Ten první ples se konal ještě před narozením skladatelů Straussů, králů valčíků. V roce 1815, po závěrečné porážce Napoleona – pro některé z tehdejších Evropanů osvoboditele, pro jiné zloducha – ve Vídni se konal kongres jeho přemožitelů. Evropské mocností zavedly úspěšný systém rovnováhy – balance of power – jež zaručila globální mír (s výjimkou krymského utkání), zaručený po téměř jedno století – přesně na 99 let, až do vypuknutí první světové války v srpnu 1914. Na Kongresu oficiální řečí – onou lingua franca – byla francouzština. (Dovedl by si někdo představit němčinu v takové roli v roce 1945?) Během vyjednávání prý dorazila zpráva o úmrtí ruského cara. „Co tím asi sledoval?“ údajně vyřkl hrabě Metternich, diplomat s výtečnými schopnostmi.
Dvě století po Waterloo v téže Vídni, v Palais Coburg Hotelu, v pokoji číslo 103, dva vyjednávači – John Kerry, americký ministr zahraničí moravsko-slezského původu a Mohammad Javad Zarif, jeho protivník v téže funkci, po dvou a půl letech vyjednávání – doby to věru značné, 13. července 2015, těsně před půlnocí došlo k podpisu smlouvy v rozsahu 100 stran s podivným obsahem.
Vstřícnost k teokratickým vládcům
Prezidentem zvolený Barack Hussein Obama ve svém prvním projevu (Inaugural Address) se velmi vstřícně vyjádřil k teokratickým vládcům v Íránu, rodném prostředí Valerie Jarrett, nejbližší a nejvlivnější osobnosti v nynějším Bílém domě. Nyní, v půli července 2015, přesně po uplynutí dvou století, s pěstí spíš zaťatou se obrátil nikoliv směrem k Teheránu, ale ke svým vlastním předchůdcům v Oval Office a ke Kongresu, nespěchajícím s odstraněním sankcí proti režimu ajatolláhů, kteří se v dávném již roce 1979 nevlídně zachovali vyhlášením de facto války, přepadem amerického velvyslanectví, zajetím veškerého personálu po dobu 444 dnů. USA se dostalo označení Satana, íránská vláda, jakož i davy značného rozsahu začaly skandovat „Smrt Americe!“ a s tak populárním požadavkem dosud neustaly.
Nyní ale příznivá dohoda je uzavřena, Obama ujišťuje, že historická příležitost v úsilí o bezpečnější svět započata. Aniž by ovšem Satan přestal být Satanem a teokraté by přestali domáhat se jeho zničení. Rovněž v platnosti zůstává úsilí zničit stát Izrael, vyhladit ho z povrchu světa, jak již mnohokrát zdůrazňováno v projevech islámských představitelů u OSN, což světová organizace, o světový mír usilující, nijak jednoznačně neodsoudila.
Nebýt hrdý na vlast
Nelze nepostřehnout velikánský rozdíl mezi rokem 1815 a 2015. Tehdy Napoleon u Waterloo tuze prohrál a končil odvezením na bezperspektivní ostrov Sv. Helena v dalekém Atlantiku. Nyní islámská republika íránská značně robustně funguje jako regionální mocnost – druh role, rovněž oprávněně přisuzované Saúdské Arábii a též Izraeli.
Thomas Sowell, černoch, výtečný ekonom a publicista, není ten jediný, kdo neupírá bývalému prezidentu Geoge W. Bushovi poctivé vlastenecké motivy v jeho někdy i problematickém počínání, což je předpoklad, který nelze s jistotou vyslovit v Obamově případě. Vyrostl v prostředí s převážně antiamerickou motivací, v níž se nejznamenitěji uplatňoval jeho dlouhodobý mentor, rasistický zuřivec, Reverend Jeremiah Wright. Nebýt na svou vlast hrdý, ale důsledně kritický, až zatracující. Obama, po svém volebním vítězství spíš než jako americký prezident si počíná jako „občan světa“, s postřehnutelnými ambicemi být vůdcem světa. V případě Íránu se značně snažil prosazovat své přesvědčení, že lze uspět v jednání s protivníkem poskytováním ústupků.
A ještě si Írán nakoupí
Kdysi nikoho nenapadlo financovat poraženého Napoleona, aby mohl nakupovat zbraně. Obama souhlasí s odstraněním sankcí, jimiž byl Írán postižen, Teheránu se dostane pomlázky v odhadované výši 150 miliard dolarů, k nákupu potřebných zbraní, v posílení pozice v syrské občanské válce, v budoucnosti Iráku a v neposlední řadě v íránské podpoře mezinárodního terorismu.
Nejvýznamnější záležitostí je ovšem íránské, již řadu let plným tempem probíhající úsilí zhotovit svou vlastní atomovou bombu, stát se nukleární mocností, uskutečnit svůj cíl vyzmizíkovat Izrael. Současně se pilně pracuje na projektech zhotovit rakety, jež by dorazily nejen do Izraele, ale i k vzdálenému zámořskému Satanovi.
Satan napřed zakazoval, hrozně hrozil proti nukleárnímu budovatelskému úsilí. Nyní již polevil, s takovým budováním vlastně souhlasí, s podmínkami, svou nepropustností připomínající ementálský sýr. Internacionální inspekce ano, ale jen za podmínek předchozího požadavku, aspoň tři týdny předem. Těch týdnů ovšem může být víc a přístup na to které místo třeba nemusí být povolen. Původní dohoda o kontrole radioaktivity půdy právě v těchto dnech prošla modifikací, že kontrola se svěří výlučně íránské péči. Dočetl jsem se o analogii v souvislosti s cyklistou Armstrongem, podvodným světovým šampionem, že on sám by byl pověřen zkouškami k zjištění, zda kdy měl co společného s drogami, ovlivňujícími jeho fenomenální výkon.
Mnohé úsilí již Satan vyvinul za účelem tzv. confidence-building. Dočítáme se, že Obama píše dopisy nejvyššímu ajatolláhovi Ali Khameneimu. Washington též Teheránu přispěl v úsilí zlikvidovat hnutí demokraticky orientované mládeže v červnu 2009, její protesty proti tamějším volebním podvodům. Obama rovněž přestal hrozit režimu syrského Bašára Asada, těšícího se přízni Íránu. Washington Teheránu poskytuje senzitivní informace ke značně škodě Izraele, údajně stále amerického spojence. Tak se stalo v případě prozrazení výtečného systému Stuxnet, jímž se Izraeli povedlo úspěšně sabotovat či aspoň zpomalit íránské budování jaderné zbraně.
Katastrofální omyl
Od Obamy se dozvídáme (Editorial „On the Consequences of the Deal“, The Weekly Standard, 27. 7. 2015), že „Každá cesta k nukleární zbrani byla přeťata“, že dosažená dohoda „poskytuje historickou příležitost k dosažení bezpečného světa, příležitost, která by se již znovu nenaskytla během našeho života“.
„Je to ovšem katastrofální omyl,“ tvrdí úvodník, pod nímž je podepsán Michael Makovsky, jméno mně neznámé. Je to dohoda bez jakýchkoliv záruk jejího dodržování, Írán nukleární tak nabývá international legitimacy. Rovněž přispěje ke snaze okolních států jako Saúdská Arábie se rovněž nukleárně vybavit.
Dohoda se vůbec nezabývá íránským úsilím vyvinout rakety se značným doletem (intercontinental ballistic missiles).
Je to nečestné
Výraz „honorable“ slovník překládá jako „ctihodný, vznešený, výtečný, počestný“. Jeho opakem ovšem je „dishonorable“.
Za zmíněným úvodníkem následuje stať, jejímž autorem je redaktor, významný publicista William Kristol a nazval ji DISHONORABLE AGREEMENT – DOHODA NEČESTNÁ, HANEBNÁ.
Kristol: „Která civilizovaná země bude tolerovat toho, kdo zabíjí naše vojáky, tím se chlubí, dodává vylepšené nástroje teroru, platí příslušné odměny. Obama prokazuje přemíru smířlivosti vůči íránskému režimu, jemuž se nyní dostává 150 miliard dolarů jako výsledek této dohody. Írán je teď uznán (legitimized) jako budoucí nukleární stát (nuclear threshold state), s pórovitou inspekcí a ověřovacím systémem, oddaností k proslulému dodatku Annex III. D.10 , posloužit íránskému režimu v boji proti pokusům jiných, v jejich snaze zpomalit jaderný program.
V National Review, David French, veterán z války v Iráku, to velmi dobře vyjádřil: „Írán po 9/11 způsobil smrt víc než 1 000 příslušníků americké armády. Nikdy nezapomenu hrozné dny v březnu a dubnu 2008, když v Íránu vyrobené IED (Improvized Explosive Device) pravidelně znemožnily i hlavní cestu na naši bázi…“
„Írán nekončí svou válku proti Americe. Ta stále pokračuje – každý den – zabíjet Američany včetně těch, které Barack Obama vede jako hlavní velitel našich branných sil. V této dohodě není vůbec žádná čest.“ Konec citátu.
Kristol pokračuje: „Po Mnichovu Winston Churchill pronesl slavná slova, že „Británie a Francie se rozhodovaly mezi válkou a potupou. Zvolily potupu. Dostaly válku. Obama zvolil potupu. Jestliže Kongres tuhle dohodu bude ratifikovat, Spojené státy potupu rovněž zvolí.“
Poslední odstavec: „Národní potupa a zbytečné riziko války. Tato země, jakákoliv civilizovaná země, by neměla tolerovat ani jedno z nich.“
Dodatečné sdělení: Tato prapodivná, pro Washington mohutně nevýhodná dohoda získala oficiální pojmenování, že to vlastně není regulérní dohoda, smlouva, mezinárodní závazek, ale cosi rozmělněně pojmenované joint comprehensive plan of action – česky něco ve smyslu jako „společný, úplný, vyčerpávající, vše zahrnující akční plán“. V něm americká strana se všemi íránskými požadavky souhlasila. Ani taková kapitulace ale neuspokojila podarovanou stranu, hlavní ajatolláh Chameneí téměř okamžitě s potupným pohrdáním zareagoval. Většina členů amerického Kongresu se již vyjádřila, že tento paskvil neschválí, na což prezident Obama ujistil, že nesouhlas bude vetovat.
