Každý den v naší krásné zemi, která se utěšeně rozvíjí úsilím všech našich pracujících, kteří makají, nám dává nové možnosti, jak se radovat. Stačí pohledět na čelné osobnosti, kteří nesou na svých bedrech tíhu našeho národního života. Jsou však i ti, kteří makají skromně a nedostává se jim ani potřebné úcty, ani potřebné lásky. K nim patří například Jiří Ovčáček, hlas našeho prezidenta všech občanů a tedy logicky i náš hlas.

Jiří se vypracoval z obyčejných poměrů a celý svůj život na sobě tvrdě pracoval. Ano, i on hledal a na některé etapy svého života se dnes dívá s směvem, ale nakonec našel a našel i sebe. A kým je dnes tento český chlapec? Mistr slova, genius twitteru, Démosthenés tiskových konferencí, investigativní historik pátrající po odkazu Ferdinanda Peroutky a teď nakonec i pěvec, jehož hrdlem prošla naše národní hymna. Ovčáček je hlas umlčených, hlas dolních deseti milionů, je jeden z nás a před námi.

Jsme vděčni, protože můžeme zažívat něco, co před námi a snad ani po nás nebude možné.