Demonstrace Stojíme za Ukrajinou na Václavském náměstí v Praze 27. 2. 2022 FOTO: Kateřina Herodesová, se svolením autora
FOTO: Kateřina Herodesová, se svolením autora
Nesmíme zaměňovat příčinu s následky. Ano, Ukrajinci nemají rádi Rusy, jsou vůči nim velmi ostražití. ale nic není bezdůvodné. Je třeba ptát se, proč tomu tak je? Odpovědí je nám historie, ukrajinský národ si prošel v minulosti peklem a dříve neměl rád ani Poláky. V současnosti jsou však ukrajinsko-polské vztahy na nejlepší úrovni v dějinách obou národů. Polsko nyní v současném konfliktu patří mezi nejvýznamnější stoupence Ukrajiny a zásadní odpůrce ruské agrese. Proto se zaměřím na ukrajinskou historii především z hlediska vztahů s Ruskem.
Především není pravdou, že Ukrajině chybí tradice vlastní státnosti, což bývá častá námitka nepřátel samostatné Ukrajiny.
Prvním státním útvarem na ukrajinském území byla tzv. Kyjevská Rus, která vznikla na sklonku 9. století. Důležitým momentem byl rok 988, kdy kníže Vladimír přijal křesťanství východního ritu (pravoslaví). Kyjevská Rus pak byla v polovině 13. století vyvrácena tatarským vpádem. Za počátek své státnosti ji považují Ukrajinci i Rusové, ale to je nic proti ničemu. Stejně tak se u nás hlásí k Velké Moravě Češi, Moravané i Slováci. Centrum Ruska se později posunulo východněji. Pravdou je, že Kyjevská Rus byla díky svým bohatým stykům s vyspělým Západem na daleko vyšší civilizační úrovni než Moskevské knížectví, které se stalo centrem sjednocování Ruska. Jeden příklad za všechny, významný rozdíl v trestním právu. V Kyjevské Rusi nesměl pán beztrestně zabít poddaného, v Moskevském knížectví ano.
Území současné Ukrajiny se posléze dostalo pod nadvládu Litvy, Polska a Ruska. V 17. století pak povstal kozácký hejtman Bohdan Chmelnickyj proti polské nadvládě a výsledkem bylo rozdělení země na pravobřežní polskou a levobřežní ruskou Ukrajinu. Hranici tvořila řeka Dněpr, na níž leží i hlavní město Kyjev. Později větší část území současné Ukrajiny připadla po trojím dělení Polska v letech 1772–1795 Rusku, menší část pak Rakousku.
Moderní ukrajinský národ s vlastním písmem, které se liší od ruské azbuky, vznikal v 19. století. Hlavním protagonistou ukrajinského národního hnutí se stal básník Taras Ševčenko. Původem byl nevolník, který se teprve ve 24 letech poddanské závislosti zbavil a stal se svobodným občanem. Ve svých dílech se často vracel k osobnostem z ukrajinské historie a ke kozákům. Zajímavé je, že poezii psal ukrajinsky, byl průkopníkem spisovné ukrajinštiny, prozaické texty však publikoval v ruštině. Ševčenko byl za svoji proukrajinskou činnost pronásledován carským režimem a v roce 1847 za trest poslán do vojenského pracovního oddílu, ve kterém strávil deset let. Za dva roky po propuštění byl znovu zatčen pro pobuřování a vězněn v Čerkasech. Po propuštění předčasně umírá v roce 1861 v Sankt Petěrburgu. Jeho osud je důkazem toho, že mnozí Ukrajinci se nepovažovali za součást ruského národa, ale za odlišné, i když blízké etnikum s vlastním jazykem a písmem.
Zákaz používání ukrajinštiny
Jenomže naráželi na odpor carského režimu a po staletí čelili drsné rusifikaci. Je pravdou, že car Alexandr II. zavedl v Rusku některé reformy, které poměry v zemi výrazně zlepšily. Jednalo se o zrušení nevolnictví v roce 1861, obnovení autonomie univerzit o dva roky později, v roce 1864 pak o zavedení porotních soudů a připuštění obhájců ve veřejných trestních řízeních a hlavně o zřízení místních volených samospráv na úrovni obcí, měst a oblastí (okresy, kraje).
Jenomže národnostní útisk Ukrajinců zůstal. Ruské úřady považovaly ukrajinštinu za dialekt ruštiny a její výuka byla ve školách zakázána. Carský ministr vnitra hrabě Pjotr Valujev dokonce vydal v roce 1863 tajný oběžník zakazující publikování vědeckých a osvětově popularizačních knih v ukrajinštině a rovněž zakázal ukrajinské nedělní školy.
V roce 1876 pak Alexandr vydal v německých lázních Bad Ems, kde byl na léčení, zvláštní nařízení, podle kterého bylo zakázáno tisknout jakékoliv knihy v ukrajinském jazyce nebo takové dovážet ze zahraničí. Folkloristické sbírky sice mohly být vydávány v ukrajinštině, ale tištěné ruskou azbukou, nikoliv ukrajinským písmem. Do ukrajinštiny však nesměla být překládána díla z cizích jazyků a bylo zakázáno ji používat jako vyučující jazyk ve školách. Původně byly také zakázány divadelní hry v ukrajinštině a pořádání koncertů ukrajinských písní. Toto opatření sice později zmírnil Alexandrův nástupce, jeho syn Alexandr III., stálá ukrajinská divadla však nesměla být i nadále zřizována.
Stoupenci ukrajinského národního hnutí byli carským režimem perzekvováni, zavíráni do vězení, posíláni do vyhnanství a vyhazováni z práce. Mnozí z nich před tímto krutým pronásledováním volili odchod do emigrace. Rusové tento útisk ukrajinských vlastenců zdůvodňovali obavami z ukrajinského separatismu. Ty však byly liché, Ukrajinci si přáli možnost svobodného používání vlastního jazyka, federalizaci a demokratizaci Ruska, ale nikoliv odtržení od něj.
Svoboda Ukrajinců v habsburské monarchii
Paradoxem je, že svobodně se mohl ukrajinský národ rozvíjet v habsburské monarchii, respektive v její rakouské předlitavské části v Haliči a Bukovině, po vydání tzv. prosincové ústavy v roce 1867, což bylo sedm zákonů, které zajišťovaly občanům základní lidská práva. Mimo jiné v ní stálo:
„Všechny národní kmeny státu jsou rovnoprávné a každý národní kmen má nedotknutelné právo na hájení a péči o jeho národnost a jazyk.“ Toho bohatě využili i Ukrajinci, a tak na začátku 20. století existovalo na 3000 základních škol s vyučovacím ukrajinským jazykem, dále 6 státních středních škol a 15 soukromých středních škol. Ukrajinské katedry existovaly na univerzitě ve Lvově. Ukrajinsky hrála divadla, existovalo mnoho ukrajinských spolků. V roce 1898 pak byl po vzoru českého tělocvičného spolku Sokola založen ukrajinský Sokol.
V roce 1914 vypukla I. světová válka a ruská armáda zpočátku na několik měsíců obsadila i velkou část Haliče, která patřila Rakousku-Uhersku, respektive rakouské části dualistické habsburské monarchie. Žilo zde početné ukrajinské obyvatelstvo, které zde mělo vlastní školy (ukrajinsky se přednášelo i na lvovské univerzitě), kulturní a společenské instituce atd. Ukrajinci zde nebyli národnostně omezováni. Ruská okupace však znamenala zákaz všech ukrajinských institucí a ukrajinštinu ve školách nahradila ruština. Národně uvědomělí Ukrajinci včetně řeckokatolického metropolity Andreje Šeptyckého byli ruskými úřady zatčeni a deportováni do nehostinných oblastí ruského vnitrozemí, hlavně na Sibiř. Řeckokatolická církev měla být zlikvidována a věřící násilně převedeni pod pravoslaví.
Pak se ovšem nelze divit tomu, že desítky tisíc ukrajinských válečných zajatců, kteří sloužili v ruském vojsku, se hlásili jako dobrovolníci do rakousko-uherské armády, aby mohli bojovat proti carovi za svobodu své utlačované vlasti. Takoví legionáři v obráceném gardu. V této oblasti žilo i poměrně dost Poláků, a je zajímavé, že polština zůstala ruskými úřady tolerována.
Bolševický teror na Ukrajině
Komunistickým převratem listopadu 1917 v Rusku si Ukrajina nepolepšila. Bolševici sice hlásali právo národů na sebeurčení až do odtržení, ovšem nic takového ve skutečnosti nechtěli. Vpád rudých vojsk na Ukrajinu znamenal počátek děsivého komunistického teroru včetně masového vraždění desítek tisíc lidí, mezi nimiž byly i ženy a děti. Tak ve městě Hluchiv byl velitelem bolševických band jakýsi námořník baltského loďstva Cyganok. Jelikož byl nespokojený s počtem podřezaných statkářů, tak přikázal pobít a podřezat dokonce i děti z místního gymnázia. V lednu 1918 pak rudí dobyli Kyjev a nastala vláda hrůzy. Zavražděn byl kyjevský metropolita Volodymyr Bohojavlenskyj, hromadně byli zabíjeni lékaři, učitelé, umělci a vůbec všichni, kdo se hlásili k ukrajinské národnosti. K zastřelení ovšem často stačilo jen to, že se rudému vojákovi líbily dotyčného boty.
Pohroma v podobě uměle vyvolaného hladomoru pak nastala na Ukrajině na příkaz Moskvy počátkem třicátých let minulého století. Zahynulo při něm tři až pět milionů Ukrajinců. Přesný počet obětí nelze zjistit, kvůli úmyslnému zatajování této tragédie stalinistickými zločinci. Hladomor byl vyvolán především nereálným plánem úrody a rekvizicí veškerého obilí, následkem čehož nebozí zemědělci neměli co zasít a umírali hlady. Rudá trestná komanda přitom neváhala nebohé farmáře při vymáhání dodávek krutě mučit. Zoufalí lidé si vařili kůru, jedli mech a trávu, časté byly i případy kanibalismu.
Bolševici cíleně likvidovali nepohodlné skupiny obyvatelstva, což dokazuje i fakt, že zabránili mezinárodním organizacím v pomoci hladovějícím, s tím, že žádný hladomor neexistuje. SSSR dokonce i v letech ukrutného hladu vyvážel minimálně dva miliony tun obilovin ročně. Moskevské komunistické vedení vědomě lhalo celému světu a bohužel i mnoho slušných lidí jeho báchorkám uvěřilo.
Upalování ukrajinských dětí komunisty za hladomoru
Na počátku června roku 1933 otiskly brněnské noviny Svoboda dopis ukrajinské ženy své matce, která žila na severní Moravě. V něm píše, že dětí-sirotků bylo tolik, že si s nimi komunisté nevěděli rady, a proto je sehnali do jedné stodoly a tam je upálili. Tato zvěrstva potvrzují též současní ukrajinští historici jako například profesor Serhyj Kulčyckij.
Pravdou je, že pole byla často obehnána ostnatými dráty a střežena příslušníky NKVD (sovětské komunistické gestapo) s puškami. Ti neváhali střílet i po dětech, které si z hladu chtěly utrhnout pár klásků. Kolektivně byly trestány celé vesnice, které nesplnily povinné dodávky. Ty byly odříznuty od svého okolí, milicionáři bránili jejich obyvatelům v odchodu a tím pádem je včetně žen a malých dětí odsoudili k smrti hladem.
Ani nepřekvapuje, že hladomor byl na Ukrajině rovněž provázen násilnou rusifikací, kdy se ve školách místo ukrajinštiny začala vyučovat ruština, byla zavírána ukrajinská divadla, muzea atd. a ukrajinští kulturní pracovníci končili v gulazích. Do oblastí, kde bylo vyhlazeno původní ukrajinské obyvatelstvo, přicházeli Rusové.
Z hlediska těchto předcházejících hrůz se nelze divit tomu, že mnozí Ukrajinci vítali v roce 1941 německé vojáky jako osvoboditele. Nemohli tušit, že nacismus je stejné zlo jako komunismus. Jistě, i někteří Ukrajinci se za II. světové války dopouštěli zvěrstev, ať už účastí na židovském holocaustu či masakrech Poláků. Jenomže to nemůže omluvit předchozí zločiny páchané na Ukrajincích na příkaz Kremlu. A za vše špatné, co přišlo z Moskvy, mohli Rusové. Ruský útisk Ukrajiny je na historických faktech jasně doložený. Z tohoto hlediska je pak nevraživost Ukrajinců vůči Rusům pochopitelná.
Problémem je, že Rusové se odmítají za své zločiny spáchané na Ukrajincích omluvit, což jenom přilévá olej do ohně. Ruský prezident Vladimir Putin pak tvrdí, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ, což si ovšem většina obyvatel Ukrajiny nemyslí.
Všechny tyto skutečnosti je třeba si uvědomit, než se začne Ukrajincům vytýkat jejich vztah k Rusům.
