Jednou z anomálií současných mediálních poměrů je kolotoč kolem výroků mluvčího Hradu Jiřího Ovčáčka. Je přitom protismyslné, aby státem placený subalterní úředník komentoval politickou situaci, četná média mu na to naskakovala a jeho osobní výstupy byly brány za bernou minci.
[ctete]33778[/ctete]
Příkop mezi Hradem a premiérem
Mezi Hradem a Bohuslavem Sobotkou to dlouhodobě skřípe. Prvopočátky těchto problémů nenastaly zmařeným „lánským pučem“, ale mnohem dřív. Při neúspěšné Zemanově prezidentské volbě. Vzhledem k osobnostnímu uspořádání Miloše Zemana by bylo bláhové se domnívat, že čas zacelí všechny rány. Proto bylo velmi pošetilé předpokládat, že příkopy jsou zasypány a mezi Hradem a premiérem nastalo příměří , jak nedávno halasně oznamovala některá média.
Situaci vyhrotily rozdílné názory na migrační krizi a vystoupení Miloše Zemana ve společnosti Martina Konvičky. Přesto lze zvnějšku konstatovat, že se jedná především o problém mezi sociální demokracií v čele s Bohuslavem Sobotkou a Milošem Zemanem, který dospěl do další fáze. S velmi nejasným výhledem.
Co je však bizarní, když tyto komplikované vztahy komentuje státní úředník, který spočívá v představě, že může vstupovat do politických půtek. A část médií mu přežívání v těchto představách umožňuje.
Ovčáček na tento tenký led vědomě vstoupil mnohokrát a zřejmě si v tom libuje. Nejde teď o běžné výroky typu, že „snaha studentů jít na Albertov položit květiny byla předem připravenou provokací“. To už je Ovčáčkova norma, vypěstovaná už v dobách jeho působení v redakci komunistických Haló novin. Jedná se o závažnější situace.
Mluvčí Hradu přitvrdil
Předseda vlády zkritizoval českého prezidenta za vystoupení na Albertově. Hlava státu podle něj šíří nenávist a legitimizuje šíření xenofobie. Na tato slova Ovčáček nejprve parafrázoval Zemanova slova na svém Twitteru: „Premiér Bohuslav Sobotka si definitivně vybral. Není hlasem národa. Stal se hlasem médií.“
Následně mluvčí Hradu ještě přitvrdil. V rozhovoru pro Parlamentní listy (22. 11. 2015) pronesl mj. tyto výroky:
„Pan premiér prostě promyšleně 17. listopadu 2015 vystřelil z pomyslného děla na Hrad. Musím ale pana premiéra upozornit, že tento ostrov svobodného myšlení má pevné zdi.“
„Mohu se pozastavit nad tím, když pan premiér útočí na levicového prezidenta.“
„Na svém facebookovém profilu jsem uvedl, že nás na podzim čeká masivní antizemanovská kampaň. Pravda, netušil jsem tehdy, že se k ní připojí i pan premiér.“
Pokud by tyto výroky pronesl prezident republiky, byl by to jeho legitimní postoj. Pokud je pronese úředník, je zralý na okamžité odvolání. Tiskový mluvčí státní instituce se z titulu svého postavení nemá co „pozastavovat nad premiérem“, „upozorňovat premiéra“ či pronášet podobně osobně laděná stanoviska – ať už je věcná podstata jakákoli. Kupodivu se nestalo nic, úřad vlády se dokonce ani neohradil.
Velmi volný mandát
Proto může Ovčáček ve svých eskapádách pokračovat. Ostatně sám prohlašuje, že má k vyjadřování velmi volný mandát a k dispozici má dostatečně rozsáhlý mediální terén. Proto mohl v rozhovoru pro Radiožurnál (30. 11. 2015) s klidem vyslovit svůj názor, že předsedu vlády k útoku na prezidenta dlouhodobě připravovali jeho poradci. A že by to neměli dělat.
Jelikož i toto vyjádření se obešlo bez reakce a předseda vlády – byť ústy svého tiskového mluvčího – se nijak neohradil, můžeme podobné scénky očekávat stále častěji. Je pravdou, že za chování svého mluvčího nese odpovědnost především jeho zaměstnavatel, což dvojnásobně platí u významných státních institucí typu Pražského hradu. Současně však platí, že tiskový mluvčí má sdělovat oficiální stanoviska svého nadřízeného (pokud je nesděluje osobně) a drtivá většina mluvčích tuto roli chápe. S jedinou výjimkou.
Proto se nikdo nebude moci divit, až Ovčáček, který se do své úřednicko-politické role ponořil s mimořádným zaujetím, příště v přímém přenosu vyzve předsedu vlády k demisi, nebo vyhlásí stav nejvyšší bojové pohotovosti. Mandát má přece velmi volný.
[ctete]31950[/ctete]
