Ostře sledované vlaky FOTO: Archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
FOTO: Archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Celovečerní prvotina Jiřího Menzela (23. 2. 1938 – 5. 9. 2020) Ostře sledované vlaky (1966) byla v Americe oceněna Oscarem za rok 1967 jako nejlepší neanglicky mluvený film. Doma se však nevyhnula pochybnostem, zda neznevažuje protektorátní protinacistický odboj. Dosud mytizovanou a komunisty politicky manipulovanou problematiku propojila totiž s pohledem do lidské intimity a hrdinovo dospívání v muže dostalo ve filmu náhle dráždivý tragikomický dvojsmysl.
Když se někdo jmenuje Hrma, což je anatomické označení pro stydký pahorek, může mít už tím o zábavu postaráno. Miloš Hrma (Václav Neckář), elév na nevelké železniční staničce, má však jiný problém. Slušný chlapec z akurátní železničářské rodiny by se rád zbavil svého panictví, jenže nemá s kým. V práci mu sice ráda vyjde vstříc průvodčí Máša (Jitka Bendová), ale dostaví se debakl, po kterém se Miloš pokusí o sebevraždu.
Válka kolem, válka v sobě
Až když je Miloš zachráněn, vysvětlí mu psychiatr MUDr. Brabec (Jiří Menzel), že ejaculatio praecox, čili předčasný výron semene, není v jeho věku nic fatálního. Mladým mužům se to běžně stává a řešením by bylo uchýlit se s dalším pokusem k nějaké starší a zkušenější ženě. Ale kde ji vzít? Maminkovsky starostlivá paní přednostová (Libuše Havelková) mu pomoc odmítne, a tak se poslední instancí stane chápavá intrika zkušeného sukničkáře, výpravčího Hubičky (Josef Somr), prostřednictvím tajemné odbojářky a artistky Viktorie Freie (Naďa Urbánková).
Hubička stačil už ve službě orazítkováním obnaženého zadečku telegrafistky Zdeničky Svaté (Jitka Zelenohorská) zničit kariéru bodrému a zároveň explozivnímu přednostovi stanice (Vladimír Valenta), a to bohužel právě v čase, kdy nádražím projíždějí ostře sledované vojenské transporty. Válka se evidentně chýlí ke konci, říšská branná moc je v agónii, její vražedný mechanismus však stále pracuje jako dobře namazaný stroj, poháněný i servilitou kolaborantů typu rady Zednicka (Vlastimil Brodský), který přijede Hubičkovu aféru vyšetřovat.
Okouzlení Hrabalem
Inspirační zdroje scénáře, který Menzel psal společně s Bohumilem Hrabalem (1914–1997) podle jeho novely Ostře sledované vlaky (1965), sahají až k roku 1949, kdy Hrabal napsal povídku Kain, v níž se objevuje „trauma lásky se sebevraždou“. Z roku 1953 pak pochází povídka Fádní stanice, skoro masochistický vypravěčský kaleidoskop nejrůznějších železničářských poklesků, ať už skutečných, či vymyšlených, které Hrabal nashromáždil koncem války v kurzu a pak i v praxi výpravčího na dráze v Kostomlatech u Nymburka.
Když asi v roce 1963 dostal nabídku z nakladatelství Čs. spisovatel na vydání jakéhokoli textu, vznikl, jak popsal, „spletený copánek“ Ostře sledovaných vlaků právě z těchto dvou podstatně přepracovaných povídek. Menzel z něj četl časopiseckou ukázku už před knižním vydáním, a když mu dramaturg Václav Nývlt nabídl za tvůrčí skupinu Filmového studia Barrandov (FSB) Šmída – Fikar zfilmování stále ještě rukopisné novely, ihned souhlasil, aniž by ji znal jako celek. Hrabalem byl prostě okouzlen, už na kolektivní pentalogii Perličky na dně (1965) podle Hrabalových povídek se úspěšně podílel Smrtí pana Baltazara a evidentně si spolu přes zásadní věkový i zkušenostní rozdíl velmi brzo dobře porozuměli lidsky i umělecky.
Liché výhrady
To se projevilo hned při společné práci na scénáři, když předtím „k adaptaci rukopisu neměli odvahu tři jiní čeští renomovaní režiséři“. Takhle to Menzel napsal ve svých vzpomínkách Rozmarná léta českého filmu (2013) a ani nám při natáčení svého portrétu do cyklu Zlatá šedesátá (2009) ze solidarity neprozradil, kteří kolegové to byli. Všichni se asi zalekli Hrabalova spontánního vypravěčského stylu plného přeskoků, motivických návratů a retrospektiv. Menzel, vyškolený na FAMU Otakarem Vávrou, zvolil k jeho přestavbě do bodového scénáře metodu přehledného lineárního vyprávění a také jiného, méně vyhroceného vyústění. Hrabal takový přístup v plném rozsahu akceptoval a na jeho základě napsal asi ve dvou verzích literárního scénáře Milošův příběh úplně znova.
Liché jsou tedy výhrady, které vyslovil v lednu 1969 ve Tváři Andrej Stankovič, že film je projevem „geneze kýče“, a to jednak už u Hrabala, zejména však u Menzela. A to Stankovič ani nemohl znát původního Kaina, srovnával film už s jeho přepracováním v Legendě o Kainovi, která vyšla časopisecky 1967 a pak v souboru Morytáty a legendy (1968). Ve filmu se osobní i nadosobní pohnutky jednání postav ve zrychleném závěru dramaticky protnou a divák je atakován tázáním po hierarchii hodnot v lidském jednání. V nejistotě, zda prokázaná mužnost je víc než odbojové hrdinství, tkví hlavní, dobově provokativní devíza filmu. Tragické a komické se v něm účinně překřížilo až po katarzní závěr, který zjemnil původní mučivé umírání Miloše spolu s německým vojákem, jaké prezentuje novela. Zároveň se ale přece jen vyhnul už natočené crazy pointě, že Miloše výbuch bomby svržené na muniční vlak jen odmrští do koruny stromu a on přežije.
Když vlaky jezdily ještě včas
Literární příprava filmu se odehrávala v době Menzelovy vojenské služby v Čs. armádním filmu, po návratu do civilu na podzim 1965 už byla u konce a 6. 12. 1965 skupina schválila scénář k realizaci. V lednu měl Menzel hotový technický scénář, samotné natáčení započalo 7. 2. 1966 a skončilo 14. 6. 1966, 44 dní v exteriérech, 20 dní v barrandovských ateliérech. Takřka výhradní natáčecí lokací byla železniční stanice Loděnice u Berouna, kterou kameraman Jaromír Šofr spolu s architektem Oldřichem Bosákem vytipovali jednak pro její malý provoz, nenarušující natáčení, a zachovalý dobový vzhled, jednak pro protilehlou stráň, zcela uzavírající horizont. Na ni si nechali Menzel se Šofrem navíc ještě postavit věž, aby mohla kamera pozorovat staniční dění z nadhledu.
Jeho kombinace s mikrokosmem staničky, jejími zvuky a živočichopisem postav dotvářejí dokonale atmosféru filmu. Zlidšťují zobrazovanou dobu, „kdy vlaky jezdily ještě včas a železničáři nosili čisté uniformy“, jak se vyjádřil Menzel ještě během natáčení, a tím jako by vytvářely jakýsi bezděčný kontrapunkt k pokleslé socialistické přítomnosti, navzdory zjevné protektorátní osudovosti. Přesto, či právě proto to Menzel hned schytal od režimního kritika Jana Klimenta, který ho školometsky poučil, že v té době vozily vlaky lidi do koncentráků…
Archaizující obrazové pojetí
„Abychom zobrazili protektorát stylově, zvolili jsme arachaizující klíč. Nahrála tomu jednak černobílá surovina, protože epocha černobílého filmu nemohla být nahrazena pozdější epochou filmu barevného,“ řekl mi Jaromír Šofr v roce 2020 do knihy Služebník krásné kinematografie. „Na nádraží se samozřejmě nevyhnete akademickým perspektivám, ty tam jsou přirozeně ve sbíhajících se kolejích. Nám ale šlo o minimum diagonálních kompozic, a naopak o archaizující kompozice ve frontálním postavení. Dominantní linie perón, zábradlí, chodník byly snímány úplně frontálně, což je návrat až k počátkům filmu, až k Mélièsovi. A ono to s protektorátem souznělo.“
„A potom tonalita obrazu. Už jsem měl praxi (z Kachyňova filmu Ať žije republika, 1965), takže jsem věděl, že nádražíčko a všechny železničářské věci kolem se dají udělat velice působivě svícením, realisticky, imitováním nádražáckých lamp, zelených stínidel, která vytvářejí okolo ostré stíny na stěnách. Takové úkoly se daly na tehdejší materiál realizovat, zachytit průjezd nočního vlaku, kde exponoval jiskry z komína lokomotivy, nebo světlo olejové lampičky v případě erotické scény. Všechny tyhle šerosvity se v jejich jednoduchosti daly uskutečnit.“
Paleta lidských typů
Navíc se Menzelovi podařilo pro film získat celou paletu neokoukaných hereckých i nehereckých typů, které dokázaly pod jeho vedením vytvořit věrohodně stylizovaný obraz všední protektorátní mentality. Do hlavní role myslel původně na Vladimíra Pucholta, ten ale nemohl, pak i na sebe, nakonec mu manželka Ladislava Fikara poradila Neckáře, který svou křehkostí a naivismem udal Vlakům tón. Do Hubičky chtěl obsadit Rudolfa Hrušínského, ten ale také nemohl, pro Somra šlo o první opravdovou filmovou roli a stala se hned jeho ikonickou. Iva Janžurová odmítla roli Zdeničky kvůli její choulostivosti, o Mášu se ucházela i Helena Vondráčková, roztočila ji Naděžda Gajerová, v dubnu 1966 byla po dohodě s režisérem přeobsazena Jitkou Bendovou.
Do role kolaboranta Zednicka obsadil Menzel záměrně a pro kontrast muže s dobráckou tváří Brodského, jako přednostu stanice mu ředitel FSB Vlastimil Harnach dohazoval Karla Högera pro jeho diváckou oblíbenost. Menzel si však prosadil scenáristu Vladimíra Valentu, se kterým se teprve krátce předtím seznámil na filmu Jána Kadára a Elmara Klose Obžalovaný (1964). Valenta měl pouze dávnou průpravu z ochotnického divadla, tady však svým naturálním projevem zazářil a jeho zoufalý výrok „Inspektorská zahrádka je v prdeli!“ se stal doslova okřídleným. Jako lektor FSB Vlaky už předtím ve studiu prosazoval a v roce 1997 mi do knižního rozhovoru Vykašlat se na to! (2021) o Menzelovi jednoduše řekl: „Prostě ve mně toho blbýho přednostu našel.“
Oscar a Gottwald, zadnice a puritáni
Výrok má zajímavou pointu v tom, že když Valenta v roce 1968 emigroval do kanadského Edmontonu a zaměstnal se tam z nouze jako umývač aut v servisu, hrály se Vlaky zrovna v kině v téže ulici. Diváci ho poznávali, začali za ním jezdit televizní zpravodajci a novináři a do půl roku se stal scenáristou a pak i hercem a producentem Kanadského národního filmového úřadu. To už ovšem táhly Vlaky vítězně světem: premiéra se odehrála 18. 11. 1966, už předtím film získal Velkou cenu v Mannheimu, v roce 1968 mimo jiné Oscara, doma byli Menzel a Hrabal oceněni v roce 1967 Trilobitem, v roce 1968 Státní cenou Klementa Gottwalda.
Nenaplnily se naštěstí obavy ústředního ředitele Čs. filmu Aloise Poledňáka, se kterými si vynucoval vystřižení scény s razítkováním s tím, že by mohla pobouřit jemnocit pracujících. Menzel nabídl, že dá na názor lidí z Loděnice, kteří se natáčení zúčastnili a pro které tam už 26. 8. 1966 uspořádal štáb předpremiéru. Po projekci vzbudilo při besedě Menzelovo vyjádření, „že je tu názor, abych vystřihl tu nahou zadnici“, podle záznamu Jany Zvoníčkové „nesouhlasný rozruch“. Naopak výrok z publika „Ta zadnice je tam podaná tak, že to nemůže nikoho urazit“ sklidil aplaus. Scéna ve filmu zůstala, erotika filmu budila ale opravdu protichůdné reakce.
Auto za film
Pohoršena byla Menzelova maminka i Somrův tatínek, naopak pro producenty Carla Pontiho a Morise Ergase se do filmu v březnu 1967 dotáčely ještě dvě či tři explicitnější scény s Naďou Urbánkovou. Dokumenty dokládají, že například ve Francii pokládali titulky k filmu vyrobené v Praze za „příliš šokující“, v SRN se psalo, že „jen naprostá necitlivost může vyvolat potěšení z tohoto humoru“. Ideologie volné lásky teprve přicházela, dnešní politická korektnost nás možná zase vrací kamsi před ni.
Rozhodující ale je, že film dosáhl do roku 1970 doma návštěvnosti 1 487 000 diváků a byl prodán do třiceti zemí světa, jistě i díky výstižným pastišům dobové hudby Jiřího Šusta a střihu Jiřiny Lukešové. Pak se z domácích kin až do roku 1979 vytratil, padl na něj zřejmě stín Menzelových Skřivánků na niti (1969). Rozpočet Vlaků byl stanoven na 2 560 000 Kčs, výrobní náklady nakonec čítaly jen 2 169 000 Kčs. Honorář Jiřího Menzela činil 27 000 Kčs, tedy přesně částku, za kterou si pořídil své první auto, zeleného trabanta. Když v průběhu realizace filmu prohlásil, že Vlaky točí kvůli němu, sklidil za to stejné pokárání, jako když v 90. letech hájil svou hereckou účast v seriálu Novy Hospoda (1996–1997) potřebou rekonstrukce koupelny. Časy se mění, bezelstní provokatéři i moralisté beze smyslu pro nadsázku zůstávají.
