Komunistický režim nejdříve likvidoval své odpůrce a příslušníky společenských vrstev a skupin, které považoval za nebezpečné. Spolu s nimi ale došlo hned i na ty, kdo byli sami kdysi komunisty. Někteří si romantické komunistické ideály ponechali, ale rozešli se ve zlém s komunistickou stranou, kterou poznali jako služebníka zločinného stalinistického režimu. K takovým patřil i Záviš Kalandra, který byl odsouzen a popraven v inscenovaném procesu s Miladou Horákovou.
Mezi ty ostré Gottwaldovy hochy se Kalandra svým původem a založením skutečně moc nehodil. Jeho otcem byl lékař a sociolog Břetislav Kalandra, který byl spolupracovníkem Tomáše Garrigua Masaryka.
V Praze vystudoval filosofii a klasickou filologii a v letech 1928–1930 pokračoval ve studiích v Berlíně. Znal sedm jazyků. Během této doby vstoupil do KSČ a vedl v ní komunistickou studentskou frakci. V polovině 30. let patřil k Surrealistické skupině, kterou zakládal jeho přítel Vítězslav Nezval.
Pak ale přišlo vystřízlivění. Prokoukl moskevské zinscenované procesy, ve kterých sovětský vůdce Josif Stalin likvidoval gardu starých revolucionářů, kteří ještě pamatovali Lenina – Trockého, Zinověva, Bucharina, Radeka, Rykova, Tomského, Kameněva. Poté byl Kalandra ze strany vyhozen a Julius Fučík ho napadal jako fašistického zrádce. Společně s Josefem Guttmannem, také vyhozeným ze strany, vydal v roce 1936 stať Odhalené tajemství moskevského procesu.
Tam se můžeme dočíst: „Spočtěte je dohromady: jsou to hlavy staré bolševické gardy… Teď o nich píše Rudé právo, že prý nikdy neměli nic společného s bolševismem. Celé Leninovo Polbyro posadil Stalin na lavici obžalovaných svého soudu – a podle Rudého práva celé Leninovo Polbyro nemělo nic společného s bolševismem. Na koho to chce RP lít svoji špínu? Na Lenina. A kdo si to troufá psát tyto ubohé lži? Jan Šverma, který opravdu už nemá nic společného s bolševismem od té doby, co vymyslel svoji pověstnou ‚republiku 28. října‘. Teď o nich máme věřit, že byli kontrarevolucionáři, teroristy, sprostými vrahy a tím nejhorším, čím dnes kdo vůbec může být: Hitlerovými agenty!“
To si Kalandra podepsal rozsudek smrti, aniž to věděl. Muselo se však počkat, až se jeho bývalí spolusoudruzi dostanou k moci.
Zbytek předválečné doby se věnoval publicistické činnosti. Vyloučení ze strany mu v očích nacistů nepomohlo, a tak byl v listopadu 1939 zatčen a až do konce války byl v koncentračních táborech Sachsenhausen, Flossenbürg a Ravensbrück a pak opět v Sachsenhausenu. Přečkal pochod smrti a mohl se vrátit domů.
Zatčen byl v listopadu 1949, když policie jela zatknout jeho švagra Arnošta Ungára. Během tohoto zatýkání si k němu zašel Kalandra náhodou zatelefonovat a byl zatčen také. Zatkli by ho nejspíš stejně, protože potřebovali nějakého údajného trockistu. Komunistům se také nemohl hodit někdo, kdo si hodně pamatoval a současně nebyl u nich. A označovat Stalinovy skvělé procesy za podvod, to bylo neodpustitelné. Výsledek je známý, 8. června 1950 byl odsouzen k smrti a 27. června popraven.
Jeho osud ukazuje hned několik věcí. Jednou z nich je to, že kdo chtěl vědět o podstatě stalinistického podvodu a byl schopen myslet, tak vědět mohl. Někteří nejspíš dokonce věděli, a stejně mlčeli. Dalším faktem je, že už před válkou byla KSČ sterilní ideologická sekta, která nesnesla pravdu. Největším nepřítelem byl ten, kdo od strany odpadl. Takto upadl v nemilost francouzský spisovatel André Gide. Ten byl nejdřív nadšen komunistickými ideály, ale pak navštívil SSSR a byl zděšen tím, co tam viděl. Napsal o tom knihu Návrat ze Sovětského svazu (1936). Komunisté ho pak ostře napadli a dost hlasitě i ti, co v SSSR nikdy nebyli. Jugoslávský komunista Milovan Djilas, který byl členem strany už před válkou, za války byl partyzánským vůdcem a po válce vysoce postaveným funkcionářem, začal stranu v 50. letech kritizovat. Několikrát se ocitl ve vězení. U nás mnoho členů strany vystřízlivělo až po roce 1968.
Konec těch, kdo upadli u vlastních soudruhů v nemilost, ale nebrání dalším, aby se se stejným nadšením vydali na podobnou cestu. Tak například web Konfrontace.com o Záviši Kalandrovi v březnu 2016 napsal: „Spíše plivnutím na jeho odkaz je ‚ocenění‘ dané mu Václavem Havlem roku 1991. Po převratu roku 1989 je nevybíravě zneužit antikomunistickou propagandou. A ač sám marxistou, je využit jakožto ‚mučedník vzdorující komunistickému režimu‘. Jak hanebné je toto označení vůči jeho památce revolučního marxisty! Z uznávaného marxistického vědce a žurnalisty loutkou antikomunistické propagandy…“
Někteří lidé mají v hlavě chaos dodnes.
