Po kasání se, že vyřeší migrační krizi, a po radách britské premiérce, co že má dělat s brexitem, by si jeden myslel, že vstupy Andreje Babiše do evropské politiky už nemohou ničím překvapit. Středa ukázala, že mohou.

Deník N totiž přinesl zprávu, že český premiér se na jednání vlády vyjádřil, že by se Česko za tři roky mohlo vzdát rotačního předsednictví v Radě EU. Prý jde jen o „žvanírnu a pojídání chlebíčků“, která stojí zbytečné peníze. Babiš své výroky sice později tradičně mírnil a upravoval, zprávu ale mezitím převzala řada domácích a zahraničních médií. Česká evropská politika tak má opět z ostudy kabát, protože Andrej Babiš a jeho apologeti jsou zase vedle.

Babišovo ohrnutí nosu nad předsednictvím vychází z názoru, že jej Lisabonská smlouva takříkajíc vykleštila. To znamená, že mu vzala ten nejblyštivější, mediálně nejvděčnější obsah. Česká republika v roce 2009 jako jeden z posledních států předsedala ještě před lisabonskou reformou, a užila si tedy řízení Evropské rady a roli kolektivního kvaziministra zahraničních věcí EU. Předsednický stát tehdy nejen vedl summit, ale hrál i prestižní první housle ve společné zahraniční a bezpečnostní politice. Není třeba dodávat, kolik by tu Andrej Babiš ukořistil milovaných „selfíček“.

Jenže předsednictví ani evropská politika nejsou o věčně blikajícím iphonu. Skutečným významem předsednictví stále zůstává obrovský vliv na práci Rady EU a potenciálně obrovský přínos pro předsedající stát.

Šance získat kapitál

Za prvé, předsednický stát je v Radě EU zodpovědný za veškerá vyjednávání a tvoří hlavního architekta shody mezi státy. Země v čele Rady, jakýsi pavouk ve středu sítě, tedy má bezprecedentní přístup k informacím a pozicím ostatních zemí. Pokud je šikovný, předsednictví mu může sloužit k navázání, zesílení a rozšíření koaličního potenciálu. Netřeba dodávat, že schopnost budovat spojenectví je pro malé země zcela zásadním předpokladem pro úspěch v evropských institucích. Je-li totiž něco v evropské politice zlato, jsou to právě spojenectví a koalice. Předsednictví může být zkratkou, která k tomuto zlatu vede.

Za druhé, předsednictví dává prostor k posunutí žádoucích legislativních aktů i nelegislativních aktivit. Je pravda, že agenda je z až 90 % daná, zpravidla zděděná z předchozích období, ale 10 % je stále slušný prostor, ve kterém se hlavně menší země mohou solidně profilovat. Možnost ovlivňovat agendu pak má svůj rozměr také ve vyjednávání mezi Radou a Evropským parlamentem, kde předsednictví jedná za Radu.

Kromě evropské roviny, kde dobře zvládnuté předsednictví posiluje politický a vyjednávací kapitál dané země, má šestiměsíční řízení klíčové evropské instituce význam také pro samotný stát a jeho správu. Je to totiž obrovský impuls pro úředníky i politiky, kteří dostanou šanci získat podstatný znalostní a sociální kapitál. Jen je potřeba připravit strategii využití předsednického personálu a implementovat ji.

Schopnost budovat spojenectví je pro malé země zcela zásadním předpokladem pro úspěch v evropských institucích.

Babišovy stesky nad stovkami úředníků, které bude potřeba pro předsednictví přijmout, jsou ve světle bobtnání finančních úřadů a dalších represivních institucí směšné. Česká evropská politika je i ve své úřednické rovině stále velmi mladá a jakýkoli pozitivní impuls jí prospěje. Nehledě na to, že znalost evropských procesů je potřeba kontinuálně udržovat, k čemuž je předsednictví ideální příležitost.

I když je samozřejmě otázka, zda je v případě nynějšího českého premiéra vůbec co udržovat: míra neznalosti, zkratovitých a diletantských vyjádření vede vždy zpět k myšlence, že hlava české vlády redukovala evropskou politiku jen na zmíněnou selfíčkovou diplomacii. A pro tu není žádná znalost třeba. Tady opravdu stačí jen žvanit.