Spisovatel Ota Ulč (nar. 1930) je známým českým autorem, který většinu své tvorby vytvořil v americkém exilu. Z Československa odešel již v roce 1959. Kromě beletrie je také autorem celé řady esejů na téma střetů kultur, politické korektnosti, komunismu a postkomunismu. Na letošním pražském knižním veletrhu uvedl svou knihu Mouchy naší doby (nakladatelství Šulc-Švarc). Publikuje pravidelně na internetu, jeho texty přinášíme i na Svobodném fóru.
O čem je vaše poslední knížka? Název budí dojem čehosi poněkud obtížného a nepříjemného.
Ano, jmenuje se to Mouchy naší doby, tedy jde o problémy, které postihují svět. Jsou tam kapitoly jako Globální starosti, Různé mocnosti a nemocnosti, to třetí je to, co pokládám za velmi důležité, to je islám, střet civilizací – k tomu je podtitul Morbus Chamberlaini, Radostná zpráva pro příznivce chomoutu – pštros naším vzorem. Japonsko – kýžený vzor?
Proč Japonsko?
Japonsko tyto problémy vůbec nemá, protože si tam mohamedány nikdy nepustili. Pak tam ještě najdete kapitoly Americana – rozmíšky v domácnosti. Pozbytí záře mesiáše. Prognostika jako příležitost přemnohých omylů. Pravda vítězí – problematická surrealistická.
Nějak z toho tušíme, že současné působení Ameriky v zahraniční politice se vám nelíbí…
Obama nezastírá svoji značnou sympatii vůči islámu. Vyrostl jako islámec v Indonésii a jmenoval se Barry Soetoro (Soetoro je příjmení jeho nevlastního otce, pozn. JJ) a oficiálně má být křesťan. Na rozdíl od jiných amerických křesťanů, zejména těch, kteří jsou v politice, tak od té doby, co je v politice, nikdy v žádném křesťanském kostele nebyl. První cestu po svém zvolení vykonal do Káhiry, kde pronesl velechválu na islám, že bez něj by nemohla být Amerika a že tolik dluží islámu. To bych chtěl vidět, jaký ten přínos je. Je to přínos otroctví? Nebo bití žen? Zní to krutě, ale já se za to nestydím, mohu to zdůvodnit přemnoha citáty.
Lidé kolem něj ale nejsou všichni z Indonésie, musí mít oporu ještě v nějakých jiných vrstvách.
Nejdůležitější osobností americké politiky je žena, Valerie Jarrett, původem z Íránu, která je hlavní poradkyní v Bílém domě a nikdo tam není důležitější než ona. Stačí se podívat na seznam jeho poradců, jeden za druhým jsou mohamedáni. Jeden se dokonce naučil Korán nazpaměť, to je dobrý výkon, naučit se Korán nazpaměť.
Jak vidíte jeho vztah k Rusků a ke střední Evropě?
Pokud jde o vztah k Rusku, tak mě překvapuje, že je tak nevlídně orientován vůči Kremlu a Putinovi.
Jaký je teď vztah Spojených států a Evropy? Máme za sebou dobu úniků informací, odposlouchávání a podobně. To tu atmosféru psychologicky ovlivnilo.
Myslím, že to nějaký veliký vliv nemělo. Především to dělají všichni, všechny státy, záleží na tom, kolik do toho investují a kolik mají možností a příležitostí se do toho pouštět. Nedávno jsem byl v Izraeli a myslím, že Izrael se také velice úspěšně „provrtal“ do těchto zdrojů kvůli své bezpečnosti. Poslouchat, co se děje doma u Merkelové v domácnosti, je ale dost zbytečný podnik. Ale vraťme se několik desetiletí zpět do doby, kdy byl spolkovým kancléřem Willy Brandt. Jeho osobní referent Günter Guillaume byl špion pro východní Německo. Z tohoto hlediska by se dalo vysvětlit, proč jsou Američané takto zaměření. Ale vyznat se v dnešním počínání Obamovy administrativy, když na jedné straně Írán zůstává nepřítelem číslo jedna a současně dochází ke spolupráci vojenské a strategické s Íránem, je dost obtížné.
Když se obrátíme od toho, co jsou mouchy naší doby, k něčemu úplně jinému, k vašemu příteli Josefu Škvoreckému, kdy jste se naposled viděli?
Bylo to asi tři týdny předtím, než zemřel, v prosinci 2011. On pak umřel 3. ledna 2012. S Zdenou jsem mluvil před čtrnácti dny a ptal jsem se jí, zda uvažuje o návratu do rodné země, a dostalo se mi rozhodné odpovědi „ne“. Ani za nic. Je zatrpklá a já se jí nedivím. Hanebně se tady o ní psalo v souvislosti s údajnou spoluprací s StB. Co jí podstatně a oprávněně zvedlo, byla ta knížka z Torstu (Eva Zábranová – Flashky, vyšla 2014,pozn. JJ), kterou jí Torst poslal a potom dokonce projevili zájem, aby ona napsala svoji verzi. Na tom mimochodem pracuje. Ale s Torstem by nebyla v žádném ohledu na tom ochotna spolupracovat.
Jako vsuvka, aby bylo jasné, o co jde, ocituji z recenze na knihu Evy Zábranové z portálu iliteratura.cz: Nejvíce invektiv ovšem směřuje na adresu Josefa Škvoreckého a jeho manželky Zdeny, kterým je zde věnována i samostatná kapitola a jejichž domnělé prohřešky v autorčiných očích ještě znásobuje fakt, že Jan Zábrana vždy Škvoreckého nazýval svým nejlepším přítelem („Tátou milovaný Pepík – mé největší zklamání“). To jen pro úplnost.
Vy jste sám vydal vaši knihu o letech přátelství se Škvoreckými…
Dal jsem dohromady povídání o čtyřiceti letech společných zkušeností a zážitků, jmenuje se to Škvorečtí. Případu osočení Zdeny je tam věnována v závěru značná část jedné kapitoly.
V té knížce je hezký závěr, dovoluji si ho ocitovat:
„Josef byl unikát, tak i potvrzeno českými demografy a statistiky úředně. V rodné zemi Nováků je 34 272, Svobodů 25 348, i těch Ulčů je 260, z toho v Plzni 99, a Škvorecký byl jen jeden jediný a teď už žádný není.
‚On by se ten komunismus snad dal vydržet, kdybychom žili aspoň tak tři sta let, častokrát si před listopadovým sametovým kotrmelcem povzdychl. Na rozdíl od nadále sveřepých prosazovatelů totalitní utopie se dočkal.
‚Nejsem přesvědčen o neexistenci Boha,‘ jsou další Josefova slova, která si vybavuji. Snažím se souhlasit, pokud možno s nadějí, že si o tom ještě někdy pěkně popovídáme.“
Tu naději s vámi budeme rádi sdílet…
