív na policejní služebnu ve Školské a pak rovnou do vazební věznice v Ruzyni. Tím začala ta druhé fáze vzpomínek. Byli jsme za mřížemi. Ale o to větší radost jsme měli posléze, když jsme se dozvěděli (po propuštění za několik týdnů), že se lidé nenechali odradit a navzdory značné policejní brutalitě chodili demonstrovat na Václavák ten inkriminovaný týden každý den. Svou odvahou a odolností přispěli k tomu, že se česká veřejnost začala probouzet k větší aktivitě. V listopadu 89 to přineslo kýžené ovoce

Libor Dvořák

Vybavím-li si Palachův týden 1989, musím konstatovat, že největším a nejpříjemnějším překvapením pro mě (jistě jako pro mnoho dalších) tenkrát byla úpornost a odhodlání tisíců lidí nenechat se zastrašit brutalitou vskutku stupidního totalitního režimu, paradoxně zosobňovaného intelektuálním chudinkou a „kůlem v plotě“ Miloušem Jakešem. I když jsme to tehdy ještě netušili, byla to generální zkouška na mnohem rozsáhlejší a tentokrát už vítězný vzmach milionů Čechů a Slováků, který ještě do konce téhož roku na povrchu jednolitý, uvnitř však zcela zpráchnivělý režim povalil. O to smutnější je pro našince dnešní orientace značné části našich občanů na politické veličiny a projekty, opentlené zcela zjevnými autoritářskými manýrami.

Monika MacDonagh-Pajerová

Už bych měla být zkušenější a po loňském 28. říjnu i opatrnější, ale protože ve středu 18. ledna to vypadalo povzbudivě, přemluvila jsem pár kamarádů, že půjdeme ve čtvrtek znovu. A tentokrát jako by se rozhodli, že nám ukážou, že tohle se v socialistickém Československu dít nebude! Nacpali nás do průchodu Zemědělského nakladatelství a nalepená na sklo jsem zase zažila dlouhý, bezmocný, hrozný strach. Z Václaváku mířili přesně vodními děly, objížděli hroznými buldozery s radlicemi celé náměstí, za nimi obrněné transportéry, jako ve válce. Vyděšení lidé za námi nás ještě víc přitlačili na skleněnou výlohu, kolem sebe jsem slyšela výkřiky a pláč, sama jsem ani volat o pomoc nemohla. Jako ve zlém snu, nemohla jsem vykřiknout. Bylo mi jasné, že jestli lidé za námi ještě víc zpanikaří, proletíme tentokrát všichni tou výlohou, budeme pořezaní, pomlácení, a já ztratím brýle. (Moje největší obava, až na hranici obsese, že budu slepá jako krtek, jim napospas vydaná.) „Jak mě zase vůbec mohlo napadnout, že bych sem šla s Emičkou?“ 188 drmolila jsem si pro sebe při pohledu na mladého tatínka, snažícího se chránit holčičku tak ve věku té mojí. Nemohl vědět, jak to dopadne. Nemohla jsem vědět, co se bude dít. Dostala jsem lekci – ten týden jsem s Emičkou už raději vůbec nevylezla ven. Proč je nás vždycky pár někde a pár jiných lidí mezitím někde jinde? Moji prarodiče věřili, že do švestek komunismus padne. Spadlo hodně švestek za těch víc než čtyřicet let, a oni jsou tady pořád. Táta s mámou chodili v Mělníku na stejné gymnázium jako Jan Palach, o pouhý rok výš. Když jsem se vyptávala, říkali trochu neochotně, že to byl nenápadný, skromný kluk, ani si ho pořádně tehdy nevšimli. Začal pak dojíždět do Prahy na filozofickou fakultu, studoval samozřejmě historii. Když se rozhodl vzbudit národ z rezignace, byly mi tři roky.

(Tato vzpomínka je úryvek z knihy Vezměte s sebou květinu od Moniky MacDonagh-Pajerové, která vyšla v roce 2014)

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner