Jestliže OSUD nějak autonomně existuje, činí tak s potutelným či spíš perverzním až morbidním smyslem pro humor. „On by se ten komunismus dal vydržet, kdybychom žili tři sta let,“ Josef Škvorecký si občas povzdychl, a najednou se dostavil annus mirabilis 1989 . Neznal jsem nikoho, kdo by takový zázrak předvídal.
V červnu toho roku v dřívějším Pekingu a nynějším Beijingu došlo k masakru na největším náměstí míru, v Íránu dodýchal zlověstný ajatolláh Chomejní a v Berlíně domlaskaly polibky vzájemně si gratulujících vůdčích soudruhů zemí tábora míru, tam oslavujících čtyřicáté založení prvního německého státu dělníků a rolníků. Načež se ta veškerá nádhera rozpadla, ztopořená zeď míru rozebrána, posléze i celičký Sovětský svaz – „Ty obře, je nám s tebou tak dobře!“ – rovněž rozebrán. Událost posléze hodnocena kágébáckým Putinem, údajně reinkarnovaným Rasputinem, jako největší katastrofa vbrzku končícího století a vlastně i tisíciletí. Stát přece jen odumřel, byť tedy jinak než v představách proroků věd všech věd, umění všech umění. „Sovětský svaz náš vzor“, což československá republika vzala doslova a rovněž se rozpadla.
Po velkém jásání započala nová realita, kterou uvedu výrokem rovněž plzeňského rodáka Jiřího Suchého: „Kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší, než jsem si myslel. V socialismu kradlo hodně lidí, ale málo. V kapitalismu krade málo lidí, ale zato hodně. V socialismu se o zlodějích psalo v černé kronice a seděli v base. V kapitalismu se o zlodějích píše jako celebritách a sedí v daňovém ráji.“
Ano, takto si to lid vesměs nepředstavoval, však se to předvídat vůbec nedalo. Právě jsem se vrátil z rodné země, tam se dočítat o prohitlerovských sympatiích Ferdinanda Peroutky, přeživšího pět roků nacistických koncentráků. Zákonodárce doktor Rath s biblickou schopností proměňovat víno v peníze či naopak. Hlava státu uváděna v souvislosti s eventualitou ohrožení nedotknutelnosti korunovačních klenotů.
Nové kádry
V Singapuru s tam usazeným našincem jsme kdysi trudně dumali o permanenci, železobetonové výdrži bolševictví a pak se stalo, co se stalo. Začínáme se seznamovat s kádry úplně jiného kalibru. Dřív sem na Západ přijížděli tvorové ponuří, pompézní, přitom spíš nejistí, oficiálové vesměs bramborových vizáží ve špatně šitých šatech, pěkně v houfu, s tajnými hlídači držet houf pohromadě. Na otázky odpovídali dlouhými frázemi nebo protiotázkou, případně výtkou, že tazatel odvádí pozornost od závažnějšího tématu, od toho je dialektika dialektikou. Mimozemšťané, s těmi se nelze domluvit, takový býval výsledný dojem. Socialistickému Československu se dokonce podařilo poslat do Uruguaye diplomata, politicky naprosto spolehlivého, který ale nebyl schopen komunikovat v žádné řeči včetně své rodné: silně totiž koktal.
Co říkal Sergej
Pak tedy nastala důkladná změna. Například jsem se zúčastnil sympozia na téma LEGACY OF COMMUNISM. Sešli jsme se na univerzitě v Lincolnu, hlavním městě na prériích státu Nebraska. Tucet nás pozvaných mudrců z akademického prostředí, dva diplomaté a jeden bojovník z generálního štábu maďarské armády, která, pokud se nemýlím, od roku 1526 prohrála všechny své války.
Mezi nimi tím nejvýznamnějším byl Sergej Viktorovič Lavrov, narozen v Moskvě v roce 1950. V mládí projevil zájem o nukleární fyziku, načež dal přednost či byl přidělen do Ústavu mezinárodních vztahů. Studia ukončil 1972, začal jako diplomat ve Srí Lance, kromě angličtiny ovládal tamější singhalštinu a dhiveli, oficiální jazyk Maledivských ostrovů. Povýšil na permanentního reprezentanta své země u OSN, náměstka ministra zahraničních věcí, posléze Putinem na ministra ještě víc povýšen.
Žádný slovanský prototyp, že by modrooký blonďák. Jeho otec je Armén a matka je Ruska narozená ve Stalinovu Gruzínsku. Syn spíš zachmuřený typ a silný kuřák čili příslušník rapidně se zmenšující kasty, jíž nejspíš čeká úděl být zahnána do katakomb k zopakování údělu prvotních křesťanů. Lavrov je ženat, má dceru Ekaterinu, tato Kateřina žila v New York City a zvládla studia na Kolumbijské univerzitě stejně jako má alma mater. Od roku 2014 je zpět v Moskvě, kde já tedy určitě nejsem a být nemíním.
Lavrov je čestným členem Imperial Orthodoxy Palestine Society a přemnoha dalších uznání včetně Order of Sergius of Radonesh a Order of Merit for the Fatherland.
Tohoto ruského reprezentanta jsem se dost neomaleně zeptal, zda utopickým absurditám marxismu-leninismu kdy věřil, na což on bez váhání vyhověl svým ujištěním, že nikoliv – samozřejmě. Muselo se sice přikyvovat na nudných schůzích, jásat v průvodu o Prvním máji, ale myslel si své.
Do naší rozprávky se vmísil soused poněkud mladší věkem a rovněž reprezentant státu čerstvějšího data: Volodymyr Khandogy, Ukrainian Ambassador to the United Nations, takhle to měl na jmenovce na saku západního střihu. Svěřil se nám se svým prvním dojmem novice – diplomata, univerzitního graduanta, z kontaktu se Západem: „Když jsme se dostali ven, valili jsme oči se slovy „Takhle si to přece představoval soudruh Lenin – svoboda a blahobyt! Oni tady mají vybudovaný komunismus a oni to nevědí a omylem tomu říkají kapitalismus!“
Homo sovieticus
Dědictví vědeckého komunismu je ovšem daleko závažnější, než se původně předpokládalo. Je tíživější v ekonomii, politice, společnosti – na tom jsme se snadno shodli. Zachmuřený Lavrov poznamenal, že ač v jeho zemi jsou z národů hodně různých, mentalitu si tam vypěstovali totožnou. Vznikl model univerzálního homo sovieticus, spoléhajícího na stát, paternalistickou autoritu, zajistit pevné ceny, bezplatné zdravotnictví, vzdělání a téměř i ubytování v lajdácky stavěných panelácích – pohodlná socio-ekonomická existence, tak jak ji vidí občané či spíš poddaní.
„Lidé, když nadávají na komunismus, myslí tím byrokraty, kteří zradili krásné ideje komunismu,“ utrousil velvyslanec Ukrajiny a dodal, že totalita připravila šestinu lidstva o možnost normálního psychického vývoje a že teď bude obrovský úkol přivést, dokopat vlastní lidi do skutečného světa. Perspektivy nevypadají moc optimisticky, velkým handicapem je existující výchovný systém a neexistující politická kultura. Ze systému jedné strany vznikl systém žádné strany, chybí schopnost komunikovat, tolerovat, racionálně se dohodnout. Nové kádry jsou vesměs mladší lidé z provincií, dychtiví si nahrabat. Korupce, která vždy byla, teď bují víc než kdykoliv dřív. A výsledkem je růst cynismu, rovněž víc než kdykoliv dřív.
Nás všude zvou…
Došlo tam mezi námi i k disharmoniím. K jedné z nich jsem dal nechtěný popud. Lavrova jsem se totiž zeptal, jako novému Rusku vyhovuje jeho nová role, připomínající úděl Ameriky, od níž se očekává, aby byla globálním policajtem a garantem pořádků kdekoliv na zeměkouli. Když zasáhne, tak se jí dostane obvinění z neoimperialismu, když nezasáhne, tak prokáže své neméně zavrženíhodné sobectví.
„Na to, že matky nechtějí pohřbívat své syny, zabité kdekoliv, nepotřebujeme vědecké výzkumy veřejného mínění,“ odpálil mě Lavrov a zdůraznil, že jejich armáda se nikam nehrne bez pozvání – bez skutečného, nefalšovaného pozvání.
„Ale odjíždět byste mohli rychleji,“ vytkl Ukrajinec.
„Máme nedostatek ubytování a rovněž jsou velké potíže s odvozem těžkých zbraní. Když je necháme na místě, dostanou se do nesprávných rukou a situace bude ještě horší,“ řekl Rus a dal k dobru podrobnosti o situaci v Moldově, kde ženy a děti obklopily tanky a zablokovaly cesty.
„Diplomat je gentleman, vyslaný do zahraničí lhát pro dobro své země,“ tak zní klasická definice z osmnáctého století. Že by dětské pěstičky zabránily záměrům zabijáků, zocelených v afghánských masakrech?
Ne těmito slovy, ale v tomto smyslu nahlas zapochybovat ukrajinský velvyslanec.
„Vy jste u toho nebyl, já ano!“ odsekl budoucí ruský ministr zahraničních věcí.
