HISTORIE / „Žofinko! Žofinko, neumírej! Zůstaň naživu pro naše děti…“ šeptá František Ferdinand d’Este poté, co mu střela protnula krční tepnu. Jeho manželku Žofii Chotkovou, vévodkyni z Hohenbergu, zasáhl útočník přímo do břicha. Poslední přání se však následníkovi rakousko-uherského trůnu nesplní. Během pouhých pár minut od chvíle, kdy vrah stiskl spoušť, oba umírají. 

Výstřely bosenskosrbského atentátníka Gavrila Principa v Sarajevu osudného 28. června roku 1914 otřásly celým kontinentem, vrhly Evropu do krize a otevřely cestu k rozpoutání vůbec prvního válečného konfliktu v dějinách, který zasáhne téměř celý svět. Atentát ale způsobil i osobní tragédii. Ze tří dětí udělal sirotky a pořádně zacloumal s jejich životními osudy.

Náhradní rodiče

Poklidné nedělní červnové odpoledne na letním sídle Františka Ferdinanda d’Este v Chlumu u Třeboně přerušilo zazvonění telefonu. Třináctiletá dcera Žofie, o rok mladší Maxmilián a teprve desetiletý Ernst zrovna seděli u stolu, když jim vychovatel oznámil, že jejich rodiče byli zraněni při atentátu. O tom, že je už nikdy neuvidí, se dozvěděli až další den. 

V závěti Františka Ferdinanda d’Este stálo, aby se poručnictví nad jeho potomky ujal rodinný přítel a švagr, hrabě Jaroslav Thun. Výchovu, péči a lásku jim dávala i teta Jindřiška, mladší sestra zavražděné Žofie, která se pro ně stala náhradní maminkou a pomáhala jim překonat bolest ze ztráty milovaných rodičů. První světovou válku děti prožily v rodinném sídle na zámku Konopiště u Benešova, v bezpečí, v dostatku všeho a daleko od válečných hrůz. Teprve když evropské země složily zbraně a přišel mír, jejich poklidný život měl skončit.

Přelézali ploty

Vše, co připomínalo někdejší monarchii, vzbuzovalo v nově zrozené Československé republice nelibost až odpor. A týkalo se to i hohenberských dětí. V novinách si místní lidé četli historky o tom, jak se František Ferdinand d’Este špatně choval k českému služebnictvu. Šeptali si, že právě zde na Konopišti zajisté naplánoval spolu s německým císařem Vilémem II. světovou válku, i když ve skutečnosti arcivévoda válčení nenáviděl. Obyvatelé místních vesnic brzy začali přelézat ploty, procházeli se po zahradách zámku a hrdě mávali pod okny zámeckých pokojů českými vlajkami.

Vyvlastnění (Ne)Habsburků

Československé úřady po válce rozhodly, že na zámku Konopiště musí žít správce, jehož hlavním úkolem bude soupis tamějšího majetku. A krátce nato vláda prohlásila, že Konopiště i Chlum u Třeboně budou zahrnuty do procesu znárodňování. Na základě mírové smlouvy vítězných mocností totiž měly nově zrozené státy právo znárodnit majetek Habsburků. A státy, včetně poválečného Československa, toho využily.

Osiřelí potomci přitom do habsburského rodu nepatřili. Užívali titul vévodů z Hohenbergu, navíc se už v minulosti jejich otec pro ně zřekl nástupnického práva. Českoslovenští poslanci nicméně rozhodli, že zákon o konfiskaci majetku Habsburků bude platit i na ně. Zámek Konopiště i Chlum u Třeboně tak padl do rukou státu a Žofie, Maxmilián a Ernst rázem přišli o svůj domov.

Ponižující odchod

Pár minut na sbalení věcí a odjezd. Bez jakéhokoliv předchozího varování jim toto oznámil správce Konopiště v dubnu roku 1919. Vzít si přitom mohli prý pouze troje šaty a jedny boty. Nesměli si sbalit žádné matčiny šperky, deníky, alba s fotografiemi, zkrátka nic, co by jim mohlo připomínat domov. Navíc ze strachu, aby šlechtičtí potomci nebo jejich služebnictvo neodneslo pryč žádné cennosti, jim ještě těsně před odchodem byla důkladně prohledána zavazadla.

Dále čtěte

Pilníkem přímo do srdce. Ať jí jen ten, kdo pracuje, hájil se vrah císařovny Sisi

HISTORIE / Tajemný muž s tmavými vlasy a knírem vyráží vpřed ke dvěma ženám na nábřeží. Náhle se jakoby zapotácí,…

Sourozenci z Čech odešli žít do Rakouska, na zámek Artstetten a do Vídně, kde jim náležel podstatně skromnější rodový majetek. A zde se jejich cesty rozešly. Zatímco Žofie se vrátila do Československa a provdala se v Děčíně za Fridricha Nostitz-Rienecka, oba bratři za hranicemi už zůstali. Maxmilián vystudoval práva, Ernst se stal lesním inženýrem. Oba zůstali věrni smýšlení svých rodičů, v srdci stále byli monarchisté a znepokojeni poválečným politickým vývojem volali po svobodném Rakousku, nezávislém na nacistické německé vládě. Jen pár dní před vpochodováním německých vojáků do Vídně, v březnu roku 1938, rozbil Ernst výkladní skříň holí a strhl z ní Hitlerovu fotografii. Pomsta ze strany nacistů na sebe nenechala dlouho čekat.

Jako zvířata do káry

Po anšlusu němečtí nacisté veškerý majetek rodu Hohenbergů zabavili a oba bratry už na počátku dubna toho roku poslali za mříže. Za měsíc už s dalšími vězni nastupovali do přeplněného vlaku mířícího do koncentračního tábora Dachau. Dozorci o jejich vznešeném původu dobře věděli a pobyt jim znepříjemňovali, jak jen uměli. Zadávali jim ty nejtěžší a nejošklivější práce – museli čistit latríny, odvážet výkaly a navíc snášet neustálé bití a posměšky.

„S oběma zacházeli krutě. Zapřáhli je jako zvířata do káry s výkaly. Hnali je od latríny k latríně za stálého bití,“ vyprávěl po válce rakouský kancléř Leopold Figl. Zlomit se ale bratři nenechali. Strasti koncentračního tábora snášeli s „neotřesitelnou veselou důstojností potomků starého rodu“. Snažili se pomáhat druhým, dělili se s nimi o jídlo a brzy se stali mezi vězni velmi oblíbenými.

V zimě dalšího roku je nacisté přesunuli do kamenolomu ve Flossenbürgu, kde těžce pracovali až do sklonku roku 1940. Tehdy Maxmiliána propustili a převezli na zámek Artstetten. A zde, v jeho někdejším rakouském domově, který už mu ale nepatřil, byl držený v domácím vězení. Ernst mezitím pobýval mezi ostnatými dráty koncentračního tábora Buchenwald do roku 1943, než se konečně dostal na svobodu. Nacistické běsnění a nenávist tak oba přežili, ale s podlomeným zdravím. Ernst zemřel v roce 1954 v nedožitých 50 letech, Maxmilián o osm let později v 59 letech. 

Dále čtěte

Chcete pochopit ruskou válku na Ukrajině? Čtěte tyto knihy o napadené zemi i o agresorovi

Máme tu pro vás tipy na čtení. Sice to není právě odpočinková věc, ale týká se těch nejdůležitějších událostí, které…

Oplakávala syny

Ani k Žofii nebyla válečná léta příliš shovívavá. Protože rod manžela Nostitz-Rienecka byl německé národnosti, starší dva synové ze tří museli narukovat k wehrmachtu. O jednoho přišla v sovětském zajetí, druhý padl v bojích na východní frontě. Jejich ztrátu nesla velmi těžce. Doma v Československu po válce zůstat nemohla, a tak se i s rodinou přestěhovala do Rakouska. Oba své bratry přežila o spoustu let. Zesnula ve štýrském Thannhausenu až v roce 1990 ve věku 89 let.

Vnuci a pravnuci arcivévody Františka Ferdinanda d’Este žijí v Rakousku dodnes. Po sametové revoluci se Ferdinandova pravnučka Sofie Hohenbergová pokusila získat zpět Konopiště nebo alespoň jeho mobiliář. Argumentovala tím, že majetek jejích předků byl zestátněn zároveň s veškerým majetkem habsburského panovnického domu. Rod Hohenbergů ale oficiálně k panovnickému rodu nepatřil. U českých soudů však šlechtična nikdy neuspěla. Podle nich k převzetí majetku došlo na základě platného zákona, který, jak v roce 2011 poznamenal Ústavní soud, „byl přijat zákonodárným sborem v podmínkách demokraticky fungujícího státního zřízení“.