V jednom z tweetů píšete, že jste dosud neměla tušení, že existuji, dovolte tedy, abych se úvodem představil: Na konci osmdesátých let jsem spolupracoval na rozšiřování samizdatových Lidových novin a od prosince 1989 jsem pomáhal s vybudováním jejich vydavatelství. To jsem pak sedm let řídil. Později jsem vedl ještě několik vydavatelství novin a časopisů – Economii, Vltava Labe Media a velké vydavatelství na Slovensku. Mezitím jsem také založil dvě digitální nakladatelství. Při tom jsem psal články většinou o médiích, politice a o médiích a politice. Asi dvě desítky let jsem byl viceprezidentem Světové asociace novin, která tehdy sídlila v Paříži. Škoda, že jsme se tam nepotkali. V roce 2002 jsem se cítil manažersky nevytížený, tak jsem koupil ruinu synagogy na Šumavě. Zorganizoval jsem její kompletní rekonstrukci a o tři roky později v ní otevřel Památník spolužití Čechů, Němců a Židů na Šumavě.

Sehnat peníze na rekonstrukci a zorganizovat ji pro mne jako pro manažera nebylo tak složité. Problém byl, jak vytvořit expozici. Neměl jsem vzdělání profesionálního historika, o které bych se mohl opřít, když jsem přemýšlel, jak se vyrovnat se složitými vztahy mezi národy, které žily na Šumavě v minulém století. Nakonec jsem se rozhodl vycházet z toho, co jsem znal, tedy z novinářského přístupu. Ten je založen na oddělení zpravodajství od komentářů.

Rozhodl jsem se proto, že v expozici nebudeme dějiny komentovat, ale předložíme návštěvníkům fakta. Shromáždili jsme dokumenty, našli pamětníky ze všech tří skupin, o kterých je expozice, a natočili jsme s nimi video a audio dokumenty. Víte, že jsem tehdy ani nevěděl, že se tomu odborně říká orální historie? Takový jsem laik. Ale vlastně možná to, co jsme s rodinou a přáteli udělali, je něco víc. Tak například s převaděčem Františkem Zahrádkou, který z Hartmanic, kde synagoga stojí, převáděl v padesátých letech lidi do svobodného světa, jsme prošli třicetikilometrovou trasu, po níž chodil, až k „jeho“ patníku na česko-bavorské hranici. Přitom jsme na kameru zaznamenávali jeho vyprávění. Představte si, že to celé ušel stejně dobře jako o padesát let dříve. A to bylo obrovské letní vedro. Na zádech měl starý tlumok s vodou a na nohou historické turistické boty. Záznam z toho pochodu promítáme v synagoze.

Máme tam také poselství Waltera Blocha, syna židovského továrníka, který v okolí provozoval významný průmysl a zaměstnával většinu obyvatelstva. Máme tu svědectví ženy, která Hartmanicemi prošla hlídána dozorkyněmi SS na jaře 1945 v pochodu smrti. Svědectví Němky, která odsud byla o pár let později vyhnána. A písemné dokumenty, které jsem osobně našel v historických archívech v různých zemích. Návštěvníci k nám jezdí z celého světa a podle svých vyjádření i zápisů do návštěvnických knih jsou naším přístupem nadšeni. Nikdo jim u nás nepodsouvá, co si mají myslet. Svůj názor si tvoří sami. Přijeďte se podívat.

O té metodě předkládání faktů píši záměrně, protože v jednom ze svých tweetů jste napsala, že neznám žádné metody historické práce. To máte pravdu. Neznám. Za minulého režimu jsem nic takového jako historii nemohl vystudovat. Přesto jsem vybudoval muzeum, které se už dostalo do mnoha českých i mezinárodních průvodců a knih o evropských židovských památkách a kam lidé rádi jezdí a říkají, že se dozvěděli mnoho zajímavého z historie.

Bez ohledu na jakékoliv akademické metody jsem přesvědčen, že je třeba respektovat pravdu. V novinářském světě existuje takové úsloví, že když jeden člověk říká, že prší, a druhý říká, že neprší, není úlohou novináře citovat oba, ale podívat se z okna a říct čtenářům, divákům, posluchačům, jak venku je. Asi namítnete, že v jiných případech není tak snadné určit, co je pravda. Myslím však, a na výše uvedeném příběhu to mohu doložit, že v mnoha případech stačí jen citovat zdokumentovaná fakta a nezkreslovat je.

Vy jste reagovala na můj komentář, v němž jsem formou otevřeného dopisu děkanovi Filozofické fakulty Karlovy univerzity zveřejněném na webu Forum 24 reagoval na jeho rozhovor pro Echo 24. Ve svém příspěvku na Facebooku jste se s mou kritikou vyrovnala tak, že jste chybně citovala z mého článku a pak jste tyto nepravdivé citáty bravurně vyvrátila. Jak neznám metody historické práce, tak znám tuto metodu polemiky. Je u nás dlouho a široce využívaná. Pamatuji ji z období komunistického režimu, kdy se takto státní propaganda vyrovnávala s názory jinak smýšlejících, a používá se bohužel v polemikách dodnes.

Napsala jste, že je komické, že jsem nazval otce pana děkana „prominentním normalizátorem“. Jenže já jsem napsal doslova, že byl „prominentem normalizačního komunistického režimu“. A to je něco úplně jiného. Vysvětlím. Normalizátorem nazývám osobu, která po sovětské okupaci a nástupu Gustáva Husáka do čela strany na svém úseku zaváděla nové pořádky. To obnášelo vyhazování lidí, kteří se angažovali v obrodném procesu roku 1968 a odmítali připustit, že vojenská okupace naší země byla bratrskou pomocí. Nemám nejmenší důvod se domnívat, že takovým člověkem byl otec pana děkana. Takže ano, máte pravdu, nazývat ho tak by bylo komické. Něco úplně jiného byli prominenti normalizace, resp. celého komunistického období. Tak vnímám někoho, kdo byl v komunistické nomenklatuře. Není pochyb, že pokud někdo byl vyslán do Moskvy, aby pracoval v úřadu RVHP, což je případ otce pana děkana, takové postavení měl. A s ním se pojily výsady. V Moskvě to byly nákupy ve speciálních obchodech a nadstandardní bydlení. Možná i špičková podniková rekreace. V ČSSR třeba přednostní přístup k nákupům aut, poukazy na byty, poukazy k rekreaci atp. A samozřejmě se to týkalo i rodinných příslušníků. Stručně řečeno, život prominentů a jejich rodin se významně lišil od života ostatních obyvatel komunistických států.

V další části svého facebookového příspěvku píšete, že „v rozporu s tím, co si myslím, nereprezentuji lid a pan děkan elity, ale právě naopak“. Jsou to, jak píšete, „pražské intelektuální/disidentské kruhy, kdo nereprezentuje masu národa“. Opět stejná metoda – ani ve snu by mne nenapadlo myslit si, že reprezentuji lid, natož abych to někde tvrdil. Napsal jsem ale, že pan děkan se projevuje elitářsky, když argumentuje, že lidé netoužili cestovat, protože jejich představa dovolené se odehrávala na Vranovské přehradě, nebo že oceňovali předmanželské půjčky a neoceňovali svobodu slova, ale sám se z takových představ vyděluje: „Disent měl stejnou představu o svobodě cestování jako my. Ale takových lidí bylo málo…“ Tak ještě jednou jasně: Nevydávám svůj pohled a své osobní zkušenosti za názory širší společnosti, ale oponuji tomu, aby byli lidé paušálně uráženi tvrzením, že na rozdíl od nějaké vybrané skupiny dávali přednost materiálním nebo existenčním hodnotám, když přitom často neměli možnost volby.

Ve svých tweetech mi stále vytrvale opakujete, že disidenti nereprezentovali většinu společnosti. Tady ale už vůbec nechápu, s kým polemizujete. Nejen že to netvrdím já, ale ani jsem nikdy – ani za komunismu, ani později – nepotkal žádného disidenta, který by takovou hloupost tvrdil. A věřte mi, že jsem jich potkal mnoho.

Ve své odpovědi na Váš facebookový post v angličtině jsem mylně přisoudil Vaše špatné překlady mých citátů tomu, že nerozumíte dobře česky. Z videa Jana Čulíka jsem se přesvědčil, že v tom to není. Vy jste ale mé vysvětlení, že asi nerozumíte dobře česky, a proto jste špatně pochopila, co říkám, zcela dezinterpretovala, když jste napsala: „Samozřejmě! Jsem cizinka, takže jsem přirozeně nekompetentní na českou historii.“ A v dalším tweetu: „Měl by se seznámit s prací Mirka Vaňka, protože já jsem nakonec jen cizí historička.“ A ještě v jiném, který reaguje na to, že mě pan Čulík nazval rasistou, dokonce píšete: „Nesouhlas je nazýván lží, nejste rasista, ale připomněl jste, že jsem cizinka jako svůj hlavní (ve skutečnosti jediný) argument a jestliže s vámi nesouhlasím, může to být jedině proto, že manipuluji vašimi slovy.“

Nevím, jestli sama věříte tomu, co píšete. Není korektní podsouvat mi xenofobní postoje. Opravdu mi ani v nejmenším nevadí, že jste cizinka. Právě naopak, myslím si, že cizinci mohou přinést do jakékoliv práce nové metody a pohledy. Ale co mi vadí, lhostejno zda jste cizinka nebo domorodka, že dezinterpretujete to, co píšu.

Opakovaně se, paní Blaive, ptáte, proč mi vadí, že se mnou polemizujete. Vůbec by mi nevadilo, kdybyste se mnou polemizovala. Jenže problém je v tom, že Vy prakticky ani v jednom případě nepolemizujete s tím, co jsem napsal, nýbrž s tím, co jsem nenapsal, případně s tím, co si Vy myslíte, že si já myslím. A to mi tedy opravdu vadí, protože takto diskutovat neumím.

Milá paní Blaive, zatímco Vy jste do teď neměla ponětí o mé existenci, já jsem Vaši existenci zaznamenal. Ale přiznám se, že neznám výsledky Vaší práce, takže vůbec nechci vyloučit, že jsou úctyhodné. Nicméně z Vašich veřejných projevů v minulých dnech mám dojem, že si vytváříte nějaké fiktivní názorové oponenty a s nimi diskutujete, nebo lépe řečeno je argumentačně porážíte. Já se ale takto zaškatulkovat nenechám. Nepředpokládám, že byste se mnou jako ne-historikem považovala za potřebné dále diskutovat. Ale pokud byste chtěla, prosím polemizujte s mými tvrzeními a názory a ne s Vašimi mylnými představami o nich.

Je vous prie d’agréer, Madame, mes salutations distinguées,

Michal Klíma