Kdysi bezskrupulózní a sebevědomý David Rath ze sebe dnes dělá oběť politického procesu. Nikdy ale nedokázal vysvětlit, odkud se vzaly milióny kolem něj. Že by pocházely výlučně z legálních zdrojů, o tom se dá s úspěchem pochybovat. Odsuzující rozsudek byl tedy s ohledem na jakousi „vyšší spravedlnost“ na místě. Jinou otázkou je, zda byl skutečně odsouzen za to, co tvrdila obžaloba, a zda celý příběh nemohl mít i jiné, možná daleko závažnější pozadí. Rath tak skutečně může cítit křivdu – být odsouzen za něco, co neudělal. Zároveň ale nemohl říci naplno jinou verzi – dopadlo by to totiž pro něj přesně podle hesla „pěšky, jako za vozem“.
Když se 14. května 2012 rozletěla světem zpráva, že policie „zrealizovala“ jednoho z lídrů tehdy opoziční ČSSD, zdálo se, že je vymalováno a není co řešit. Tehdejšího hejtmana a poslance, a před tím ministra zdravotnictví, chytili s corpus delicti přímo v ruce, následné úniky z odposlechů zaznamenaly dnes již oblíbené výroky typu „jsme v prdeli…“, případně glumovské švitoření o „žlutých, kulaťoučkých penízcích“. Nebezpečnost hostovické mafie pak měla být dokonce korunována údajným nálezem samopalu. Neprůstřelnost policejních argumentů se zdála potvrzovat i sedmnáct měsíců trvající vazba, stejně tak jako usvědčující výpovědi později spolupracující obviněné, majitelky stavební firmy Ivany Salačové.
S odstupem tří let pochyby o vyfutrovanosti celé akce ale spíš vzrůstaly a nic na tom nemění ani zatím nepravomocný rozsudek. Ze samopalu se časem vyklubala myslivecká puška, navíc držená s řádným povolením. Jenže v rané fázi případu sehrála v podstatě stejnou roli jako záhadný nález stamilionů a zlata v případě o rok pozdější aféry Nagygate.
Co skrývala krabice od vína?
Snad nejzávažnější část pochybností se váže ke krabici od vína, kde bylo sedm milionů korun – údajně část úplatku po dělení kořisti mezi Kottovými a Rathem. Tašku, v níž měla být podle Ratha krabice s lahvemi červeného vína, odnesla policie na rovných patnáct minut do policejního auta a údajně krabici otevřela před nezávislým svědkem. Spis ale neobsahuje žádné svědectví a výpověď této osoby. V jednom z mála rozhovorů, které Rath poskytl z vazby, tvrdil, že svědek ani nemohl nic takového potvrdit, protože byl celou dobu s ním a zatýkajícími policisty. Proč krabici odnesli policisté do auta a neotevřeli ji přímo před zadrženým? Na místě byla i policejní kamera, která vše snímala. Jenže asi na pět minut vypadla inkriminovaná krabice z jejího hledáčku. V hantýrce se tomu říká „policejní tma“. Na druhé straně je pravda, že krabici snímala ještě další policejní kamera – tentokrát však bez stopáže.
Nesedí ale ani údaje o zabavené částce. Zatímco v krabici „nalezli“ policisté sedm milionů korun, v žádosti o vydání uvádí policie částku pět milionů. Podle čísel a kamerových záznamů byly bankovky navíc v delším časovém rozpětí vybírány na Moravě – v Brně, v Olomouci a v Ostravě, a to zaměstnanci nejrůznějších moravských firem, které nemají k Rathově kauze žádný vztah. A ještě jeden zádrhel. Z pohledu kamery zapnuté na noční vidění je zřejmé, že dalších sedm milionů se tam těžko mohlo vejít. Z výpovědi Salačové přitom vyplývá, že v nějaké krabici měla ten den přinést Pancové čtrnáct milionů korun, ty odvezla Rathova pravá ruka k sobě do Rudné a oněch sedm milionů byla půlka pro bývalého hejtmana. Byly tedy dvě krabice? Kdo ví…
Z vyšetřovacího spisu prý navíc kdosi vybral prostorové odposlechy z domu Pancové těsně před Rathovým zatčením, kde se ještě spolu s Kottem baví právě o víně. Ve spise ale nejsou ani odposlechy z následné dvouhodinové domovní prohlídky ve vile Kottových.
Jak šetření ministerstva financí, tak audit, který si zadalo současné vedení Středočeského kraje, nezjistily žádnou škodu, ani jiné nesrovnalosti spojené s Rathovým působením v čele kraje. Proti předražené zakázce na opravu buštěhradského zámku hovoří například tři znalecké posudky. Ostatně i výše údajných úplatků překračuje zisk, který z jednotlivých akcí měly mít zainteresované firmy, což příliš logicky nevyznívá. Jednoznačná odpověď na dvě zásadní otázky, zda Rath věděl, co si s sebou odnáší, a zda nalezené peníze pocházejí skutečně z úplatků, tedy nakonec nepadla.
K zvláštnostem procesu rovněž patří, že bývalý hejtman byl stíhán a odsouzen pouze za úplatkářství, a ne za ovlivňování veřejných zakázek. „Pancová (dnes Kottová) společně s Kottem byli těmi, kdo koordinovali a řídili trestnou činnost, a to se souhlasem a s vědomím Ratha, kterého průběžně o všem informovali,“ píše se doslova v obžalobě, s níž se posléze soud ztotožnil. Řeč je především o údajné předražené rekonstrukci buštěhradského zámku a o předražených investicích v rámci středočeských nemocnic. Významu procesu odpovídá i šíře spisu – téměř 5000 stran a zdůvodnění obžaloby na osmaosmdesáti stranách textu. Samotný Rath si měl přijít na šestnáct milionů korun, přijetí dalších šesti milionů zabránila včasná akce policie.
Řekni, čí ty prachy jsou
I přes určité pochybnosti o reálnosti celého děje je na druhé straně jasné, že oněch sedm milionů, které si Rath odnášel s sebou, nespadlo z nebe. Nevysvětlili je ale ani Kottovi, kteří mu výslužku na cestu balili. To ovšem neznamená, že by nutně musely mít vztah ke konkrétním zakázkám. Je veřejným tajemstvím, že každá větší firma, které se může dotknout nějaká státní regulace, nebo která závisí na veřejných zakázkách, má různé černé fondy. Ty nemusejí jít nutně na konkrétní uplácení, ale mohou sloužit obecně k udržování dobrých vztahů s politiky, které se někdy v budoucnosti zúročí.
David Rath byl před svým zatčením šedou eminencí současného premiéra a předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky a měl být i jakousi kasírtaškou pro nadcházející prezidentskou kampaň Jiřího Dienstbiera. Celou dobu během vyšetřování i před soudem naznačoval, že peníze, o nichž se v odposleších hovoří, mají jít na volby. Nikdy přesto neupřesnil, na jaké konkrétní volby by inkriminované peníze měly jít, notabene odkud by měly pocházet. Je selháním, že se touto verzí nezabývaly ani vyšetřující a justiční orgány. To je největší otazník, který z Rathova procesu zůstává po zatím nepravomocném rozsudku viset ve vzduchu.
Autor je spolupracovníkem České justice
