Demonstrace 17. 11. FOTO: Pavel Hofman
FOTO: Pavel Hofman
Poměrně narychlo svolaná demonstrace Milionu chvilek pro demokracii 10. prosince 2019 se po technické stránce vydařila: účast byla vzhledem k okolnostem velmi slušná, ohlas poněkud přitlumilo ostravské vraždění, ale to souvisí i s povahou našich dnešních médií (u Babišů měli přímo radost, že mohou zevrubně informovat o něčem jiném). A její rychlé konání si vynutily okolnosti.
Zároveň má demonstrování tohoto druhu u nás vážné problémy, a to setrvale tytéž.
Dnes se nepíše rok 1989
V první řadě je to spontánní a tvrdohlavé kopírování událostí z roku 1989. Demonstrace neodvratně spějí k politickým změnám, blíže neurčeným. Hlavním požadavkem je teď demise premiéra Babiše, od níž nelze neočekávat, že spustí lavinu (jedni ji spojují s nadějemi, druzí, tj. pan Babiš a spol., s obavami). Na počátku přitom stojí mnoho spontánnosti a velmi málo programu.
Demise pana Babiše je jistě velmi žádoucí, ale nejde jen o něho, a hlavně nejde jen o to, kdo má odstoupit, nýbrž kdo a co má přijít. Jde o systémovou změnu: tj. o návrat od Nových pořádků, jejichž hlavním tvůrcem pan Babiš je, k polistopadové demokracii. Základ Nových pořádků přitom tvoří konglomerát: obří koncern – mediální impérium – silný politický subjekt; síla a veřejná podpora politického subjektu přitom čerpá z mohutnosti koncernu a z organizované mediální podpory. Dále k nim patří latentní koalice nedemokratických stran (ANO, SPD, KSČM), která hraje dominantní úlohu v legislativě, ovlivňuje podstatně exekutivu a většinou má poslední slovo. A konečně přímo zvolený prezident. To vše je v první řadě politický problém a ne problém v mravním slova smyslu (pod čímž se u nás rozumí, kdo a jak moc krade).
Česká demokratická opozice je ve stavu hlubokého rozkladu. Její jednotící ideou je nechumelismus: nějakých radikálních politických změn prý dnes není zapotřebí (změnu Nových pořádků v demokracii ti lidé zjevně za radikální politickou změnu nepovažují). Demokracie je sice více či méně v ohrožení, ale to je koneckonců vždycky. Představa, že se současná krize dá vyřešit jakousi „morální“ (případně „existenciální“, jak by řekl Václav Havel) revolucí, je něco, co tyto politiky asi spojuje i s Milionem chvilek. Je to ovšem představa po všech stránkách mylná a ireálná a vzbuzuje hrozivé reminiscence: v letech 1989 a 1990 „existenciální revoluce“ vyústila v řadu nenáležitých kompromisů s představiteli starého (tedy bolševického) režimu. K elementárnímu politickému programu, totiž k odstranění Nových pořádků a k obnově polistopadové demokracie, se dnes nehlásí nikdo. Protagonistům „Velké protikorupční revoluce“ (havlovské občanské společnosti, spřízněným médiím, rozparáděným prokurátorům atd.) se totiž v morálním ajfru podařilo demokracii (někdy se opovržlivě říká standardní nebo tradiční) ve veřejnosti totálně zkompromitovat a zároveň vybojovat politický prostor pro Babiše, Zemana, Okamuru a Filipa. Jistě, nebyl to ani náhodou záměr. A nebyla to vlastně ani chyba, to je moc neutrální výraz. Byla to jen obrovská blbost, jejíž důsledky poneseme všichni po řadu let. V této hře nakonec demokratická opozice přistoupila na roli bezmocného otloukánka a setrvává v ní dosud.
To hlavní a základní přitom je: obrovité demonstrace z listopadu 1989 byly při vší úctě k těm dnešním přece jen o dost silnější, jejich naléhavost byla jasnější a srozumitelnější. Podle toho lze taky odhadnout konečný potenciál dnešních protestů.
Řešit roztříštěnost na náměstí je pošetilé
Hybatelem dnešní existenciální revoluce je „občanská společnost“, tj. lidé shromáždění na náměstí (nikdo se jich sice výslovně nezeptal, ale taková role lichotí). Pan Minář a další si teď jejich jménem předvolávají politiky, aby na rovinu a bez vykrucování řekli, „jak vyřeší největší problémy Česka“. Totiž „jakou mají vizi, jestli dovedou na hlavních důležitých věcech spolupracovat“, nebo zda se, holota líná (tato dvě slova jsem si s dovolením vsunul do textu já), dovedou jen hádat. Měli by především „vyřešit roztříštěnost“.
Velkým nedostatkem demokratických stran je, že se vůči Novým pořádkům nedokázaly jednoznačně profilovat v základních věcech (a ani se vlastně neví, co za základní považují). Potud Milion chvilek chápu. Řešit roztříštěnost na náměstí je ovšem z věcných důvodů dost problematické. Organizátoři jistě mohou přimět politické strany, aby si v některých naléhavých věcech lépe zformulovaly svá stanoviska. Ale to je asi tak všechno. Je otázka, jakou kompetenci má byť i veliké shromáždění lidí na veřejném prostranství ve srovnání s organizací, která má členy, program a voliče. Jistěže má svou váhu, ale jeho kompetence je nezměřitelná.
A dále, pořádný program může vzejít jen z politické soutěže, která se na náměstí koná jen obtížně. Řešit roztříštěnost nelze, aniž bychom měli jasno o tom, co je třeba společně dělat. Toho se dát dosáhnout jen dlouhou a leckdy úmornou diskuzí. Pokud nepředchází, bude každé „vyřešení roztříštěnosti“ iluzorní a nefunkční.
Davová psychóza hrdinství a střízlivý odstup
A nakonec: pokud nějaká taková veřejná profilace a diskuze opravdu probíhá, musí na ni být vidět v nezávislém mediálním prostoru, který na tom teď u nás není zrovna dobře. A měla by mít určitou kulturu. V té souvislosti jsem si vzpomněl na jedno vyjádření Ludvíka Vaculíka k povaze diskuzí uvnitř Charty 77 asi rok po jejím vyhlášení (s autorem jsem jinak často nesouhlasil, ale zrovna tohle mne zaujalo): „Davová psychóza hrdinství je výborná, když zároveň opodál několik střízlivých hlav, s dobrou informací a spojením, má představu, co potom.“ Chartistů tehdy nebyly zrovna davy jako dnes demonstrantů, tlak StB byl surový a rozpoložení diskutujících tomu odpovídalo. Dnes je „občanská společnost“ o hodně početnější, a zejména pokud člověk dokáže bezpečně odhadnout, co lidé chtějí slyšet, není zapotřebí ani zvlášť velkého hrdinství. Poukaz na střízlivost v ovzduší psychóz je však přesto – jako ostatně vždycky – namístě. Považují za významné to závěrem připomenout. Aby se náhodou nestalo, že se přestaneme chovat civilizovaně.
