Pokaždé, když jsem stál v kryptě svatopetrské baziliky, cítil jsem hrdost na našeho arcibiskupa, který ležel mezi hroby velikých papežů a jen pár kroků od hrobu apoštola Petra.

Dnes je náš arcibiskup po tolika letech zase doma.

Otce arcibiskupa kardinála Josefa Berana dnes ale vítáme doma s pocitem hlubokého studu. Stydíme se za prezidenta, který právě v tento den považoval za nutné navštívit sjezd komunistické strany, která tohoto ušlechtilého kněze v letech 1949 až 1965 internovala, terorizovala a psychicky mučila. A právě tato komunistická strana ho nakonec vyhnala ze země, kterou miloval.

Josef Beran, jehož před tím nacisté věznili v koncentračním táboře Dachau, měl těsně před internací v roce 1949 možnost odejít z nesvobodného Československa. Tehdy řekl, že to neudělá a že chce být se svým národem, i kdyby ho to mělo stát život. Nepokořil se totiž před novou totalitní mocí a napsal pastýřský list o tom, že se nesmí mlčet, když se děje bezpráví.

Když ho Státní bezpečnost, pro kterou mimochodem pracoval také náš současný předseda vlády, věznila u Rožmitálu, napsal životopis naší přemyslovské princezny Anežky České. Beran neměl mnoho let možnost žít a modlit se se svými ovečkami. Tak se svému národu věnoval skrze postavu veliké Češky z třináctého století. A také čítával krásně napsané dějiny českého národa od jezuitského učitele Blahoslava Ráčka. Tyto dějiny si pak vzal sebou do Říma.

Josef Beran trpěl za tuto zemi trpělivě a oddaně jako beránek Boží. Je to veliký zázrak svobodného světa, že se mohla naplnit jeho poslední vůle a že jeho tělo může spočinout v Praze.

Josef je doma a už leží ve svém kostele, kde kázal a sloužil mše.

Je pobuřující, že Miloš, který bydlí hned vedle, právě v tuto chvíli žvaní hloupé nesmysly na sjezdu KSČM. Ale na berounské bráně je napsaná důležitá věta: Všeho do času, Pán Bůh na věky.

Všeho do času, Miloši.

Vítejte doma, otče Josefe.