Nával jiných starostí způsobil mé zanedbání událostí, hýbajících naším rodným prostředím. Například jsem zmeškal prapodivnou kauzu, o níž mě telefonem informovala sestřenka z Rokycan: týkala se iniciativy osoby se jménem pracovníka v oboru honáckém, s užitečnou péčí o domácí zvířenu, a jeho následných svízelích dokazovat svá bizarní tvrzení, prý i se slibem štědré odměny tomu, kdo by předložil důkaz, který on žalobce nedovedl poskytnout. Ano, znám takové sakramentské pocity, když mi třeba ocitovat zdroj, který tady přece někde mám a mezi mnoha tisíci papírů dokumentace nemohu najít.

V tomto případě Ferdinand Peroutka, mnohými pokládán za nejvýznamnějšího českého novináře dvacátého století, po kolapsu první československé republiky a vzniku nacistického protektorátu Čech a Moravy, se stal jistěže nedobrovolným rezidentem koncentračních táborů Dachau a Buchenwald. Oba se mu podařilo přežít, v poválečné předkomunistické fázi se vrátil ke svému původnímu povolání a po únorovém vítězství pracujícího lidu nemeškal a úspěšně zmizel mimo dosah budovatelů komunistické nirvány.

Ta, jak víme s pocitem notné úlevy, se nijak nepovedla a nyní onen žalující Ovčáček zápolí s ošidností, jak dokázat, že Peroutka kdysi Hitlera velebil (což v jakési souvislosti Winston Churchill prý skutečně učinil). Ovčáček důkaz nenalézá, Peroutkova vnučka ho žaluje, já mu určitě nepomůžu, na rozdíl od Ovčáčka jsem velkého Peroutku osobně dost dobře znal.

V dávném roce 1959 jsem přistál na americké půdě, na níž mě přivítala má sponzorka, noblesní Lidya Tolstaya, vnučka titána Lva Nikolajeviče Tolstého. Ano, osud se nezřídka prezentuje v roli čaroděje s potutelným smyslem pro humor. Taxík nás vezl Long Islandem, nevábnou industriální končinou, dorazili jsme na Manhattan, vystoupili na 113. ulici před depresivním hotýlkem, který se specializoval na běženeckou klientelu.

Hraběnka se odporoučela, její prioritou byl na stejném letadle se dostavivší polský manželský pár s těhotnou, brzo již rodičkou nového amerického občánka.

A tam byli všichni…

Vlezl jsem do metra na 116. ulici, přirachotila souprava, vylezl jsem u mohutného Empire State Building na 34. ulici a vydal se kaňonem mrakodrapů na kýženou adresu Two Park Avenue. Nikdo tam nikoho nekontroloval, vlezl jsem do výtahu, vyjel do 25. poschodí s označením RADIO FREE EUROPE. Štvavá, světovému míru nepřející vysílačka, ideodiverzní centrála. Jsem představen slovenské dámě, jejíž otec Hodža býval ministerským předsedou československého státu. Objevila se tvář známá z filmového plátna – Jára Kohout. Potkal jsem se tam s Ivanem Herbenem, synem slavného spisovatele, s Janem Stránským z významné rodiny, on bývalý poslanec a syn bývalého ministra v poválečné vládě.

Na oběd mě toho mého prvního amerického dne pozval Egon Hostovský, literární velikán, už jako šestadvacetiletý obdržel státní cenu za svůj román Žhář. Zasmušilý, melancholický lyrik, humor oceňující. Stali jsme se blízkými přáteli. Tehdy zásluhou neobvyklého dne s přeházenými poledníky jsem jen s obtížemi polykal. Snazší a stravitelnější se stalo nemalé nasávání skotské whisky.

Po poněkud vratkém návratu na 25.poschodí jsem byl představen šéfovi československého oddělení Ferdinandu Peroutkovi, jednomu z proslulých Pátečníků, s pověstí, že jako jediný, tehdy ještě jako mladík, si troufl nesouhlasit s TGM, čímž nedotknutelné hlavě státu zaimponoval.

Olympsky odtažitý, s permanentní lulkou mezi zuby. Netroufám si tvrdit, že by byl vyžadoval, ale zcela určitě vyzařoval cosi vyjádřitelného jako respekt, obdiv a rovněž i odstup. Nedovedl jsem si v RFE představit odvážlivce, který by mu tykal, že by ho plácl do zad a pobídl „Hele, Ferdo, pudeme, co kdybysme teď šli na pivo?“

Jednou jsem tam zaslechl tuto Peroutkovu jedovatost, vlídně adresovanou kolegovi Herbenovi: „Ivane, tuze rád sdílím vaši společnost. Kdykoliv jsem s vámi, tak ztrácím pocit vlastní méněcennosti.“ Inu, toť Peroutka.

Jemu se netykalo

Tykat mu snad mohl jen legendární lékař Karel Steinbach, jeho spolužák ve stejné třídě během všech gymnaziálních let. Ve svých memoárech „Svědek téměř stoletý“, zpracovaných Viktorem Fischlem, se zmiňuje o Peroutkově „ostrém bodavém vtipu“, „jeho hrdosti jako španělský grand,“ že hodně zlobil a byl kritický ke každému, i k Eduardu Vojanovi, největšímu herci všech dob. „Ferda musel zlobit, nemohl bez toho být.“ Uveden je příklad Peroutkovy potutelnosti: Steinbach se zrovna vracel do Prahy z Damašku, napěchován dojmy, dychtiv je vychrlit. Jenže jeho milý jedovatý spolužák předem instruoval přítomné nashromážděné Pátečníky, aby navráceného cestovatele nepustili ke slovu. Steinbach přiznal, že tehdy trpěl muka přímo mučednická.

V jiné souvislosti tvrdí, že Peroutka byl snad nejintimnějším přítelem Karla Čapka a ten si ho velmi vážil.

A mně se dostalo pozvání od tohoto obtížně přístupného, odtažitého velikána, abych přijel k němu na chatu v Connecticutu u jezera. Přivítala mě tuze sličná, o dost mladší druhá manželka Slávka (nyní v sametových podmínkách natrvalo zpět ve své Praze). Na opačném břehu jezera pobývala rodina významného našince Josefa Winna, profesora neurologie, též autora, publikujícího pod jménem Alcantara. Do tamější dálky jsem zíral zahlédnout jeho půvabnou dceru, po níž jsem neúspěšně bažil.

Na verandě, s věrným (však jakým jiným) psem u nohy, titán s fajfkou se mě, čerstvého exulanta po delší tehdy pauze, kdy nikdo nový nepřijížděl, začal vyptávat.

Prezentoval jsem mu své dojmy, zkušenosti z omezeného horizontu – západní Čechy, pohraničí, zážitky z vojny, klepy z justice. Snažil jsem se vyjadřovat zdrženlivě až střízlivě, bez emocionálních epitet, aniž jsem příliš uspěl. Hostitel reagoval spíš skepticky, nevěřícně, s přesvědčením, že přeháním, snažím se o prezentaci, o níž předpokládám, že by ho potěšila. Mé hodnocení vskutku kritických nálad v národě, tak jak jsem byl schopen posuzovat, on spíš devalvoval na úroveň pouhého wishful thinking.

Nicméně mě pobídl, abych napsal pár komentářů a pak že se uvidí. Učinil jsem.

A zřejmě jsem obstál.

Ještě tato pro Peroutku typická epizůdka, jak jsem zažil v taxíku: New York City, někam jsme přijeli, vystupujeme, Peroutka platí, aniž by přidal spropitné – americký nepominutelný to zlozvyk, o jehož existenci snad on vůbec nevěděl či aspoň nevnímal. Tak jsem usuzoval z jeho reakce, jeho podivu „Nechápu, proč se ten člověk rozčiluje, jako bych ho snad byl okradl.“

(Dodávám, že zásluhou právě tohoto zlozvyku, mně se dostávajícího číšničením v restauraci pana Vašaty, jsem mohl dostudovat. Spropitné mě doslova nejen živilo, univerzitní výlohy uhradilo, ale i zaplatilo moji první cestu přes Atlantik, znovu se na Evropu podívat.)

A skoro stoletý pan Steinnbach

Vlastenecké bydlení v Queensu na Long Islandu, ve čtvrti Jackson Heights: Tam na 35. avenue, budově s popisným číslem 80-09 se oprávněně říkalo Český dům. V něm bydlel Ferdinand Peroutka jakož i Karel Steinbach, jeho neméně pozoruhodný spolužák na gymnáziu v Praze, ještě v dobách rakousko-uherského mocnářství. Ve Steinbachově bytu půl roku pobýval tehdejší běženec Julius Firt, noci tam trávil v jeho ordinaci. Lze předpokládat, že tak činil nikoliv na speciálním lůžku či dokonce křesle, jímž byl tento gynekolog vybaven. V Českém domě rovněž dočasně setrvával Pavel Tigrid.

Se Steinbachem jsem se několikrát v New Yorku jen letmo setkal a teprve později, v kanadské Ottawě, došlo k důkladnějšímu seznámení a popovídání. Tehdy při příležitosti tam se konající redakční schůzky našeho dvouměsíčníku Západ se zorganizoval jakýsi více tématický večer, kupodivu přišlo několik stovek zájemců. Josef Škvorecký něco odpřednášel, já rovněž, ale nejvíc zazářil Karel Steinbach, usměvavý, opálený pán pokročilejšího věku, lékař, porodník u americké armády (dost tedy divná specializace), stále v činné službě. Židovský uprchlík před Hitlerem, nemyslím, že se někdy oženil, ale na ženy si potrpěl velice – inu, specialista. Tehdy do Ottawy přijel s nóbl dámou skvostného vzhledu a vystupování a ochoten také zaúčinkovat. Doktor porodník nás oslnil svými vzpomínkami na velikány Národního divadla, o Eduardu Vojanovi se vyjadřoval jako o „přímo gigantické osobnosti, největším českém herci všech dob“ a končil dlouhým monologem ze shakespearovského dramatu.

Narodil se v předminulém století ve vesničce Střebsko poblíž Příbrami. Samí tam zemědělci, s jen jedním obchodem, patřícím židovské rodině těchto Steinbachů. Měli tři dcery (z nichž dvě jakož i většina všeho příbuzenstva zahynula za holocaustu) a jednoho syna, jenž se dostal na gymnázium na Královských Vinohradech, spolu ve třídě se svým budoucím celoživotním přítelem Ferdinandem Peroutkou. Leckoho aby překvapila informace, že v tehdejší době údajného germanizačního habsburského útlaku němčina byla školní předmět toliko nepovinný.

Z knížky Steinbachových pamětí jsem se dozvěděl o okolnostech Čapkovy nominace na Nobelovu cenu a důvodu jejího neúspěchu. Rozhodující komise si vymínila podmínku, že cenou za laureátství musí být abstinence od záležitostí politických, a takový závazek on odmítl dát.

Přítel Jana Masaryka

Karla Čapka zabil Mnichov, pro Steinbacha to znamenalo konec první republiky: že jsou v životě dny, na které nikdy nelze zapomenout a takovým dnem bylo Čapkovo umírání . Jak na Strži se strhla zlá bouřka, šel spolu s Peroutkou tahat z potoka polámané větve, nastydl se, dostal oboustranný zápal plic, což ho tehdy v době bez antibiotik, do hrobu sklátilo. Bylo mu necelých padesát let.

Židovský lékař odchází do exilu v USA, kde nechtěl zakořenit. Stal se hlasatelem v rozhlase, za druhé světové války provozoval medicínu v rámci své práce na československém konzulátě, pověřen odvody dobrovolníků. Jako první se přihlásil Rudolf Firkušný, jenže Steinbach ho schopným vojenské služby neuznal.

Spřátelil se s Janem Masarykem, jehož v dubnu 1945 doprovázel do San Francisca k založení Organizace spojených národů.

Po válce návrat do milované, avšak pozměněné vlasti, ochuzené o mnoho jeho nepřeživších přátel a příslušníků vlastní rodiny. Snažil se zjistit, co se stalo s dětmi, jimž pomohl na svět a s nimiž byl fotografován ve smíchovském sanatoriu Sanops. Nenašel žádné z nich.

Pokračovalo přátelství s Janem Masarykem. Byl u něj i v únoru 1948, zrovna čekal v předpokoji, když odcházela zlověstná návštěva v podobě sovětského velvyslance Zorina. Onu verzi údajné sebevraždy jednoznačně odmítá jako naprostý nesmysl. Kromě důvodů zpravidla uváděných dodává jeden další zásadní: příteli ministrovi, který si mu stěžoval na svou nespavost, předepsal pilulky, s důkladným varováním dodržovat doporučenou dávku, jejíž překročení by bylo fatální. Proč by člověk se sebevražednými úmysly nevolil takové řešení a dal přednost fyzicky obtížné krkolomnosti, jak tvrdila oficiální báchorka?

Druhá tedy Steinbachova emigrace, tentokrát s kariérou civilního lékaře u americké armády – skutečně v roli gynekologa při prohlídce žen, hlásících se do vojenské služby.

Do penze šel ve věku 88 let, a to jen proto, že již nechtěl riskovat cestu autem z Jackson Heights do Brooklynu po dálnici, obtížně zvládnutelné řidičem jakéhokoliv věku.

Jedné z největších pochval, které nejvíc si cením, se mi dostalo v New Yorku v jednu neděli, v ďábelsky horkém letním odpoledni. Měl jsem tam ohlášenou přednášku o svých čerstvých cestách v nějaké té exotické tramtárii a právem jsem se domníval, že zájemců přijde pět a půl. Mezi nimi byl i tento pozoruhodný, unikátní tvor. A on oznámil, že kvůli mému povídání přerušil dovolenou a přijel. Stých narozenin se téměř dočkal. Zemřel v roce 1990 čili krátce po kolapsu potupné hloupé éry.

Paměti nenapsal

Na pětadvacátém poschodí RFE se připravovaly pořady k potřebě mnichovského vysílání, kdežto o poschodí výš byl RESEARCH. Archiv, knihovna, výroba pravidelně vycházejících publikací jak v českém, tak anglickém jazyce. Pečlivě posbírané informace ze všemožných zdrojů. Též tam docházely řádně předplacené režimní skvosty jako Rudé právo, Nová mysl, Život strany, Tvorba, a po srpnu v době normalizační i mimořádně odporná Tribuna. Perfektní antinostalgicum. Pravidelně jsem tam chodil seznamovat se s užitečnými materiály, pilně poznámky si činit, občas se rozveselit režimním humorem v podání vtipálků v Dikobrazu a Roháči.

Šéfoval tam Pavel Korbel, jehož bratr Josef se věnoval akademické kariéře v Denveru, horském státu Colorado. Posléze v roli číšníka v restauraci Vašata na Manhattanu jsem ho obsluhoval. Korbel tam na univerzitě se stal děkanem, pod jeho vedením černošská studentka Condoleezza Rice psala svou doktorskou dizertaci (na téma československé) a v době prezidentování George W. Bushe se stala ministryní zahraničních věcí. Tento znamenitý výkon rovněž dosáhla Korbelova dcera Madléna,

Bushovým předchůdcem Clintonem pověřená vedením téhož úřadu jako pokračovatelka titána velikána Thomase Jeffersona.

Nejvíc jsem se tam sblížil s Vratislavem Buškem, bývalým profesorem církevního práva na Karlově univerzitě. Za války aktivní v odboji (například mi potvrdil onu záležitost s úpěnlivým varováním do Londýna proti záměru zabít Heydricha, jak jsem poprvé slyšel od Hostovského), byl zatčen, ale nepopraven. Ocitl se v Mauthausenu, kde se poněkud seznámil se spoluvězněm Antonínem Novotným.

Přeživší Bušek se po válce značně angažoval ve straně národně socialistické. Po únoru 1948 rychle z dobrého důvodu odspěchal do exilu: na rozdíl od nacistů, kteří ho nepopravili, učinit tak velmi chtěli komunisté. Jeho jméno se prominentně objevilo v českých mediích v souvislosti se snad prvním velkým hrdelním procesem té doby, v němž s podivným obviněním za údajné zastřelení Augustina Šrama, údajného vraha Jana Masaryka, 19. února 1949 na šibenici skončili studenti Miloslav Choc a Slavoj Šádek, kdežto profesor Bušek, stejně tak odsouzený, se nedostavil.

Dostavil se ale v roli mého svatebního svědka do kanceláře soudce Nejvyššího soudu státu New Yorku, kde došlo k uzavření mého sňatku s čínsko-švýcarskou nevěstou.

Vzájemnou vřelost mezi Buškem a Peroutkou jsem nikdy nezpozoroval.

Mám tu teď před sebou tři Peroutkovy knihy, které vyšly u Škvoreckých v Torontu:

Jako první (kniha 040) OBLAK A VALČÍK

Druhou (087) byl POZDĚJŠÍ ŽIVOT PANNY

Třetí (137) BUDEME POKRAČOVAT

Jenže víc už se nepokračovalo, jeho tolik očekávaných memoárů jsme se nedočkali.

Poznámka editora: Vzhledem k osobitému stylu pana Ulče jsem rezignoval i na krácení a na jakékoli úpravy, které by se týkaly stylu. Omezil jsem se na běžné uhlazení textu. V tomto případě méně znamená více. JJ