V novém čísle měsíčníku FORUM 24+, které právě vychází, si můžete přečíst velký rozhovor s Michalem Pavlíčkem. Muzikant, jenž má za sebou těžké období zdravotních lapálií, ale také čerstvé ocenění Českým lvem, hovoří až s nečekanou otevřeností o křižovatkách svého života. Povídání bylo tak bohaté, že se ne všechno vešlo do tištěného vydání. Přijměte následující ukázky jako bonus k hlavnímu textu.

O Kersku a Hrabalovi

Byl jsem v partě kerských hippies, měli jsme i v lese zkušebnu, pravidelně jsem hrál v Hájence. … Musím říct, že štamgasti k nám byli docela tolerantní. Hrabal byl zajímavý člověk, když seděl s místními v hospodě, ani bys sis ho nevšiml. Zapadl, jako kdyby byl jeden z nich. Ale když jsem se s ním potom bavil, viděl jsem, jak je velice vzdělaný a chytrý a silná osobnost. Nikdy nezapomenu, jak jsme vybíhali z hospody, když ta parta odjížděla nadraná na kole a čekalo se, kdo z nich padne do příkopu jako první. Přesně jako ve filmu Slavnosti sněženek.

O Rolling Stones

Žijou z toho hraní, z koncertů. Když jsem si v Letňanech stoupnul před těch šedesát tisíc lidí, uvědomil jsem si, jak moc to nabíjí. To pak prostě nestárneš. Taky proto se držím zuby nehty na podiu. Jedu pět hodin autem někam do dálavy, v tomhle věku už tě z toho bolí záda, ale vždycky nakonec dojdu k tomu, že ty dvě hodiny koncertu za to stály. Jezdíme s triem a pořád máme docela vyprodáno, čehož si vážím. Často vidím v publiku i ženy. Je obdivuhodné, že vydrží tu dvouhodinovou kytarovou smršť, která je někdy fakt hodně nahlas. Hrajeme nejen technicky náročné jazzrockové pasáže, ale i jemné balady, a pak zas přijde big beat, kde člověk buší do kytary jako zamlada a chce z ní vyrvat to nejlepší. Asi je to ze mě nějak cítit. Je to vracečka emocí. Je to štěstí.

O odmítnutí angažmá u Gotta

Vidím to jako dneska. Spravoval jsem na ulici embéčko, který mně půjčil otec. Mělo sežraný blatníky a já jsem je lepil eprosinem. A do toho zavolal Láďa, pro kterého jsem taky občas natáčel ve studiu v Jevanech. Ahoj, hele, co děláš? zeptal se. Opravuju starou škodovku. Nabízím ti lano ke mně do kapely ke Karlovi Gottovi, oznámil mi. Když to vezmeš, dostaneš za přestup nový autíčko. Musím říct, že jsem o tom neuvažoval ani vteřinu. Prostě jsem řekl ne.

O Strace v hrsti

Celé to mělo příchuť mystéria noci v nahrávacím studiu A karlínského rozhlasu. … Tehdy nám to s Michalem fakt sedlo. Kolikrát jsme ve studiu zůstali jenom sami dva. Písničky jsme měli ohrané na koncertech, ale ve studiu dostávaly bohatší aranžmá, v každé skladbě mám dvě až tři kytary, a taky docházelo k určitému posunu, protože jsme museli mít české texty a frázování zpěvu se upravovalo na místě. Ale některé kousky jsme natáčeli v Karlíně jako zbrusu nové. Třeba Bangabasava, tu jsme předtím živě nikdy nehráli. Mezi mnou a Michalem byla vždycky tvůrčí rivalita, když jeden přinesl písničku, vyhecoval toho druhého, aby ji druhý den přinesl taky. Ale v tom studiu jsme se do sebe prolnuli. Vstupovali jsme si vzájemně do svých písní. Chrlili jsme nápady. Vytvořili jsme autorskou dvojici. Bylo to intenzivní, jako kdybychom byli jedna bytost. K tomu už nikdy později do takové míry nedošlo.

O Stromboli

První deska pod názvem Stromboli bylo faktický moje sólové dvojalbum. Michael mi na něm dokonce nazpíval duet s Bárou Kvůli ní, ale když jsem začali hrát, vadilo mu, že nejsem věrný Výběru. Jenomže většina věci se do Výběru vůbec nehodila. Dal jsem do té hudby jiné emoce, nálady, psal jsem ty věci hlavně pro Báru. Měl jsem to hodit do kamen a spálit?

O smíření s Kocábem

Pět let jsme spolu nepromluvili. Načež zemřel Václav Havel a Dáša chtěla, aby na pohřbu zazněly písně, které měl rád, a požádala Michaela, aby jí pomohl sestavit playlist. A tak se stalo, že mi Michael po několika letech zavolal. Tolik let jsme se neslyšeli. Prohodili jsme pár slov, co doma a tak, a Michal mě poprosil, abych mu poslal hudbu z Odcházení. Když ve Strašnicích skončil pohřeb, potkali jsme se, a když jsme se na sebe podívali, podali jsme si ruku. Byl to začátek odpuštění, i když jsme věděli, že ještě není vyhráno. Pak přišel manažer, jestli nechceme resuscitovat kapelu. Sešli jsme se, chovali se k sobě slušně a musím říct, že se mi ze srdce odvalil velký balvan.

O svém tinnitu

Mám ho od šestadvaceti let. Koupal jsem se ve špinavém rybníku a chytil do ucha nějakou infekci. Zalehlo mi ucho. Pak jsem s ním odehrál několik koncertů a měl jsem aparát hodně nahlas a od té doby mi píská v uších. Tinnitus je vlastně i taková nemoc z povolání. Po koncertě se šelest zhorší i k osmdesáti decibelům, což už je docela slušný úl v hlavě. Člověk se musí od toho odpoutat. Nemyslet na to, vymazat to z hlavy. Pomáhá mi metoda masking. Jsem obklopen neustále hudbou. Co je mé štěstí, že jako muzikant nemám moc poškozené frekvence slyšení. Hudba je vlastně můj lék na duši i na tinnitus, i když se pod něj trochu podepsala. Dává mi naději a sílu to ustát a nepodléhat myšlenkám, že by člověk mohl úplně ztratit sluch. To je ta nejhorší noční můra.

DOTAZNÍK MICHALA PAVÍČKA

První písnička, kterou jsem uměl hrát

Japonečka malá …

Písnička, kdy jsem si řekl, tohle bych chtěl jednou dělat

Babe I’m Gonna Leave You  z první alba Led Zeppelin.

Písnička, na kterou jsem balil holky…

Hey Jude.

Cizí koncert?

Jeff Beck, když tu byl poprvé. Seděl jsem v první řadě a byl jsem z toho koncertu hotový. Tolik emocí, rockový dravosti a citu jsem na kytaru neslyšel. Až mi v závěru koncertu vytryskly slzy.

Píseň písní

Těch je za ten život tolik. To je těžké. To ti neřeknu.

Celý rozhovor najdete v červnovém čísle měsíčníku FORUM 24+.