Pohled na dění v Hongkongu potvrzuje starou zkušenost. Když se do vás pustí někdo mocný, svět bude tak trochu protestovat, ale jinak se toho moc nestane. Proč? Protože váš protivník je silný, tak kdo by se hrnul do nějakých komplikací a konfliktů. Češi by to měli mít na paměti. To neznamená, že nemáme spojence, v tom jsme na tom lépe než dříve. Bohužel se může stát, že některý spojenec zakolísá, třeba když bude u moci nějaký zmatený psychopat. Nebo když další spojenci budou v nepřízni doby řešit své vlastní velké problémy.
Teď jsme na tom relativně dobře. Nemáme aspoň společné hranice s Ruskem a Čínou. Co jsou ale nějaké hranice, když přes ně rejdí různí agenti a lokajové nepřátelských mocností nerušeně metastázují do vedení země.
Hongkong je na tom ovšem bledě. Sinolog Martin Hála na webu Sinopsis.cz (a Aktuálně.cz) píše, že osud Hongkongu s jeho vnitřně rozporným statusem „symbolizoval po čtvrt století křehké ekvilibrium mezinárodních vztahů v období zrychlené globalizace po konci studené války… Stěžejní účast ‚komunistické‘ Číny v globalizaci předpokládala na jedné straně značnou ideologickou flexibilitu Pekingu, na druhé straně blahosklonnou víru světového společenství, že tamní zásadně odlišný politický systém nebude na překážku plynulé a otevřené spolupráci v ekonomice, mezinárodním právu či veřejném zdraví.“
Dopadlo to ale jinak. V roce 1984 byla uzavřena britsko-čínská dohoda o budoucnosti Hongkongu, a ten pak přešel pod čínskou správu v roce 1997. Mělo se tak dít podle principu „jedna země, dva systémy“, který měl zaručovat „vysoký stupeň autonomie“ a zachování velmi odlišného společenského systému po dobu nejméně padesáti let. Nakonec to komunistické vedení nevydrželo. „Právě probíhající zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců (čínská verze parlamentu) má zítra (28. května) schválit návrh zákona, který umožní zavádět opatření na ochranu státní bezpečnosti v Hongkongu přímo z Pekingu, bez účasti hongkongského parlamentu a vlády.“
Na ostrově teď budou moci působit orgány čínské státní bezpečnosti a Peking bude moci přímo rozhodovat bez účasti (částečně) volených místních představitelů.
Čína a Rusko se chovají stejně. Nějaké dohody pro ně nic neznamenají. Mezinárodní právo je pro smích. Ukrajina to zažila při anexi Krymu. Tchaj-wan vidí, co by ho čekalo, kdyby došlo k nějakému „sjednocení“.
K nám ruská nebo čínská vojska nenapochodují, aspoň ne za dnešní konstelace. Napochodují sem ale rádi všelijací „obchodníci“ a „poradci“ a najdou si u nás dost služebníčků, kteří jim rádi pomohou. Miloš Zeman a jeho okolí už dávno působí jako agitační středisko Kremlu a ÚV Komunistické strany Číny. Komu by se chtělo přispěchat na pomoc zemi, která si do čela zvolila tohle? A zemi, kde je premiérem proslulé čerpadlo evropských dotací a prvním místopředsedou Sněmovny brežněvista? Bude nás snad někdo chtít za cenu krve bránit kvůli našemu kopci s lithiem?
Minimum, co můžeme udělat, je to, že budeme přijatelně důvěryhodný stát. Propadli jsme se už dost nízko. Hongkongu ostatní pomohou už jedině tak, že přijmou uprchlíky z tamního právě budovaného rudého ráje. Jinak moc ne. Pokud si budeme budovat pověst, že jsme v blocích se svými spojenci tak trochu uvnitř a tak trochu venku, taky by se nám mohlo stát, že budeme časem už jenom venku. Pak by zdejší mloci velmi ožili a uchopili to do svých tlapiček.