„Nelhal jsem. To je největší katastrofa, které se můžete v životě dopustit při takové práci. Začnete-li otevřeně lhát, během několika málo týdnů, možná měsíců vás ta lež dožene,“ řekl v rozhovoru mluvčí na odchodu Jiří Ovčáček v rozhovoru, který poskytnul kolegům ze Seznam Zprávy.
S blížícím se koncem mandátu Miloše Zemana nastává konec i pro jeho věrného Jiřího Ovčáčka. Zbývá už méně než dvacet dní, kdy se tento bývalý redaktor komunistických Haló novin naposledy podívá z výšin Pražského hradu na (citujeme) žumpu a fašistické svině žijící v podhradí, zamáčkne slzu a vydá se směrem k některému církevnímu paláci, neboť to si již cvrlikají i pověstní vrabci na střeše.
Ale v době, která mu ještě zbývá, se snaží navenek ukázat, jak se změnil, jak je teď jiným člověkem. Mluvčí, jenž programově odmítal komunikovat s některými médii, ačkoliv to byla jeho povinnost, teď najednou s těmito médii hovoří. Obhajuje se. Vychvaluje se. A to, co zde tropil po dlouhých deset let, jako by najednou zapomněl. Ale hlavně by chtěl, abychom zapomněli my. Jenže má smůlu. A nepomůžou mu ani žalmy, ani modlitby k Jezulátku či v kapli Nejsvětější Trojice a Neposkvrněného početí Panny Marie v Rožmberském paláci na Hradě.
Mluvčí, který odmítal a dehonestoval významná tuzemská média, rád hovořil s proruskými médii, před nimiž varovala i tajná služba. Nemůžeme se však nijak divit. Staré pořekadlo říká „svůj k svému“. A tak měl-li pro Rusko více než slabost jeho pán zastávající funkci prezidenta, musel se Jiří, a nutno poznamenat, že jistě velice rád, k východnímu dubisku přivinout také. V rozhovoru pro Seznam Zprávy se však rozčílil, že žádné proruské propagandě nepomáhal.
Vezmeme-li v úvahu, jak Jiří Ovčáček po celou dobu výkonu své funkce mluvčího hlavy státu vystupoval, je jeho prohlášení o lži ne na pouhé pozdvihnutí obočí, ale hrozí při něm protržení bránice při zadržování smíchu.
A tak jen namátkou připomeňme, že Ovčáček ve chvíli, kdy Miloš Zeman zřejmě bojoval o život na jednotce intenzivní péče, prohlašoval, že měl k obědu meruňkové buchty a na středu si objednal vinnou klobásu s kaší. Mohli bychom to označit souslovím „lež jako věž“. Ale i dnes trvá na tom, že prezident toto jídlo k dispozici měl. „Nevím, kolik toho snědl. Možná jenom okusil,“ tvrdí Ovčáček v rozhovoru. Tak trochu to připomíná Billa Clintona a jeho dnes již slavné, že „marihuanu kouřil, ale nešlukoval“.
Úplně nové obzory se Ovčáčkovi prý otevřely po jeho opileckém extempore, kdy odmítal opustit taxík, a nakonec skončil kvůli opilosti v nemocnici. Sluší se připomenout, že nebýt to Ovčáček, na kterého brala policie zbytečné ohledy, jel šupem na záchytku. Jaké obzory mu kombinace „rum, kontušovka, čert, jeřabinka, ořechovka, višňovka a vanilková“ mohla otevřít, lze jen spekulovat.
Ale sám sebe v dalším rozhovoru, které najednou začal rozdávat, jak se zdá na všechny strany, přirovnal k „psovi obranáři pana prezidenta“. Psík možná, ale obranář těžko. Spíše taková čivava nebo mopslík pro pobavení.
„Jsou to kolegové. Lidé, se kterými jsem prožil skoro deset let na Pražském hradě a nezříkám se jich. Nejsem ten typ člověka, který by veřejně odsuzoval,“ odpověděl Světlaně Witovské na otázku, jestli se bude i po odchodu z funkce stýkat s duem Mynář – Nejedlý. Zvláštní, že předtím s odsuzováním, a to hodně veřejným, protože na oficiálním twitterovém účtu prezidentského mluvčího, žádný problém neměl a klidně svým, ale hlavně Zemanovým odpůrcům, nadával třeba do sviní či, neandertálců, případně je nazýval pokrytci a spodinou.
Odcházet z hradní kanceláře bude prý s dobrým pocitem. Dobrý pocit však budeme mít hlavně my, že to už po nepředstavitelných deseti letech konečně skončí.
V jednom má však takřka svatý Jiří Zlaotústý pravdu. Jeho lži ho nedohnaly. Ony ho předběhly. Vstupoval-li totiž Jiří Ovčáček do místnosti, o jeden krok před ním byla vždy již nakročena lež.