Protest Jiřího Gruntoráda před Úřadem vlády České republiky. FOTO: FORUM 24
FOTO: FORUM 24
Milý příteli, polská socioložka Jadwiga Staniszkis ve své knize Postkomunismus – Zrod hádanky napsala, že po pádu komunismu došlo k paradoxnímu vítězství systému, neboť v rámci budování nového právního státu byl přijat princip právní kontinuity, a tak došlo de facto k uznání komunismu jako systému. Paradox spočíval v tom, že komunistickému systému byl tento status samotnými disidenty odpírán po celá léta bojů a zápasů proti němu, když skutečně existoval, ale jen co „zemřel“, dostal status legálnosti.
To znamenalo také legalizaci rozsáhlých privilegií nomenklatury, čímž se stalo velmi obtížným například soudně stíhat i ty, kteří byli zodpovědní za zločiny proti lidskosti či národu, jež byly spáchány v rámci existujícího – třebaže nespravedlivého – zákona. Jinými slovy, zločiny systému se staly nestíhatelnými. Podle Staniszkis to usnadnilo zapomenutí toho, čím komunismus byl, a prohloubilo to pocit kontinuity ve vědomí společnosti.
V kontextu tohoto omylu založeného na víře v systém došlo k oslabení právní kultury a zrodil se nový politický problém, který spočíval v tom, že byla opuštěna tradice práva a zásady římské právní kultury, neboť přestalo platit, že spravedlnost je pevná a trvalá snaha poskytnout každému, co je jeho právem, nebo že spravedlnost je základem státu či že spravedlnost nesmí být nikomu upírána.
Vzpomínáš si, jak v roce 1991 učinil Václav Havel prohlášení, které bylo, zejména pro politické vězně z 50. let, jak se vyjádřili, „šokující“, totiž že je třeba „zapomenout na činy komunistů a udělat za nimi tlustou čáru“?
Je ale možno oddělit tuto „tlustou čáru“ od skutečnosti, že například bývalá mluvčí Charty 77 literární historička Marie Rút Křížková musela bojovat od roku 1990 proti tomu, že jí byl po pádu komunismu vyměřen důchod ve výši 1400 korun, přičemž průměr byl tehdy téměř o čtyři stovky vyšší? Její tehdejší odhodlaný boj byl ale bojem „za dorovnání důchodů pro disidenty, kterým se penze vypočítávala z podprůměrné mzdy za podřadnou práci“, vysvětlovala později novinářka a spisovatelka Magdaléna Platzová.
Divadelní režisér a politik Pavel Dostál o pár let poté mohl jen suše konstatovat: „Od roku 1992 jsem se snažil ve sněmovně prosazovat novelu zákonů o sociálním zabezpečení, marně. Bylo to prostředí vždy naladěné proti disidentům.“
V roce 1997 se spisovatelka Věra Stiborová-Putíková marně obracela i na prezidentskou kancelář Václava Havla, aby vysvětlila, že ji normalizační režim nejdříve potrestal tím, že nesměla vykonávat své povolání, a následně ji potrestal nízkou penzí, která byla jen o trochu vyšší než životní minimum; a k jejímu rozčarování polistopadový režim tento „trest“ potvrdil.
Magdaléna Platzová v roce 2002 také upozornila na skutečnost, že vlastně mnozí bývalí „zakázaní“ spisovatelé, jako A. Kliment, J. Hiršal, H. Bělohradská, L. Vaculík, E. Juliš, Z. Hejda a další, se za dvanáct let nedomohli svého práva, protože podle zákona mají nárok pouze na „morální úctu“, ale nikoliv na řádný důchod.
V roce 2005 bývalá televizní hlasatelka Kamila Moučková, která v sedmdesátých a osmdesátých letech nemohla vykonávat kvalifikovanou práci, jen rezignovaně konstatovala, a to i v souvislosti se skandálně nízkým důchodem přední odpůrkyně komunistického režimu psycholožky Dany Němcové: „Budeme muset všichni pracovat až do smrti, neboť jinak umřeme hlady.“
V roce 2009 světící biskup pražský Václav Malý, který byl jeden ze zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, cudně přiznal, že ho „v souvislosti s revolucí“ tíží to, jak žijí někteří stateční lidé, jejichž sociální podmínky jsou velmi svízelné. „Tito lidé se neozývají, ale přesto si zaslouží pozornost. Třeba Marie Rút Křížková, Dana Němcová, Zdena Tominová, Alžběta Ledererová nebo Zbyněk Hejda. Měly by se hledat cesty, jak těmto lidem pomoci, protože jejich důchody jsou skutečně velmi nízké.“
V roce 2010 byl sice některými poslanci předložen návrh zákona o kompenzaci za ztrátu zaměstnání z politických důvodů v letech 1948–1989, ale nebyl schválen.
Přesto podle jednoho průzkumu realizovaného v roce 2014 si až 77 % procent Čechů myslelo, že právě disidenti na revoluci „vydělali“. Většina společnosti vycházela asi z toho, že političtí vězni a vězeňkyně dostali za každý měsíc v žalářích nebo v pracovních táborech příplatek padesát korun. Když v roce 2020 ministerstvo spravedlnosti vyčíslilo odškodné za nespravedlivé věznění Pavla Wonky, posledního zemřelého politického vězně v Československu, jehož součástí byla i Wonkova smrt, na 2473 korun, prohlásil tehdy jeho bratr Jiří Wonka, že tato částka „za smrt bratra v komunistické cele je výsměch“.
Již skoro dvě desetiletí řeší někteří politici zcela zástupný problém, například jak snížit důchody funkcionářů KSČ a pracovníků Státní bezpečnosti a přidat disidentům, kteří mají extrémně nízké důchody. V roce 2011 tehdejší ministr financí a místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek ale přiznal, jak „je to poměrně složitá věc, nejen technicky, ale i právně“. Místo aby politici řešili to, co mohli udělat přímo a hned, tedy legislativně pomoci některým disidentům, kterým hrozilo, že „umřou hlady“, zabývali se tím, co bylo politicky předem „složité“, a to nejen technicky, ale i právně.
Summa summarum: od vzniku České republiky všechny vlády a velké strany, ať to byla ODS, ČSSD nebo ANO, udržují ve hře politickou „hádanku“, jejímž základem je princip právní kontinuity, který předem anuloval možnost a předpoklady „revoluce“. A zatímco na jedné straně se stále populárně hovoří o „revoluci“, na druhé straně se už po tři desetiletí nejen mnozí disidenti, ale i občané stále potýkají s rezidui právní kontinuity, a to v nejrůznějších oblastech – v záležitostech trestního práva, stejně jako ve sféře sociálního zabezpečení.
Proto musel i Charlie Soukup poníženě žádat o tzv. zmírnění tvrdosti zákona. Neměli bychom se v souvislosti s politickou „hádankou“ nejdřív zeptat: „Tvrdosti zákona, nebo systému založeného na principu právní kontinuity?“ A o čem především vypovídá stále probíhající soud v případě Ivanky Lefeuvre–Hyblerové, jejíž rodina byla v akci StB Asanace donucena vystěhovat se do zahraničí? Je náhodné, že všichni dosavadní prezidenti, ať to byl Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman nebo Petr Pavel, nebyli ochotni udělit skupině bratří Mašínů státní vyznamenání?
Milý příteli, skutečnost, že někteří bývalí disidenti měli a mají drasticky nízké důchody, není – jak mnozí dnes tvrdí – ani „ostudou“, ani „skandálem“, ale součástí podstaty politického systému a jeho kultury, který prvotně spoluvytvářel nikoliv Marian Jurečka, ale Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman, Andrej Babiš a další.
Chceme-li být spravedliví v požadavku na politické odstoupení jednoho politika, je třeba nejdřív najít politickou kulturní červí díru k výkladu minulosti a požadovat symbolické odvolání i těch politiků, kteří po roce 1989 vytvářeli systém, v němž byly opuštěny zásady právní spravedlnosti a v němž přestal platit závazek poskytnout každému, co jeho je právem.
Tvůj celoživotní společenský projekt Libri prohibiti, stejně jako kulturní existence, je z podstaty transcendentní povahy, proto se připojuji k diskutované nebo plánované řetězové hladovce, abys ses nemusel fyzicky vázat na existenci jednoho současného politika tvořícího poslední článek řetězce popisovaného systému.
Mirek Vodrážka, naštěstí „nerehabilitovatelný“, tudíž pro společnost stále nebezpečný člověk, je filosof, publicista, undergroundový hudebník a herec působící v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zároveň je předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR. Je také členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů.
