Státní úředník ve funkci mluvčího prezidenta republiky Jiří Ovčáček provádí na svém Twitteru pozoruhodné obraty, o kterých bychom mohli říci, že jsou přímo postmoderní. Hrubé nadávky liberálním demokratům, odpůrcům Koněvova pomníku a samozřejmě samotného lidem přímo těsně zvoleného Miloše Zemana kombinuje se zbožným obsahem.

S železnou pravidelností nám tak Ovčáček přeje požehnaný víkend. Krom toho sdílí různé tweety o církevním dění, obrany apokalyptického kazatele probošta Piťhy a různé myšlenky kardinála Duky. V posledním případě není úplně jisté, jestli je to vždycky zbožné, ale Duka je konec konců biskup a z doby totality má své zásluhy a za víru seděl, tak si to jen musíme vždycky pečlivě v kontextu přebrat, co zrovna říká.

Před tímto víkendem to už ale poněkud přehnal. Sdílí fotografii zvláštního zátiší, na kterém vidíme portrét Zemana, krucifix a svatou Anežku. Doprovázeno je to již tradičním přáním: „Milí přátelé, přeji vám klidnou sváteční sobotu a požehnanou neděli!“

Češi, kteří jako pověstné smějící se bestie už proměnili svými reakcemi Ovčáčkův Twitter v lifestylový blog, dostali nahrávku na smeč. Není divu. Od doby, kdy na Velikonoce napsal do zprávy „On žije!“ je to další sdělení, které se stává favoritem sociálních sítích. Tehdy to zlomyslní kavárenští povaleči, havlisté, žumpa, liberální zrůdy a podobní nepřátelé lidstva pochopili jako sdělení o zdraví pana prezidenta a patřičně si to užili.

Kombinace Zemana, Anežky a Ježíše Krista je ale skutečně další level. Některé reakce nemůžeme publikovat, protože vtipné jsou, ale jsme web humanistický a hranici černého humoru má každý někde jinde.

Jde o oblíbené varianty na to, co všechno je požehnané. Vynalézavost je tu velká. V minulých dílech už se objevil i „požehnaný bombardér B-52 a různé jiné zajímavé předměty.

Tentokrát se objevuje narážka na Ovčáčkova středoškolská studia: „Tati, přeložili mě do #požehnané zvláštní školy.“ „Výborně synku, když na to máš, tak studuj.“

„Požehnané utržené záchodové prkénko…“

„Požehnaná zafuněná desítka.“ (Tím se myslí tramvaj.)

„Požehnaný Eru Ilúvatar.“ (Tam ta bytost na obrázku vypadá aspoň skutečně děsně nábožensky, to se musí nechat.)

„Požehnaný kácovský pivovar.“

A tak dále.

Legrácky, legrácky, ale jeden moment tady stojí za zmínku. Jiří Ovčáček se začal hlásit ke katolickému křesťanství. Jakožto přijetí do církve ho biřmoval mezitím zesnulý P. Milan Badal, tajemník kardinála Duky. O mrtvých jen dobře, byl to ovšem často citovaný autor Parlamentních listů, kam zjevně sloužil jako spojka z pražského arcibiskupství a jeho myšlenky o liberální demokracii se zalíbením citoval Václav Klaus. Na působení Ducha svatého nemá mít osoba udělovatele vliv, ale pokud Ovčáček prodělal nějakou přípravu, není úplně jasné, co si z toho odnesl, protože jeho výlevy nenávisti ukazují, že by na tom duchovním vývoji chtělo ještě zapracovat.

Ježíš říká, že nemáme nikoho soudit, každý člověk je pro druhé black box a my nevíme, co je uvnitř. Možná by to bez Ovčáčkova náboženského obratu bylo ještě horší. To nemůžeme nijak experimentálně posoudit a pokud to tak je, bylo by to jen dobře. Také může být lépe.

Ježíš ovšem také říká o různých zákonících a farizejích: „Po ovoci poznáte je.“ Neposuzujeme, kdo přijde a nepřijde do nebe, ale máme právo usoudit, jestli něčí produkce není poněkud závadná.

Ovčáček se jeví (schválně říkám jeví, když do duše nevidíme) jako představitel onoho katolicismu bez křesťanství, pozoruhodného kultu, který si vystačí s estétským křesťanstvím, zalíbením v obřadech, náboženským sentimentem, pocitem převahy nad nevěrci. Jak to jeden autor vyjádřil, „katolictví je balkon s bronzovým kováním, z kterého lze plivat na lid“. Katolictví je ovšem taky řada známých i neznámých světců, co dobrovolně pečovali o malomocné a nakažené morem, ač věděli, že je to bude stát život, je to kněz Toufar a lidický farář, co zůstal se svými ovečkami dobrovolně až do konce, jsou to kněží národního obrození a kardinál Tomášek a svatá Anežka a miliony neznámých lidí, co sebe a bližní a svou obec s Boží pomocí učinili lepšími.

V Rusku, jak by na Hradě mohli vědět, když tam do toho hodně dělají, mívali ve světničce takzvaný svatý koutek, kde byla ikona. (V KLDR mají v sekulární podobě něco podobného, ovšem místo Ježíše nebo Buddhy je tam Kim Ir-sen a dopadlo to s tou zemí podle toho.) Kombinace Zemana s Ježíšem a Anežkou vyhlíží poněkud svérázně. Zvlášť když Zeman není někde vlevo dole, ale úplně nahoře. Možná by pro začátek mohl Ovčáček aspoň nějak zpřeházet to pořadí, když už se mu do nějakých radikálních změn hned nechce. I cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem, jak říká čínské přísloví. Když to říkají Číňané, mohl by tomu pan Jiří věřit.

Nic s tím nenaděláme, ale můžeme se snažit aspoň upřímně fandit.