Děti občanů romské národnosti čelí v českých školách rasismu a segregaci. Tvrdí to česká pobočka Amnesty International ve své zprávě za minulý rok. Šéf této organizace Sali Shetty uvádí jako příklad nejmenovanou školu, ve které jsou žáci v hodinách matematiky rozdělováni podle znalostí na pejsky a kočičky. Podle něho tvoří pejsky Romové a kočičky neromové, nejspíš Češi. Jak ale pracovníci Amnesty International poznají, že jako pejsci jsou označováni romští žáci? Žádná škola u nás neeviduje národnost žáků. Národnost není zjišťována při zápisu dětí do první třídy. Národnost občanů není uvedena ani v občanském průkazu nebo cestovním dokladu. Na žádném českém úředním formuláři nenajde občan kolonku národnost.

Podle Listiny základních práv a svobod má každý: „…právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.“ Z výsledků sčítání lidu v roce 2011 vyplývá, že se v České republice přihlásilo výlučně k romské národnosti 5 135 občanů (0,05 % populace). K romské národnosti v kombinaci s jinou národností se pak přihlásilo 7 818 osob. Romštinu jako svůj rodný jazyk, nebo jeden z rodných jazyků, uvedlo 40 370 obyvatel. Romská národností menšina tvoří, podle této statistiky, v celkové populaci obyvatel země velmi malý podíl. Těžko bychom hledali školu, kterou navštěvuje výraznější procento žáků romské národnosti. Problém spočívá jinde. Amnesty International přisuzuje romskou národnost dětem, které jsou ve skutečnosti Čechy, Moraváky, Slezany, Slováky nebo příslušníky jiné národnosti, k níž se jejich rodiče svobodně hlásí. Na základě jakých kritérií to dělá? Posuzuje vzhled dětí nebo způsoby chování?

Přesvědčení, že romské etnikum představuje v české společnosti jistý problém, který je nutné řešit, přetrvává z doby před listopadem 1989. Komunistické úřady skutečně evidovaly romské občany, respektive osoby cikánského původu. V roce 1959 se uskutečnil soupis „kočujících cikánů“, kteří byli vyfotografování, úředníci jim sejmuli otisky prstů, zařadili je do kartotéky a do občanského průkazu jim otiskli razítko s textem „Vzati do celostátní evidence“. V roce 1965 vznikl usnesením UV KSČ Vládní výbor pro cikánské obyvatelstvo, jehož úkolem bylo rozptýlit občany romské národnosti rovnoměrně po celém území Československa. V té době začala vznikat sídliště, která jsou dnes veřejností označována jako romská ghetta. O tom, kdo je romského původu, nerozhodovali samotní občané, ale úředníci na základě vlastního subjektivního pocitu. Statut národnostní menšiny však těmto občanům, úředně označeným jako cikáni, přiznán nebyl. Dočkali se ho až v roce 1990.

Pokud dnes uvádíme, že v České republice žije 250 až 300 tisíc občanů romské národnosti, vycházíme při tom z evidence vytvořené komunistickými úřady. Žádnou jinou k dispozici nemáme. Proč bychom ale měli vycházet z údajů, které byly shromážděny „z moci úřední“ a v rozporu se základním právem občanů zvolit si individuálně svou národnost? Paradoxně k tomu směřuje právě Amnesty International v dobré víře, že bojuje proti projevům rasismu a segregace vůči Romům. Navrhuje například, aby na základních školách byli romští žáci rozptýleni rovnoměrně ve všech třídách bez ohledu na jejich zaměření a náročnost. Aby školy dbaly na jejich zastoupení také ve třídách s rozšířenou výukou angličtiny, matematiky nebo sportovních třídách, a to ne na základě výsledků rozřazovacích znalostních testů, ale podle jejich etnického původu. To by ovšem znamenalo, že učitelé by museli rozdělit žáky na romské a neromské. Ale podle jakých kritérií by to dělali? Podle barvy pleti? Podle způsobů chování? Měli by snad nějaké tabulky, podle nichž by národnost žáků vyhodnocovali? A museli by žáci nosit viditelné označení, že jsou Romové? Právě toto jsou ale projevy rasismu.

Lidé, kteří se v České republice hlásí k romské národnosti, mají zaručena stejná práva jako příslušníci jiných národnostních menšin. V českých zemích působí 470 registrovaných romských organizací a dvě politické strany, Romská občanská iniciativa ČR a Parlament Romů v ČR. Historické tradice romského etnika, jeho hudební, taneční a výtvarné projevy i literární tvorba, jsou zmapovány v Muzeu romské kultury v Brně. Na Katedře středoevropských studií Univerzity Karlovy v Praze byla jako studijní obor zavedena romistika. Stát podporuje dotacemi vydávání romských časopisů i provozování webových stránek nebo financuje pořádání romských folklorních festivalů. V tomto ohledu stát romskou národnostní menšinu nijak nediskriminuje ani neusiluje o její násilnou asimilaci.

To, co v současnosti označujeme jako romský problém, nemá příčiny v politice státu, ale v předsudcích vůči občanům považovaných za Romy a v xenofobních náladách ve společnosti. Lidé, zahrnovaní do kategorie „sociálně vyloučených“, jsou veřejností automaticky označováni jako Romové, přestože jen část z nich se hlásí k romské národnosti a mnozí z nich nemají s romským etnikem vůbec nic společného. Ve Strategii romské integrace do roku 2020, kterou v únoru schválila česká vláda, je upozorňováno, že „zahrnutí všech Romů pod hlavičkou sociálního vyloučení či sociálně vyloučených, k němuž v praxi tento obrat často vede, zesiluje jejich stigmatizaci; pojem Rom je čím dál častěji asociován s pojmem nepřizpůsobivý.“ V této strategii proto bylo z původního termínu „sociálně vyloučené romské lokality“ vypuštěno označení „romské“.

Integrace lidí, kteří žijí na okraji společnosti nebo které majoritní společnost z různých důvodů odmítá přijmout, nemůže být vztahována pouze na občany romské národnosti. V tomto integračním procesu by národnost neměla hrát vůbec žádnou roli. Představa, že určité skupině sociálně slabých občanů pomůžeme tak, že je na základě vnějších znaků, a třeba proti jejich vůli, označíme jako Romy, abychom jim mohli pomáhat, je nesmyslná. To není cesta k integraci, ale ke společenské izolaci. Žák základní školy, kterého učitel vyhodnotí jako Roma a zařadí ho do třídy třeba s rozšířenou výukou angličtiny ne podle jeho nadání, ale podle barvy pleti, nezíská vetší respekt u spolužáků. Spíš naopak. Mnohem více by mu prospělo, kdyby učitelé vedli žáky k tomu, aby své vrstevníky neposuzovali podle jejich etnického vzhledu. Pojem „romský žák“ do českého školství nepatří.