George Orwell kdysi velmi oprávněně  tvrdil, že některé nápady jsou natolik pitomé, že mohou imponovat pouze intelektuálům. Do této  kategorie  rozhodně patří multikulturalismus, například jeho zarputilé tvrzení o rovnosti všech kultur, civilizací –  vegetariáni a kanibalové, vsjo rovno. Mona Lisa jakož i malovánka kosočtverce na veřejném záchodku.

Žijeme už aspoň půl století se zkušeností Affirmative Action, kluzkého eufemismu, překládaného do podoby jakési „kladné akce“ k prospěchu některých a proto i k neprospěchu tvorů jinačích. Něco takového pak  nutno vhodně prezentovat ve státě tuze zdůrazňujícím  princip rovnosti všech se všemi.

Jak si poradit s ošidností s označením KVOTA, příliš páchnoucí svou asociací na zkušenosti z nacistických koncentráků? Nepřijatelný výraz je tudíž nahrazen stravitelnějším označením  DIVERSITY („rozličnost, rozmanitost“) se zcela totožným míněním.  Tento druh uvažování  byl shledán jako zcela přijatelný při rozhodování  Nejvyššího soudu ve Washingtonu. Jeho stanovisko v roce 1978 soudce  Lewis F. Powell vyjádřil adjektivem  compeling („neúprosný,  neodolatelný, závažný“) interest, se závěrem  o nevhodnosti použití označení „kvóta“, ale oprávněnosti výrazu „diversity“, totožného, nijak odlišitelného kritéria. Nicméně lze mu dávat větší váhu, než 14. ústavnímu dodatku o rovnosti práv (equal protection ) všech občanů.

Instituce ve snaze dodržovat kvóty, jak nařízeno, se zásadně  vyhýbaly přímočaré komunikaci a dodnes tak činí. Ta část veřejnosti, jíž se neblahý dopad diskriminačního opatření týkal, si svou pravděpodobnost  úspěšného  dosažení cíle vylepšovala například takto:  největší nával zájemců je na prestižní univerzity, zejména na některou z oněch sedmi Ivy League sester. Naděje bělocha židovského původu, adresou v New York City,  být přijat na Harvard je pramalá.. Proto dotyčný zájemce se na jeden semestr přesune  do kovbojského státu Wyomingu, on Izák Khon, prezentující se jako honák  mustangů, si  naději na přijetí  pořádně vylepší.

Takový byl i můj případ, o němž jsem nevěděl a teď se s ním po přemnoha letech svěřuji. Kdysi velmi dávno, v roce 1960, jsem rovněž zažádal o přijetí na Harvard a tam mi vyhověli – právě  zásluhou oné diversity, předpokládám, že z důvodů dvou: jednak jsem pocházel z tehdejšího bolševického satelitního státu za železnou oponou a navíc jsem byl upláchnuvší  soudce – tedy exot, unikát z celého sovětského bloku. A v této unikátnosti jsem pokračoval  odmítnutím svého přijetí na Harvardu, po němž  tolik zájemců dychtí. Důvodem mého bizarního rozhodnutí   byla skutečnost, že ono proslulé vysoké učení nebylo v New Yorku, kde ale byla odbočka RFE,  štvavá, světovému míru nepřející rozhlasová vysílačka Svobodná Evropa a rovněž restaurace Vašata, v níž jsem posléze číšničil a k druhému doktorátu se na tamější Kolumbijské univerzitě proklestil.

Onu politicky korektní diversity nyní doprovází požadavek inclusiveness, jímž se snad rozumí cosi ve smyslu  „zahrnutí, započítávání.“ Jak vlastně vypadá ona diversity v akademickém světě? Rozhodně ne ve sportovních disciplinách, zejména v basketbalu a americkém fotbalu. Černoši jsou čtrnácti procentní menšinou ve vysokoškolském prostředí, ale  mezi hráči basketballu tvoří většinu (55,6%). Tolik tvrdí  The Institute for Diversity and Ethics  in Sport. Studenti asijského původu v basketballu tvoří pramalý  podíl méně než jednoho procenta  (0,4 %). Pramálo diversity v této oblasti. Na mnohých univerzitách přibývá úřední specializace tzv.“manager  of diversity recruitment.“

Amy Chua a Jed Rubenfeld, manželský pár profesorů práva na výtečné univerzitě Yale, jsou autory knihy „The Triple Package“ („Trojnásobné balení“), zdůrazňující tři vlastnosti, jež vedou k úspěchu a sice „superiority  complex, insecurity and impulse control.“ Studie Pew Foundation  potvrdila, že hodnocení životního úspěchu amerického obyvatelstva pomíjí výsledky  rodin přistěhovalců. Přemnohým se vede znamenitě, vzdor skutečnosti že do země přijeli s pramálo penězi a v mnohých případech s pramalou znalostí angličtiny. Téměř čtvrtina  domácností  původem z Nigérie má roční příjem přesahující 100 000 dolarů, což dosahuje pouze 11%  původního  amerického černošského (Afro-American) obyvatelstva.

Jiné skupiny, hodně úspěšně si počínající, jsou Mormoni, přistěhovalci z Indie a Íránu  a uprchlíci z Castrovy Kuby. Ti začali  jako myči nádobí, vrátní, domovníci, polní pracovníci, pachtit se česáním ovoce, sbiráním zeleniny.

Census zjišťuje, že nejvyšší příjem ze všech etnických skupin dosahují Indové, a blízko za nimi jsou Číňané, Íránci a Libanonci.

Ačkoliv se pravidelně dočítáme, že americkým černochům brání rasové bariéry (jakoby výhod, privilegií Affirmative Action nebylo), černošští přistěhovalci se úspěšně vzmáhají.  Většina černošských studentů na Harvardu pochází  z Nigérie a karibských ostrovů. Podobná situace  je též v Anglii. Tamější  white underclass zůstává  na nejnižším stupni společenského řebříčku.. Nebělošské  děti přistěhovalců svým výkonem ve školách předčí své spolužáky  z rodin původního obyvatelstva.  Rovněž úspěšně si  v Americe počínají děti  Asiatů.

Martin Luther King, už uplynulo  víc než půl století od jeho slavné řeči „I have a dream“, v níž bažil dočkat se snu, kdy lidé  nebudou hodnoceni podle barvy své pokožky, ale podle svého charakteru.Víc než hodnocení jedinců , v dnešních dobách  platí group preferences, skupinové hodnocení, zejména se soustředěním na odstín  pokožky.

Zřetelně  pokulhává výkon  původního amerického černošského obyvatelstva v porovnání  s naprostou většinou přistěhovalců a jejich potomků . (Mezi ně bych ale Somálce v Minnesotě nepočítal).  Přemnohé jsou černošské výmluvy. – krutá že legacy- ponurý odkaz, dědictví  neblahé minulosti.

Například  Thomas Sowell, černoch, vědec, autor, ve svém eseji odmítá výmluvu na někdejší lynčování, jehož za  celou dobu svého působení bylo míň, než  za dobu pouhého jednoho roku, v němž mob – rozzuřené davy  v Evropě likvidovaly v pogromech Židy,  Arméni hynuli  v tureckém područí, tragický byl osud  Číňanů  na nejednom místě v  jihovýchodní Asii.

Černošský autor Shelby Steele  v knize „White Guilt“ se zabývá bělošskými pocity  provinění, s příležitostí pro kariéry nevábných postav šarlatánů  typu Al Sharptona.

Občas  se najdou výjimky jako například  autor Colin Flaherty, jeho kniha „White Girl Bleed a Lot“ (Bělošská dívka hodně krvácela“),  nebo autor  Paul Kersey, jeho kniha „Escape from Detroit“ o původním obyvatelstvu  evropského původu, které se zasloužilo o rozmach  úspěšně si počínajících měst,  které pak černoši zničili.

Černoch Jason Riley, spíš žurnalista než vědec, je autorem knihy s perfektním názvem „Please stop helping us“, ano, přestaňte nám pomáhat!

Též dodal perfektní moudrost slovy „Mít černocha v Bílém domě je méně důležité, než ho mít doma v rodině“.

Jakoby se  nikdo  neobtěžoval  soustředit se na tolik  zřetelnou, nepřehlédnutelnou příčinu  důkladné krize černošského etnika, jímž ovšem je rozpad jeho rodiny. Ta přežila staletí otroctví, generace všelijakých diskriminací, nikoliv však Civil Rights Act of 1964, poté, co se stát stal rodičem, otcové  se vytratili, bez nich vyrůstá naprostá většina dětí a do cesty lezou politicky korektní mudrcové.