Po pádu Berlínské zdi se zdálo, že všechny problémy lidstva jsou vyřešeny, že nás nyní čeká nefalšovaný ráj na Zemi. Nestalo se. Naopak, svět se zdá nyní být ve větším chaosu než během studené války. Někde se patrně stala chyba. O jakou chybu se jedná, je celkem evidentní. Škarohlídi, kteří si troufali upozorňovat na to, že zdaleka není všem dnům konec (k této skupině se  hlásím), byli doslova zašlapáni do zdánlivě úrodné půdy celosvětového míru a podobných nerealistických fikcí, které v devadesátých letech vládly světu. Toto celosvětové „pominutí mysli“ mělo za následek drastické škrty v rozpočtech na obrany států především NATO, jejichž občané si pod vlivem těchto nebezpečných iluzí vcelku logicky nárokovali právo na „výběr mírových dividend“, když už nyní žádné konflikty nehrozí. Prvním budíčkem, který hlásal, že něco není v pořádku, byl krvavý jugoslávský konflikt.  Útok na WTC v New Yorku pak definitivně přemístil blahobytný Západ z růžových dešťů rajské budoucnosti pod okap třeskutě chladných proudů reality 21. století. Navíc se na východě Evropy začíná probouzet ruský medvěd, který se po nějaké době zimního spánku (Západem naivně považovaného za definitivní status quo) opět chystá k boji, a na Blízkém východě se vzmáhá středověké monstrum Islámského státu. Máme tedy, my Západ, šanci se s těmito výzvami nějak vyrovnat? Naší základní výhodou v tomto, bez jakýchkoliv příkras, civilizačním střetu je především drtivá technologická a ekonomická převaha, navíc reprezentovaná jasným odhodláním si „náš“ svět bránit prostřednictvím snad nejsilnější obranné aliance v dějinách lidstva – NATO. Naší nevýhodou je na druhé straně jistá pohodlnost, až zahlcenost civilizačními výdobytky. Nicméně, při sečtení těchto výhod a nevýhod se zdá, že výhody převažují. Řečeno velmi nekorektně, hoch, kterému je něco málo přes dvacet, dokáže s „kniplem“ správně zaměřeného dronu mnohem víc, než jednotka hrdlořezů Islámského státu. Jiným problémem je ale Rusko, které se snaží opět emancipovat. Jeden ze zakladatelů nového ruského impéria V.I. Lenin pravil, že „sověty oběsí západní imperialismus na špagátu, který jim tento imperialismus navíc výhodně prodá“. Současný stav bojů na Ukrajině je nejlepším příkladem tohoto Leninova rčení. Západ dodává Rusku nejmodernější technologie, a to v rámci volného trhu a podobných vymožeností. Cožpak nikomu nedošlo, že tyto technologie mohou být i velmi kvalitní základnou pro vytvoření špičkové výzbroje specializovaných jednotek útočné povahy? Rusové nyní v praxi dokazují, jak je tento systém tzv. hybridní války efektivní. Speciální  jednotky, samozřejmě že bez jakýchkoliv insignií, vyzbrojené nočním viděním, lehkými zbraněmi a podobně, prostě provedou několik vojenských akcí a poté se stáhnou s tím, že přenechají aktivitu nejlépe místním „milicím“. Je to opravdu hodně silná káva, nemající s nějakými pojmy vojenské cti a podobnými „zbytečnostmi“ nic společného. Je to ostudně primitivní, ale velmi účinné. Nařknout Anderse Rasmussena, bývalého generálního tajemníka NATO z nějaké předpojatosti vůči Rusku, když předpokládá možnost jeho ataku na některé státy z baltické oblasti, je přinejmenším hodně nedomyšlené. Lidé, kteří tyto věci píší, by se měli především věnovat studiu odborných textů o strategii těchto nových vojenských postupů. Dozvěděli by se, že klasická konvenční válka je v určitých případech nahrazována právě válkou hybridní, která za pomocí zmíněných „neoznačených“ speciálních jednotek s paralelně vedenou kybernetickou a informační válkou, může mít obzvláště velký význam při útoku vedenému proti zemi, která obsahuje silnou národnostní menšinu ze státu útočníka. Tato „pátá kolona“ je pak dokonale využita útočníkem a napadený stát je na konci bojů rozvrácen. Rusové tento typ hybridní války použili na Ukrajině. Výroky představitelů států NATO (Rasmussen, Fallon), že je pravděpodobné, že situaci z Ukrajiny použijí Rusové modelově k útoku na některou z baltských zemí (Lotyšsko) s mohutnou ruskou menšinou, nejsou vůbec nemístné. Rusko by si tímto způsobem mohlo pokusit otestovat „soudržnost“ NATO, hlavně pak sílu pátého článku Washingtonské smlouvu. Poněkud riskantní pokus, i když je pravda, že NATO není na tuto situaci příliš dobře připraveno, neboť právě v této oblasti na Rusko poněkud ztrácí. Speciální síly rychlého nasazení byly, totiž, jednou z obětí oněch mírových dividend. Z různých stran se stále ozývá otázka: Proč by to ten Rus dělal? Celá řada odpovědí se nabízí sama a nemusí jít jen o historický pohled na prokazatelně expanzionistickou ruskou politiku. V Rusku je celá řada vzrůstajících hospodářských problémů, které mohou hrozit zásadním omezením životní úrovně Rusů. A je již dobrým zvykem z toho vinit vnějšího nepřítele, tedy zločinný Západ. Mnohem zajímavější je spíše opačná otázka: Proč by to Rus nedělal? Na tu je v podstatě velmi jednoduchá odpověď. Jediné, čemu Rusko rozumí, je síla a jasné postoje. Na jeho akce musí vždy odpovědět nekompromisní reakce. Jedině tak bude od něj nějakou chvíli pokoj. Otakar Vychodil Autor je analytik