Schopnost Miloše Zemana, t. č. z vůle třetiny tehdy oprávněných voličů prezidenta republiky, zamořit veřejný prostor, je skutečně velká.
Prezident je důležitý v klíčových okamžicích, třeba když jde o jmenování vlády a situce je na vlásku, nebo když jde o obsazení Ústavního soudu a velvyslaneckých postů, ale jinak je jeho role dosti ceremoniální. To není málo, protože často je to třeba. Je ale potřeba umět tuto roli hrát. Miloš Zeman to neumí, protože jeho by zajímala skutečná moc, a tu nemá. Zbylo mu tedy trousení nepříliš chytrých výroků, kterými na sebe upozorňuje. Předstírá vzdělanost, která je údajně kdesi pod tím, ale celkem se nezdá, že by toho Miloš Zeman znal víc než třeba Halina Pawlovská. Moudra vyčtená z magazínů.
Na to je Ovčáček
Zda Zeman breptá pro svou zábavu, nebo z důvodu osobnostního úpadku, je jedno, protože se to navzájem nevylučuje.
V poslední době se posměch a hněv obrací vůči Zemanově figurce, mluvčímu Ovčáčkovi. Ten dělá, co umí, tedy nic moc, na druhou stranu by toho mnoho dělat nemohl, ani kdyby to uměl. Má v popisu role být rohožkou, o kterou si každý, včetně Zemana, utře podrážky, špinavé hádejte od čeho.
Vyzývat k likvidaci Ovčáčka, jak to nyní dělá třeba europoslanec Zdechovský, ale není úplně na místě. Bylo by samozřejmě hezké, kdyby na Hradě žádný Ovčáček nebyl, ale za současné situce je to celkem nejpochopitelnější místo, kde se taková osoba může objevit.
Problém je v tom, že tento bývalý spoluautor článečků v komunistických Haló novinách je jen hlasem svého pána, pro kterého by v takové funkci mohl sotva pracovat někdo, kdo má mozek a žaludek.
Ovčáček je jen nastrčený chudáček, nemá cenu se jím příliš zabývat. Do historie vstoupí jako anekdotická postavička pro pobavení, kdyby se čtenář už informacemi o Zemanově ponuré éře znudil.
Kdo má odejít
Odejít má Zeman, protože Ovčáček je pouze jeho prodlouženým blábolícím jazykem. Z lidského hlediska jsou to smutné konce. Pro Ovčáčka v tom, že už nikdy ničím jiným nebude a tohle je zřejmě vrchol jeho dráhy, leda by nastala nějaká diktatura a pak by mohl být za zásluhy čímkoli, třeba šéfem nějakého jaderného výzkumného ústavu. Pokud to tak daleko ale nedojde, už nemá kam stoupat. Možná to ví, a proto se tolik snaží.
Zeman už také nemá kam stoupat. Dokonce by se dalo říci, že nemá ani kam klesat. Trčí na Hradě a přihlíží tomu, jak se mu všichni smějí, kromě kremelských vládců, kteří se mu smějí taky, ale nedávají to najevo, protože se jim jako žvanivý panáček hodí.
To jsou konce. Poláci mají Komorowského, Slováci Kisku, Němci Gaucka, Rakušané Fischera. My máme Zemana. Je to trapné a je neštěstí, že musíme být rukojmími té třetiny lidí, kteří ho v nějakém hnutí mysli kdysi volili. Nemyslím si o těch lidech celkem nic dobrého.
